6 Ads 10/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 10/2010- 50 - text 6 Ads 10/2010 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: MUDr. N. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 8. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, č. j. 4 Cad 84/2007 - 34, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, č. j. 4 Cad 84/2007 - 34, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně podává kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. X1 ze dne 10. 8. 2007 ve věci starobního důchodu. Ze správního a soudních spisů Nejvyšší správní soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Žalobkyně požádala o starobní důchod dne 20. 12. 2003. Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2005, č. X, přiznala žalovaná žalobkyni starobní důchod ve výši 6 312 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 19. 4. 2005 žalobu k Městskému soudu v Praze, který v této věci, vedené pod sp. zn. 1 Cad 42/2005, rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2007 tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění městský soud uvedl, že žalobkyni byl přiznán starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), aniž by jí však byla zhodnocena doba péče o nezletilé dítě narozené dne 1. 6. 1968. Ostatní námitky žalobkyně, týkající se nezhodnocení doby studia na vysoké škole v SSSR, praxe a specializace po vysokoškolském studiu v SSSR a doby, kdy žalobkyně pracovala jako lékařka v Etiopii, neshledal městský soud důvodnými. V návaznosti na uvedené rozhodnutí městského soudu vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 10. 8. 2007, č. X1, jímž žalobkyni zvýšila starobní důchod podle § 56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění na částku 7 002 Kč měsíčně. Rovněž toto rozhodnutí žalované napadla žalobkyně 8. 10. 2007 žalobou k městskému soudu. Ve své žalobě namítala, že jí nebyla pro výpočet procentní výměry starobního důchodu započtena doba studia na vysoké škole - 2. moskevském státním medicínském institutu N. I. Prigorova - v letech 1963 až 1968. Dále jí nebyla započtena doba od 26. 8. 1980 do 31. 8. 1982, po kterou žalobkyně pracovala jako lékařka v Etiopii, kam byla vyslána Ministerstvem zdravotnictví SSSR. Předmětné doby doložila žalobkyně kopií diplomu, nostrifikační doložkou Univerzity Karlovy v Praze a pracovní knížkou. Žalobkyně poukázala na to, že sice byla občankou bývalého SSSR, ale od roku 1991 je československou státní občankou s trvalým pobytem v zemi od roku 1984. Žalobkyně vyjádřila právní názor, že žalovaná je podle Dohody o sociálním zabezpečení mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik ze dne 2. 12. 1959, publikované pod č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“ nebo „Dohoda o sociálním zabezpečení mezi ČSR a SSSR“), povinna provést započtení doby zaměstnání na území bývalého SSSR podle právních předpisů SSSR, avšak musí samostatně posoudit, zda se jedná o dobu započitatelnou podle předpisů bývalého SSSR, resp. jeho právního nástupce a výsledek takového posouzení náležitě odůvodnit. Nepostačí jen odkaz na to, že cizozemský orgán „nevykazuje“ určité doby zaměstnání žalobkyně. Závěrem žalobkyně dovozuje, že pokud z napadeného rozhodnutí žalované nevyplývá, že zápočet sporných dob by byl v rozporu s právními předpisy Ruské federace, pak jde o doby započitatelné. a to popřípadě i podle českých předpisů. Rozhodnutí žalované pak je podle žalobkyně vydáno na základě neúplného skutkového zjištění a v rozporu s § 5 odst. 1 písm. a) a m) a § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a s § 2 odst. 1 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. (Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalobkyní citovaná zákonná ustanovení upravují okruh pojištěných osob a pravidla pro zápočet dob pojištění získaných před 1. 1. 1996 a obecnou povinnost správního orgánu postupovat v souladu se zákonem a zjistit řádně skutkový stav věci.). Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 4 Cad 84/2007 - 34, zamítl. Ze správního spisu zjistil, že žalovaná ohledně dob pojištění, jejichž započtení se žalobkyně domáhá, vycházela z potvrzení Penzijního fondu Ruské federace ze dne 5. 8. 2004, ve kterém doba studia žalobkyně ani doba výkonu zaměstnání v Etiopii není uvedena. Městský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalobkyně získala doby pojištění v České republice i Rusku, postupovala žalovaná správně podle českého zákona o důchodovém pojištění a Dohody o sociálním zabezpečení mezi ČSR a SSSR. Článek 4 odst. 2 Dohody přitom stanoví, že se doby zaměstnání započítávají podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla práce nebo jí na roveň postavená činnost vykonávána. Žalované tedy nezbývalo než vycházet z potvrzení ruského nositele pojištění a započíst pouze ty doby, které jsou v tomto potvrzení zhodnoceny. Podle zákona o důchodovém pojištění totiž žalovaná mohla hodnotit pouze doby zaměstnání nebo pojištění, které žalobkyně získala v České republice. Městský soud rovněž poznamenal, že tentýž soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2007 žalobkyni doporučil obrátit se na ruského nositele pojištění a požádat jej o přezkoumání správnosti údajů uvedených v potvrzení, což však podle městského soudu žalobkyně neučinila. Proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 10. 2009, č. j. 4 Cad 84/2007 - 34, brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž nadále trvá na zápočtu doby, po kterou studovala v SSSR na vysoké škole, a doby, po kterou vykonávala práci lékařky v Etiopii. Stěžovatelka především namítá, že jako občanka České republiky nemá žádnou možnost obrátit se na orgány Ruské federace, které vydaly pouze „nepřezkoumatelné“ potvrzení. Pokud pak příslušné české orgány (žalovaná) pouze odkazují na zmíněné potvrzení, aniž by se dále zabývaly nárokem stěžovatelky na zápočet shora uvedených dob pojištění, není podle stěžovatelky skutečně nikoho, kdo by v její věci rozhodl v náležitém řízení. Stěžovatelka se přitom domnívá, že má právo na to, aby o jejím nároku na zápočet doby pojištění bylo skutečně rozhodnuto, a to v řízení, jehož výsledek by byl přezkoumatelný. Stěžovatelka rovněž namítá, že tuto námitku pregnantně vyjádřila již v žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 8. 2007, aniž by se jí však městský soud zabýval. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Kasační stížnost splňuje formální náležitosti (je podána oprávněnou osobou, včas, stěžovatelka je zastoupena v řízení advokátem), proto je možno přistoupit k posouzení důvodnosti uplatněných kasačních námitek. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Citované ustanovení zahrnuje případy, kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné jednak pro jeho nesrozumitelnost, jednak pro nedostatek jeho důvodů. Podle tohoto ustanovení pak může být důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí rovněž jiná vada řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jednotlivé případy nepřezkoumatelnosti přitom Nejvyšší správní soud ve své dosavadní judikatuře již vícekrát vyložil. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je podle Nejvyššího správního soudu takové rozhodnutí, „jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS). V témže rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud rovněž k tomu, že nedostatkem důvodů rozhodnutí „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ V jiném rozsudku dovodil zdejší soud, že je nutno pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rovněž takový rozsudek krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, „proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žal