3 Ads 42/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 42/2010- 92 - text 3 Ads 42/2010 - 100 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) G. Č. a b) V. Č., zastoupeni Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Brno, Bolzanova 5, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2008, č.j. 7708/2008-SOZ-30.1-27.2.08/1, a ze dne 21. 4. 2008, č.j. 7708/2008-SOZ-30.1-27.2.08/2, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Ca 11/2008 - 49, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Ca 11/2008 - 49, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutími ze dne 14. 11. 2007, čj. KM 1085/251/2007-23 a čj. KM 1085/251/2007-24, uložila Krajská hygienická stanice Zlínského kraje žalobcům (každému zvlášť) pokutu ve výši 3000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč, neboť se dopustili přestupku podle § 29 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), a to tím, že porušili § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“) a ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 5 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1 a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále jen „vyhláška“), tím, že se nedostavili se svými nezletilými dětmi k základnímu očkování, resp. revakcinaci proti onemocněním v této vyhlášce uvedeným. Na základě žalobci podaných odvolání žalovaný prvoinstanční správní rozhodnutí změnil napadenými rozhodnutími tak, že uznal žalobkyni a) vinnou z přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měla dopustit porušením ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 odst. 1 vyhlášky tím, že nepodrobila u zvoleného praktického lékaře své děti pravidelnému očkování proti infekčním nemocem, a to: a) nezletilou dceru A. Č., nar. x. x. x, základnímu očkování proti tuberkulóze v době stanovené v § 3 odst. 1 vyhlášky, základnímu očkování proti záškrtu, dávivému kašli a invazivnímu onemocnění vyvolanému Haemophilem influenzae b v době stanovené v § 4 odst. 1 vyhlášky, základnímu očkování proti přenosné dětské obrně v době stanovené v § 5 odst. 1 vyhlášky, základnímu očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím v době stanovené v § 6 odst. 1 vyhlášky a základnímu očkování proti virové hepatitidě B v době stanovené v § 7 odst. 1 vyhlášky, b) nezletilého syna J. Č., nar. x. x. x, základnímu očkování proti tuberkulóze v době stanovené v § 3 odst. 1 vyhlášky, revakcinaci proti záškrtu, dávivému kašli a invazivnímu onemocnění vyvolanému Haemophilem influenzae b v osmnáctém až dvacátém měsíci života podle § 4 odst. 1 vyhlášky, druhé dávce základního očkování proti přenosné dětské obrně v době stanovené v § 5 odst. 1 vyhlášky, základnímu očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím v době stanovené v § 6 odst. 1 vyhlášky a základnímu očkování proti virové hepatitidě B v době stanovené v § 7 odst. 1 vyhlášky. Podle § 29 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. s přihlédnutím k § 12 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 87 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb. pak uložil žalobkyni b) pokutu ve výši 3000 Kč a úhradu paušální částky nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 7708/2008-SOZ-30.1-27.2.08/2, rozhodl žalovaný stejně o odvolání žalobce b). Městský soud v Praze žalobu podanou proti těmto rozhodnutím zamítl. V bodě 1 žaloby žalobci uvedli, že nedodržení lhůt k provedení základního očkování podle vyhlášky není porušením zákonem stanovené povinnosti a nemůže tak zakládat odpovědnost za spáchání přestupku. Podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. S tímto tvrzením se soud neztotožnil. Vyšel z toho, že podle § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je fyzická osoba povinna podrobit se v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech stanovenému druhu pravidelného očkování. Tímto prováděcím předpisem byla v rozhodné době vyhláška č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Tato vyhláška byla vydána v souladu s Ústavou ČR a legislativními pravidly vlády v mezích stanovených v § 46 odst. 1, 2 a 6 citovaného zákona a formě podle § 108 odst. 1 citovaného zákona jako podzákonná úprava na základě zmocnění uvedeného v § 105 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. Ze znění zákona je zřejmé, že tento zákon stanoví povinnosti fyzické osoby a podrobnosti jsou v mezích zákona stanoveny vyhláškou. Tato vyhláška nestanoví povinnosti osoby, ale pouze provádí zákonnou úpravu v mezích stanovených zákonem. V bodě 2. žaloby poukazovali žalobci na to, že podle § 6 odst. 1 vyhlášky není stanoveno, do jakého určitého věku má být provedeno očkování proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím. Z toho dovozovali, že neprovedením základního očkování proti uvedeným nemocem nedošlo k naplnění skutkové podstaty přestupku. Rovněž toto tvrzení žalobců soud odmítl jako nedůvodné. Ze správního spisu vyplývá, že v případě žalobců nebyla důvodem nepřistoupení k pravidelnému očkování jejich nezletilých dětí změna očkovacího kalendáře po dohodě s praktickým lékařem. Z výpovědi žalobců učiněné do protokolu i z jejich dopisu zaslaného krajské hygienické stanici je zřejmé, že odmítli provedení uvedeného očkování a pro toto odmítnutí uvedli i argumenty. Jejich rozhodnutí bylo nenechat děti očkovat a když, tak jedině v případě výskytu epidemie, popř. nechat proběhnout onemocnění a dosáhnout tak imunity u dětí touto cestou, nikoli očkováním. Soud proto posoudil tuto námitku jako nedůvodnou. V bodě 3. žaloby argumentovali žalobci tím, že rozhodnutí je v rozporu s ustanovením Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o biomedicíně“) a Úmluvou o právech dítěte, které mají aplikační přednost. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci již v průběhu řízení argumentovali tímto tvrzením a byli správními orgány seznámeni i se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, publ. pod č. 969/2006 Sb. NSS. Dle tohoto stanoviska „není povinnost fyzické osoby podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování v souladu s vyhláškou č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, a odpovědnost zákonného zástupce za splnění této povinnosti u osoby, která nedovršila patnáctý rok věku (§ 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví), v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (uveřejněná pod č. 96/2001 Sb. m. s.), kterou je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). Úmluva o lidských právech a biomedicíně sice stanoví, že výkon práv a ochranných ustanovení v ní uvedených nelze nijak omezit (např. uvádí možnost provést jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas), ale připouští výjimku, pokud je stanovena zákonem a je nezbytná v demokratické společnosti v zájmu, mimo jiné, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Pokud žalobci uváděli, že stanovení povinnosti očkování je v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte, je to podle soudu jejich subjektivní názor, který nebyl v podané žalobě ničím podložen. Bylo-li odkazováno na to, že v prvé řadě rodiče by měli mít možnost posoudit na základě dostatečného množství informací, zda je očkování pro jejich dítě vhodné, nemůže k tomu soud s ohledem na platnou právní úpravu přihlédnout, neboť tato v § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. stanoví povinnost podrobit se v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech stanovenému druhu pravidelného očkování. Pokud žalobci uváděli, že v jiných evropských státech není očkování povinné ze zákona, nemohl soud k těmto argumentům přihlédnout, neboť tato skutečnost není pro posouzení jednání žalobců relevantní. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“ kasační stížností ze důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé v zásadě trvají na třech hlavních žalobních námitkách, které vznesli již v řízení před Městským soudem v Praze. K prvně jmenované uvedli, že zákon č. 258/2000 Sb. dostatečně určitě a jasně meze podzákonné právní úpravy nestanovuje, neboť zejména výčet samotných povinných očkování a bližší podmínky jejich provádění jsou stanoveny až ve vyhlášce. Takový stav podle jejich názoru neodpovídá požadavkům Listiny základních práv a svobod ve smyslu judikatury Ústavního soudu a odborné literatury, neboť meze podzákonné úpravy nejsou stanoveny dostatečně přesně, a není