6 Ads 97/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 97/2010- 66 - text 6 Ads 97/2010 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Ing. J. M., zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupený Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2009, č. j. MHMP 70409/2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, č. j. 1 Cad 64/2009 - 41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Úřad městské části Praha 10 (dále jen „úřad městské části“) rozhodl dne 28. 11. 2008 pod č. j. 40759/2008/AAJ o tom, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) snižuje příspěvek na živobytí s platností ode dne 1. 11. 2008 z částky 436 Kč na částku 334 Kč měsíčně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v souladu s § 10 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), vycházel z příjmu žalobce v období srpen - říjen 2008 a částka příjmu stěžovatele, stanovená po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, pro určení nároku na dávku činí 2792,40 Kč, částka živobytí stěžovatele činí 3126 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 13. 3. 2009, č. j. MHMP 70409/2009. Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kdy namítal nesprávný postup správních orgánů podle ustanovení § 44 odst. 3 a 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které se pro snižování dávky při změně výše příjmů vztahuje jen na příjmy, které jsou uvedeny v § 6 odst. 1 a 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a pro tyto účely existuje formulář HN - Doklad o výši měsíčních příjmů (dále jen „tiskopis HN“). Správními orgány byly nesprávně evidovány dávky důchodového pojištění, které byly nezákonně dány na úroveň příjmů podléhajících dani, přestože tyto dávky zákonu o daních z příjmů nepodléhají. Stěžovatel uvedl, že třebaže zdánlivě dávky důchodového pojištění rostou, protože nominální důchod je upravovaný (deflovaný) o změny v cenách do stavu reálného důchodu, ve skutečnosti se tyto dávky od prvního výpočtu, který byl proveden k 1. 1. 2007, nezměnily. Dále stěžovatel poukázal na nesprávný výklad ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi správními orgány, kdy sám provedl výklad tohoto ustanovení v návaznosti na ustanovení § 34 téhož zákona a ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), jakož i příslušné výpočty s tím, že jde o uzákonění sociálního zabezpečení pro poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek pro občany v nouzi a pro zamezení zneužívání zákona o pomoci v hmotné nouzi občany, kteří mají vysoké příjmy, ale z důvodu nadstandardního bydlení také vysoké odůvodněné náklady na bydlení. Stěžovatel dále poukázal na rozpor mezi zákonem o pomoci v hmotné nouzi a zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a navrhl, aby byla posouzena ústavnost těchto zákonů. V této souvislosti stěžovatel provedl podrobný rozbor a porovnání jednotlivých ustanovení zákona o životním a existenčním minimu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, kdy se zabýval posouzením existenčního minima u jednotlivých osob v rodině a nezaopatřeného dítěte. Stěžovatel namítl, že při nesprávném použití existenčního minima a použití § 25 a § 27 zákona o životním a existenčním minimu může dosáhnout částky živobytí ve výši životního minima, třebaže tato ustanovení mu mají částku živobytí zvýšit nad životní minimum. Stěžovatel také uvedl, že v dubnu 2008 dosáhl snížení svého nájemné ze 4000 Kč na 3100 Kč, čímž vlastním přičiněním dosáhl zvýšení svých příjmů, takže by mu měla být zvýšena částka na živobytí ve smyslu § 25 zákona o pomoci v hmotné nouzi o 553 Kč na 3679 Kč. Výše uvedené námitky stěžovatel dále rozvedl ve svých podáních, které byly městskému soudu doručeny ve dnech 8. 7. 2009, 13. 8. 2009, 20. 8 2009, 11. 12. 2009, v nichž ve vztahu k valorizaci dávek důchodového pojištění dále poukázal na znění § 67 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a namítl, že aplikace ustanovení § 44 odst. 3 a 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi je v rozporu s Ústavou České republiky a rovněž požádal „o kvalifikovaného soudního znalce v oboru dávky pomoci v hmotné nouzi, které se dělí na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení podle § 4 zákona č. 111/2006 Sb., jež spolu následně souvisí při výpočtu dávky pomoci v hmotné nouzi“. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že příspěvek na živobytí je definován jako základní dávka pomoci v hmotné nouzi, která pomáhá člověku vyřešit situaci, kdy nemá dostatečný příjem. V hmotné nouzi je člověk, který má problém se zajištěním základní obživy, s bydlením nebo jej postihne vážná mimořádná událost. Tato dávka pomáhá buď jednotlivci nebo společně posuzovaným osobám. Nárok na příspěvek na živobytí má podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 6 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Z tohoto ustanovení tedy plyne, že na příspěvek na živobytí mají za splnění podmínek zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok všechny osoby, tedy bez rozdílu, zda požívají dávky státní sociální podpory, zda jsou výdělečně činné či zda jsou příjemci dávek důchodového pojištění. Pro všechny osoby platí stejné podmínky a rovněž se na všechny osoby vztahují stejná pravidla pro odebírání dávek v hmotné nouzi, pro snižování těchto dávek i pro jejich vrácení. Městský soud poukázal na to, že pro určení výše dané dávky se vychází z příjmu žadatele a z částky živobytí osoby, přičemž v posuzovaném případě se u stěžovatele nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, neboť je poživatelem starobního důchodu, a proto se částka živobytí určí částkou existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Za příjem se pro účely určení výše dávky v hmotné nouzi považují příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 a § 10 zákona o daních z příjmů, mezi které patří podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů i důchody. Na tiskopise HN je sice k bodu F řečeno, že „dávky důchodového pojištění vyplácené ČSSZ neuvádějte“, ale do této kolonky se vyplňují ostatní započitatelné příjmy, tedy ne ty, které se vyplňují v kolonce C jako příjmy hlavní, do kterých příjem z dávky důchodového pojištění vyplácené žalovanou patří. Městský soud poté s odkazem na znění ustanovení § 44 odst. 3 a 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi uzavřel, že úřad městské části postupoval v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, když při zjištění zvýšení důchodové dávky stěžovatele postupoval tak, že zahájil z úřední moci správní řízení ve věci snížení příspěvku na živobytí. Městský soud neshledal ani pochybení při výpočtu výše dávky v hmotné nouzi stěžovatele s tím, že bylo správně vycházeno z jeho příjmu v měsících srpnu až říjnu 2008 a z odůvodněných nákladů na bydlení ve výši 3100 Kč. Konečně se městský soud vypořádal i s námitkou žalobce stran porušení zákonných ustanovení, jakož i ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky tak, že není patrno, v čem stěžovatel spatřuje tato tvrzená pochybení, a proto se těmito námitkami nemohl konkrétně zabývat. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítá, že Evropská unie, jejíž je Česká republika členem, vytvořila evropský sociální model, který odráží společný soubor hodnot založených na zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a demokracie a dodržování lidských práv. Tím je dán základní princip sociálního státu, jehož cílem je sbližování životních úrovní mezi sociálními skupinami společnostmi, tj. sociální přerozdělování a participace zaměstnanců a handicapovaných vrstev obyvatelstva na výsledcích ekonomického vývoje. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že zákon o pomoci v hmotné nouzi, který má tyto myšlenky uvést v život, je jeho prováděním správními orgány znetvořen v sociální nespravedlnost, prohlubování rozdílů životních úrovní mezi sociálními skupinami společnosti a zejména jeho jako důchodce, který je odkázán na pomoc v hmotné nouzi, finančně diskriminuje a snižuje mu životní úroveň místo jejího udržení na stejné reálné výši, neboť jeho dávky důchodového poji