7 Afs 51/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 51/2007- 121 - text 7 Afs 51/2007 - 131 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Jana Passera, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: M. A., zastoupená JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12/2022, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2007, č. j. 7 Ca 250/2005 - 57, t a k t o : I. Podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 5. 2001, podléhal vklad nemovitosti do obchodní společnosti při splnění podmínky podle věty druhé téhož ustanovení (pětiletá účast společníka na společnosti) úplnému osvobození od daně z převodu nemovitostí i v případech, kdy do základního jmění společnosti nebyla započtena celá hodnota vkládané nemovitosti, ale pouze její část. II. Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí sedmému senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2007, č. j. 7 Ca 250/2005 - 57, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2005, č. j. FŘ2186/14/05, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2003, č. j. 262091/04/001962/4568, jímž jí byla vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 6 100 000 Kč. 2. Ze správního spisu vyplývá, že podle notářského zápisu ze dne 15. 1. 1999 rozhodla společnost AS-IMMOBILIA spol. s. r. o. jako jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady společnosti U HÁJKŮ a. s. o tom, že bude navýšeno základní jmění (nyní základní kapitál) této akciové společnosti o 56 000 000 Kč na základě nepeněžitých vkladů žalobkyně, a to: a) pozemku parc. č. 217 o výměře 2055 m2 a domu č. p. 1052 v k. ú. Nové Město, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha-město na LV 1115, b) pohledávky žalobkyně za společností ASIMMOBILIA spol. s. r. o. ve výši 21 992 795,17 Kč, která byla postoupena na společnost U HÁJKŮ a. s. Podle notářského zápisu byla cena vkládaných nemovitostí stanovena znaleckými posudky dvou znalců - Ing. J. K. a Ing. J. P. – shodně na 177 500 000 Kč, přičemž nemovitosti se na zvýšení základního jmění započetly s ohledem na dále uvedený dluh žalobkyně přebíraný společností částkou 55 500 000 Kč a zmíněná pohledávka částkou 500 000 Kč. V notářském zápisu se též uvádí, že na nemovitostech, jež jsou předmětem nepeněžitého vkladu, vázne zástavní právo pro pohledávku Vereinsbank (CZ) a. s. ve výši 6 750 000 DM a 350 000 DM a podle sdělení tohoto zástavního věřitele měla činit jeho celková pohledávka ke dni 22. 1. 1999 částku 6 674 465,50 DM, tj. 122 000 000 Kč. Na základě dohody mezi žalobkyní, zástavním věřitelem a společností U HÁJKŮ a. s., převzala společnost U HÁJKŮ a. s. uvedený dluh žalobkyně. 3. Finanční úřad pro Prahu 1 doručil žalobkyni dne 18. 4. 2000 výzvu podle § 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí. Žalobkyně podala toto daňové přiznání dne 2. 5. 2000 a uplatnila v něm osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v tehdejším znění (dále jen „zákon o trojdani“). Správce daně zahájil výzvou ze dne 30. 11. 2002 doručenou žalobkyni dne 6. 12. 2002 vytýkací řízení a posléze výše uvedeným platebním výměrem stanovil žalobkyni základ daně z převodu nemovitostí ve výši 122 000 000 Kč, tedy ve výši rozdílu mezi hodnotou vkládaných nemovitostí podle znaleckých posudků a částkou, o níž bylo v souvislosti s vložením těchto nemovitostí do společnosti U HÁJKŮ a. s. navýšeno základní jmění této společnosti. Správce daně tedy vyměřil žalobkyni daň z převodu nemovitostí ve výši 6 100 000 Kč. Odvolání žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru žalovaný zamítl, přičemž se ztotožnil s právním názorem správce daně, že osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani se vztahuje jen na vklady vložené v souladu s obchodním zákoníkem do základního jmění společnosti. Od daně tedy v daném případě může být osvobozena pouze ta část hodnoty vložených nemovitostí, která se projevila zvýšením základního jmění společnosti, ve zbytku daný vklad nemovitostí do společnosti dani podléhá. 4. