8 Afs 47/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 47/2008- 180 - text 8 Afs 47/2008 - 195 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) BÖGL a KRÝSL, k. s., se sídlem Renoirova 1051/2a, Praha 5, adresa pro doručování Dvořákova 998, Dobřany, b) Chládek & Tintěra, a. s., se Nerudova 16, Litoměřice, c) Max Bögl Bauunternehmung GmbH & Co. KG, se sídlem Max Bögl-Str. 1, Sengenthal, Spolková republika Německo, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem, Dlážděná 1003/7, Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3. 2. 2006, 2R 105/05, 002/06 - Hr, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, čj. 62 Ca 7/2006  103, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, čj. 62 Ca 7/2006  103, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „Úřad“) zahájil dne 19. 10. 2005 na základě návrhu uchazeče – právního předchůdce žalobce a) a žalobců b) a c), účastníků sdružení SDRUŽENÍ MAX BÖGL & JOSEF KRÝSL – CHLÁDEK & TINTĚRA, založeného smlouvou o sdružení ze dne 11. 7. 2005, č. 05/PB/2005, podle § 829 a násl. občanského zákoníku, za účelem podání společné nabídky na provedení předmětu veřejné zakázky (dále též jen „uchazeč“), správní řízení [§ 96 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“)] o přezkoumání rozhodnutí zadavatele – Správy železniční dopravní cesty, státní organizace (dále též jen „zadavatel“) ze dne 6. 10. 2005, o námitkách uchazeče ze dne 20. 9. 2005 proti rozhodnutí zadavatele ze dne 13. 9. 2005, o vyloučení uchazeče z další účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Optimalizace trati Plzeň - Stříbro“, zadávané podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách formou otevřeného řízení, jehož oznámení bylo uveřejněno na Centrální adrese dne 15. 6. 2005 pod evidenčním číslem 50003838, a dne 18. 6. 2005 v Úředním věstníku Evropské unie. Úřad rozhodl dne 8. 12. 2005 pod čj. VZ/S194/05-152/5706/05-KV tak, že zadavatel porušil § 30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách tím, že požadoval po uchazečích prokázání odborné způsobilosti podle vnitřního předpisu Českých drah, a. s., který není právním předpisem, a uložil zadavateli podle § 101 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, aby zrušil zadávací řízení ve věci předmětné veřejné zakázky, a to ve lhůtě do jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v řízení o rozkladu uchazeče ze dne 30. 12. 2005 a o rozkladu zadavatele ze dne 4. 1. 2006, proti shora označenému rozhodnutí Úřadu, změnil napadené rozhodnutí tak, že správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle § 101 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách zastavil, neboť neshledal porušení zákona o veřejných zakázkách. II. Žalobci napadli rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, čj. 62 Ca 7/2006  103, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud zjistil ze zadávací dokumentace, a to z bodu 9.5 oznámení zadávacího řízení (kritéria a doklady pro zpracování odborné způsobilosti nebo členství v profesní organizaci), že zadavatel požaduje zkoušku pro vedoucí prací na dopravní cestě podle předpisu ČD OK 2/2. Posuzoval proto, zda tento požadavek prokázání odborné způsobilosti byl oprávněný a byl v souladu se zákonem. Požadavek § 30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách platí pouze tehdy, jsou-li odborná způsobilost nebo členství v profesní organizaci vyžadovány zvláštními právními předpisy, a to s ohledem na plnění konkrétní veřejné zakázky. Krajský soud se proto zabýval tím, zda je vnitřní předpis ČD OK 2/2 takovým obecně závazným předpisem. Vnitřní předpis musí být obsahově v souladu s právními předpisy a musí se pohybovat v jejich mezích. V souladu s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod musí být veškeré podmínky, jež jsou pro adresáta právní normy závazné, obsaženy v právní normě, která je součástí zákona. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 173/2002, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětný vnitřní předpis, jehož konkrétní podmínky nemají oporu v zákoně, nemůže být považován za obecně závazný právní předpis. Krajský soud proto uzavřel, že pokud zadavatel v bodu 9.5 oznámení zadávacího řízení požadoval způsobilost pro vedoucí prací na dopravní cestě podle předpisu ČD OK 2/2, požadoval toto prokázání odborné způsobilosti podle svého vnitřního předpisu, který není obecně závazným předpisem, a proto nemůže být zvláštním právním předpisem, na jehož základě by bylo možno požadovat prokázání odborné způsobilosti podle § 30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. III.1 Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal se stížních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, který právní předpis vyžaduje pro plnění veřejné zakázky odbornou způsobilost požadovanou zadavatelem, tedy zda je tímto předpisem pouze vnitřní předpis ČD OK 2/2 nebo zda je jím přímo zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), jak uvedl stěžovatel ve svém rozhodnutí. Krajský soud zcela opomněl podstatnou část odůvodnění rozhodnutí stěžovatele, týkající se uvedené otázky (body 28 až 31) a k argumentaci tam uvedené nijak nevyjádřil. To činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatel zdůraznil, že ve svém rozhodnutí nezpochybnil skutečnost, že předmětný vnitřní předpis není obecně závazným předpisem předpokládaným § 30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Zjištění krajského soudu jsou v tomto bodu zcela nadbytečná a pro právní posouzení věci nepodstatná. Relevantní není ani odkaz na judikát Nejvyššího správního soudu, který řeší jinou právní otázku a s nímž se jinak stěžovatel plně ztotožňuje, rozhodnutí stěžovatele pak není s tímto judikátem v rozporu. Odborná způsobilost požadovaná zadavatelem není podle stěžovatele vyžadována vnitřním předpisem, ale přímo zákonem o dráhách a odkazovaný vnitřní předpis ČD je v této souvislosti pouze prováděcím předpisem, který upravuje podmínky a proceduru nabytí této odborné způsobilosti. Podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o dráhách je provozovatel dráhy povinen vydat ke dni zahájení provozování dráhy vnitřní předpis o provozování dráhy a o odborné způsobilosti a znalosti osob zajišťujících provozování dráhy a o způsobu jejich ověřování včetně systému pravidelného školení. Podle písm. c) téhož ustanovení je provozovatel dráhy povinen zajistit, aby provozování dráhy prováděly osoby, které jsou zdravotně a odborně způsobilé. Zákon o dráhách tedy jednoznačně počítá s tím, že „osoby zajišťující provozování dráhy“ mají „odbornou způsobilost a znalosti“. Pokud zákon „počítá“ s určitou odborností a takto se k ní staví jako k samozřejmé součásti oprávnění fyzických osob podílet se na provozování dráhy, lze uzavřít, že získání takové odbornosti je povinností vyplývající přímo ze zákona o dráhách. Citovaným ustanovením zákona o dráhách je podle stěžovatele nepochybně předepsána odborná způsobilost, jejíž prokázání požadoval zadavatel v zadávací dokumentaci. Požadavek zadavatele tak byl v souladu s § 30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Na vnitřní předpis ČD OK 2/2 lze v této souvislosti pohlížet jako na prováděcí předpis, předpokládaný § 22 odst. 5 zákona o dráhách. Absolvování „zkoušky pro vedoucí práce na dopravní cestě“ podle tohoto vnitřního předpisu není stanovením nové povinnosti, jak nesprávně uzavřel krajský soud, ale pouhým stanovením procedury získání odborné způsobilosti požadované zákonem o dráhách. III.2 Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. III.3 Osoba zúčastněná na řízení se plně ztotožnila s obsahem kasační stížnosti. III.4 Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná. Stěžovatel především namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, který právní předpis vyžaduje pro plně