5 As 3/2010 — Nejvyšší správní soud

5 As 3/2010- 63 - text č. j. 5 As 3/2010 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: VESNA, a. s., se sídlem Čeperka 306, 532 15, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, 118 11, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ca 205/2006 – 29, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ca 205/2006 – 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 21. 4. 2006, č. j. 5717/2006, kterým stěžovatel potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru kultury a památkové péče, č. j. KrÚ-21996/2005/OKPP, ze dne 27. 2. 2006; tímto byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000 Kč za to, že na území s archeologickými nálezy zahájil stavební činnost bez splnění oznamovací povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem městského soudu o tom, že při stanovení výše pokuty nebylo zcela dostatečně přihlédnuto jak k závažnosti, tak i k době trvání protiprávního jednání a k rozsahu škody hrozící nebo způsobené ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále „památkový zákon“). Stěžovatel má za to, že prvoinstanční posouzení závažnosti bylo zdůvodněno tím, že se jednalo o první porušení zákonné povinnosti žalobcem. K posuzování doby trvání protiprávního jednání v daném případě prvoinstanční orgán nepřistupoval, protože má za to, že u neoznámení stavební činnosti místně příslušnému pracovišti Archeologického ústavu se nejedná o delikt trvající, ale o delikt jednorázový. Zákonem stanovená povinnost se buď splní nebo nesplní, a to během přípravy stavby, jak předpokládá litera zákona. Z důvodu, že nejde o delikt pokračující, má stěžovatel za to, že nemusel dobu trvání protiprávního jednání zvláštním způsobem hodnotit a odůvodňovat tím výši ukládané pokuty. Rozsah hrozící nebo způsobené škody lze v případě porušení oznamovací povinnosti velmi těžce stanovit, vyčíslit nebo slovně vyjádřit. Stěžovatel má za to, že v případě záchranného archeologického výzkumu, který je odborně archeologickou činností vyvolanou ohrožením či narušením území s archeologickými nálezy, lze o hrozící nebo způsobené škodě uvažovat až na základě výsledku výzkumu souboru artefaktů a nálezové zprávy, které detailně dokumentují a interpretují archeologické situace nenávratně zničené stavební, těžební či jinou činností. Ve stanovené výši pokuty na tak nízké úrovni bylo zhodnoceno protiprávní jednání jako méně závažné i z hlediska hrozící škody. Ke kulturně politickému významu kulturní památky, jak doporučuje ustanovení § 36 památkového zákona, nemohlo být dle stěžovatele vůbec přihlíženo, protože tento explicitní požadavek zákona se nemůže v žádném případě vztahovat k ustanovení § 35 odst. 2 písm. f) památkového zákona, tedy deliktu žalobce, protože hodnocení kulturně politického významu kulturní památky (nehledě na obsolentnost tohoto zákonného požadavku), lze pouze posuzovat a provádět u kulturní památky, tedy u takového objektu, který byl Ministerstvem kultury prohlášen za kulturní památku, nikoliv u archeologického průzkumu či nálezů, které kulturní památkou dosud nejsou. Stěžovatel tedy zastává názor, že z odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního orgánu o výši pokuty jasně vyplývají skutečnosti, které byly hodnoceny při určení výše pokuty, tyto skutečnosti nevybočují z hledisek určených ustanovením § 36 památkového zákona pro určení pokuty, závěr o výši pokuty stěžovatel neshledal v logickém rozporu s těmito zjištěnými skutečnostmi a výše pokuty nevybočila ze zákonem vymezeného rozsahu. Charakter závažnosti správního deliktu je dán především povahou ohrožených nebo zasažených objektů deliktu a povahou samotného jednání žalobce, vzhledem k možnému rozsahu hrozící škody, což dle názoru stěžovatele je v rozhodnutí prvoinstančního orgánu zcela zohledněno a nové odůvodňování před třemi lety uložené pokuty v dané výši, kterou žalobce ani svým odvoláním nenapadal, je nadbytečné. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu, v němž mu bylo uloženo znovu zhodnotit výši uložené pokuty, v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na svém vyjádření v žalobě, správní orgán pouze konstatuje, že pokuta byla uložena na spodní hranici, a že přihlédl ke dvěma polehčujícím okolnostem, tedy že se jedná o první porušení zákona o státní památkové péči ze strany žalobce, a že byla neprodleně zajištěna náprava. Žalobce na rozdíl od stěžovatele uvádí, že podle jeho názoru konstatování, že se jedná o první porušení zákona a že byla zajištěna náhrada, nemá se závažností, ani dobou protiprávního jednání nic společného. Podle názoru žalobce jsou tyto argumenty jiného charakteru, a to pouze obecné úvahy při rozhodování o výši uložené sankce, avšak takto osamocené a stručně podané jsou naprosto nedostačující. S odkazem na výše uvedenou argumentaci hodnotí žalobce kasační stížnost jako nedůvodnou a navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl. Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v rozsahu uplatněných námitek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti; neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následují skutečnosti rozhodné pro posouzení kasační stížnosti. Odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Pardubického kraje zahájil z vlastního podnětu dne 28. 12. 2005 správní řízení a následně dne 27. 2. 2006 vydal rozhodnutí č. j. KrÚ21996/2005/OKPP, kterým uložil žalobci pokutu za porušení ustanovení § 35 odst. 2 památkového zákona, žalobce byl povinen oznámit již v době přípravy stavby na území s archeologickými nálezy záměr provádět stavební činnost Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím stěžovatele ze dne 21. 4. 2006, č. j. 5717/2006, zamítnuto. Na základě podané žaloby Městský soud v Praze napadené správní rozhodnutí zrušil. Za nedostatečné soud přitom považoval absenci posouzení doby trvání protiprávního jednání; dle názoru městského soudu se stěžovatel rovněž při stanovení výše pokuty nezabýval hodnocením dalších zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 36 zákona o státní památkové péči, jako je kulturně politický význam nalezené kulturní památky a možný dopad vytýkaného jednání žalobce. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Zásadní námitka stěžovatele směřuje k nesprávnému posouzení, které stran odůvodnění uložené pokuty učinil městský soud. Tento, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, shledal nedostatečným posouzení doby trvání protiprávního jednání, když dle jeho názoru správním orgánem nebyla při stanovení výše pokuty hodnocena jeho celková doba. Městský soud dále vytknul správnímu orgánu, že se nezabýval hodnocením dalších zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 36 zákona o státní památkové péči, jako je kulturně politický význam nalezené kulturní památky a možný dopad vytýkaného jednání žalobce. Podle ustanovení § 36 památkového zákona se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody. Zmíněné ustanovení upravuje kritéria, která hrají roli pro určení výše pokuty, nicméně toto ustanovení je obecným ustanovením platným pro celou škálu možných porušení povinností uvedených v tomto zákoně. Z důvodu jeho obecnosti však ne ve všech případech porušení zákonem stanovených povinností lze s ohledem na charakter protiprávního jednání (porušení povinnosti) použít všechna kritéria, tak jak jsou zde uvedena. Citované ustanovení je třeba vykládat minimálně jako vodítko, pokud jej nelze přímo v jednotlivostech použít, k čemuž by měl správní orgán přihlédnout. Zákonem uložená povinnost stavebníků oznámit archeologickému ústavu záměr provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy a umožnit j