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporná pouze otázka právní, která se vztahuje k výkladu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, v relevantním znění, podle něhož byly od daně darovací a daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev. Tímto zvláštním zákonem byl podle městského soudu obchodní zákoník ve znění do 31. 12. 2000, který vymezoval vklad společníka v § 59 odst. 1 jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti. Zároveň pak obchodní zákoník v tehdejším znění definoval základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Z toho podle městského soudu vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad do společnosti než vklad do jejího základního jmění. Vzhledem k tomu, že zákon o trojdani osvobozuje od daně pouze vklady do společnosti, které odpovídají definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady zvyšující základní jmění. Pokud žalobkyně převedla na společnost obě nemovitosti celé, ale součástí základního jmění se stala jenom část hodnoty těchto nemovitostí (55 500 000 Kč), byla správně od daně osvobozena pouze tato část, přičemž zbývající část hodnoty nemovitostí (122 000 000 Kč) dani podléhá. Městský soud v této souvislosti odkázal též na ustálenou judikaturu správních soudů i Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 31/2000). 5. Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, přičemž odkazovala na důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Městský soud se podle stěžovatelky mýlil, pokud uváděl, že součástí základního jmění společnosti se na základě dohody společníků stala pouze určená část hodnoty nemovitostí. Nemovitosti byly vloženy do společnosti jako celek, nebyly na ideální části nijak rozdělovány. Není ani pravdou, že by se tak stalo dohodou společníků, neboť Nejvyšší soud sjednotil judikaturu v tom smyslu, že rozhodnutí valné hromady není právním úkonem, nýbrž tzv. jinou právní skutečností, nemůže tedy být dohodou. 6. Městský soud se podle stěžovatelky mýlí i v tvrzení, že dani může podléhat „hodnota nemovitosti“ či že osvobození od daně podléhá pouze „částka, o kterou bylo zvýšeno základní jmění“. Předmětem daně podle zákona o trojdani nemůže být jakákoliv „částka“ nebo „hodnota“, ale vždy jen převod nebo přechod vlastnictví, tedy právní skutečnost. Základem daně z takového předmětu daně pak může být cena sjednaná nebo cena zjištěná znaleckým posudkem. V zákoně o trojdani není stanoveno, že by se osvobození od daně mělo týkat něčeho jiného než předmětu daně, tedy převodu nebo přechodu nemovitosti. Městský soud ale tvrdí s odkazem na judikaturu, že by se osvobození nemělo vztahovat k právnímu úkonu, ale k hodnotě nebo částce. Předmětem daně a tedy i osvobození je právní úkon nebo právní skutečnost a teprve při stanovení základu daně je relevantní ocenění nemovitosti, ať již cenou sjednanou nebo zjištěnou. Městský soud tedy ve své argumentaci „přeskočil“ od předmětu daně k základu daně a jejich obsah smísil, aby získal argumenty pro zamítnutí žaloby. 7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by měla být před rozhodnutím valné hromady obchodní společnosti o zvýšení základního kapitálu činěna vkladatelem jakási nabídka tohoto vkladu. Obchodní zákoník neobsahuje ustanovení o nabídce společníka a její akceptaci společností, naopak z jeho dikce vyplývá jednoznačný postup, jak má společnost při zvýšení základního kapitálu postupovat (u akciové společnosti viz § 204 odst. 3 obchodního zákoníku). Navíc taková případná nabídka vkladatele by podle § 46 odst. 1 občanského zákoníku musela mít písemnou formu a její písemná akceptace společností by musela být na téže listině. V tomto ohledu je i zmiňovaná judikatura Ústavního soudu podle stěžovatelky značně problematická, neboť zapomíná na požadavky stanovené pro právní úkony týkající se nemovitostí občanským zákoníkem. Městský soud si podle stěžovatelky sám protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že vklad nemovitosti do společnosti je smlouvou mezi vkladatelem a společností