7 As 46/2010 — Nejvyšší správní soud

7 As 46/2010- 54 - text č. j. 7 As 46/2010 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. P., zastoupen JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem Moskevská 637/16, Liberec IV – Perštýn, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 31. 3. 2010, č. j. 59 Ca 93/2009 – 30, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 3. 2010, č. j. 59 Ca 93/2009 – 30, s e z r u š u je a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 59 Ca 93/2009 – 30, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 11. 9. 2009, č. j. KULK/58876/2009, a vyslovení nicotnosti rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant (dále jen „městský úřad“) ze dne 1. 4. 2009, č. j. 1406/2009/OSUZP/6/Po-001. Citovaným rozhodnutím krajského úřadu byl k odvolání stěžovatele podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), částečně změněn výrok a ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí městského úřadu, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1000 Kč za protiprávní jednání, jehož se dopustil tím, že nezajistil hospodářským zvířatům před porážkou trvalou možnost napájení vodou, která neohrožuje jejich zdravotní stav (§ 5c odst. 6 zákona č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“); a vyvolával bezdůvodně působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy [§ 4 odst. 1 písm. j) citovaného zákona]. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že má za prokázané, že Krajská veterinární správa pro Liberecký kraj (dále jen „krajská veterinární správa“) provedla dne 19. 12. 2008 kontrolu v provozovně stěžovatele, při které zjistila, že 5 zvířat umístěných v boxech ve stáji a dvě zvířata v přiháněcí uličce, čekající na porážku, nemají trvalou možnost napájení vodou, která neohrožuje jejich zdravotní stav. Touto skutečností byla zvířata bezdůvodně nepřiměřeně stresována vlivem biologické povahy, a stěžovatel se proto jako podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu týrání zvířat podle ust. § 27a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat. Napadené rozhodnutí proto bylo vydáno v souladu se zákonem. K namítané nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí krajský soud uvedl, že je z něj zřejmé kdy, kde a jakého jednání se měl stěžovatel dopustit a jaké ustanovení zákona tímto jednáním porušil. Nepřesné vymezení příslušnosti rozhodujícího orgánu není vadou, která by mohla poškodit subjektivní veřejná práva stěžovatele, neboť o věci rozhodoval orgán věcně i místně příslušný. Přisvědčit nelze ani námitce, že krajský úřad rozhodoval nad rámec vymezeného předmětu řízení, neboť po celou dobu řízení bylo rozhodováno o skutku tak, jak byl vymezen v oznámení o zahájení řízení. Totožnost skutku zůstala zachována. Podle krajského soudu zákon na ochranu zvířat v ust. § 5c odst. 6 jasně stanoví povinnost provozovatele jatek zajistit jatečním zvířatům trvalou možnost napájení vodou, která neohrožuje jejich zdravotní stav, což znamená trvalou přítomnost žlabu nebo nádob s nezávadnou vodou, ke kterým mají zvířata před porážkou neomezený přístup, bez ohledu na klimatické podmínky. Krajský soud má přitom za prokázané, že stěžovatel tuto povinnost nesplnil, což sám připustil, když tvrdil, že je dostačující pravidelné donášení vody jeho zaměstnanci, že zvířata byla napojena před a po přepravě a navíc, že v zimě nemají zvířata pocit žízně. Tento způsob napájení neodpovídá zákonným požadavkům. K námitce, že v daném případě fakticky rozhodovala krajská veterinární správa a nikoliv městský úřad, krajský soud uvedl, že krajská veterinární správa je orgánem dozoru nad dodržováním povinností uložených chovatelům a ostatním fyzickým a právnickým osobám a dává správnímu orgánu podnět k zahájení řízení v případě, že zjistí, že tyto povinnosti byly porušeny. Řízení o správním deliktu stěžovatele se konalo v souladu s ust. § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat, když řízení zahájil městský úřad na základě podnětu krajské veterinární správy. Součástí podnětu bylo i její odborné vyjádření, které je pro rozhodující orgán závazné. Orgán ochrany zvířat se tedy nemůže od tohoto odborného vyjádření odchýlit. Proto městský úřad rozhodoval na základě tohoto odborného vyjádření. Při ústním jednání, konaném dne 16. 3. 2009 přítomný veterinární inspektor skutečnosti, uvedené v podnětu a v odborném vyjádření, potvrdil a trval na nich. Stěžovatel se k předmětu řízení odmítl vyjádřit, ačkoli byl jednání přítomen a byl mu dán k vyjádření prostor. Následně městský úřad vydal rozhodnutí. O uložení pokuty tak rozhodoval příslušný orgán a nikoliv krajská veterinární správa. Dále městský soud uvedl, že účelem zákona na ochranu zvířat je podle ust. § 1 chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byt‘ i z nedbalosti, člověkem. Proto i povinnost stanovenou provozovateli jatek v ust. § 5c odst. 6 zákona na ochranu zvířat je třeba chápat jako povinnost, při jejímž porušení se provozovatel jatek chová v rozporu s účelem citovaného zákona. Takové chování je podle § 4 citovaného zákona považováno za týrání zvířat. Krajský soud má za prokázané, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost vyplývající z ust. § 5c odst. 6 zákona na ochranu zvířat a že se tak dopustil jednání popsaného ve výroku rozhodnutí krajského úřadu. K námitce, že krajský úřad chybně při stanovení výše pokuty aplikoval ust. § 27a odst. 17 písm. b) zákona na ochranu zvířat, krajský soud uvedl, že šlo o zjevnou písařskou chybu, která nemohla poškodit subjektivní veřejná práva stěžovatele. Námitku, že stěžovateli nebylo umožněno v řízení před městským úřadem jednat za přítomnosti jeho právního zástupce, shledal krajský soud nedůvodnou, neboť v předvolání k ústnímu jednání byl stěžovatel poučen o možnosti zvolit si zástupce. Této možnosti však využil až poté, co městský úřad vydal rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nerozhodl o jeho návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí městského úřadu. Nerozhodl tak o celém předmětu řízení tak, jak byl vymezen v žalobě. Požadavek na vyslovení nicotnosti přitom stěžovatel odůvodnil zejména tím, že městský úřad nevymezil jednoznačně skutek, kterého se měl dopustit. V této souvislosti stěžovatel odkázal na důvody nicotnosti uvedené v žalobě. Nezákonnost napadeného rozsudku pak stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně řešil právní otázku týkající se překročení předmětu řízení. Krajský úřad totiž rozhodoval nad rámec předmětu řízení vymezeného v zahájení řízení. Rozsah rozhodnutí odvolacího správního úřadu je významný právě ve spojení s případnou nicotností rozhodnutí správního úřadu I. stupně. Krajský soud rovněž nesprávně označil uložení sankce podle ust. § 27a odst. 17 písm. b) zákona na ochranu zvířat jako zjevnou písařskou chybu, ač rozložení písmen „a“ a „b“ na klávesnici není v postavení, které by tento závěr odůvodňovalo, a to i přesto, že tato písařská chyba nebyla žádným způsobem správními orgány opravena. Stěžovateli tedy byla uložena sankce podle nesprávného ustanovení zákona a krajský soud tuto nezákonnost napadeným rozsudkem posvětil. Nezákonnost napadeného rozsudku rovněž spočívá v nesprávném posouzení otázky naplnění definičních znaků týrání zvířat podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona na ochranu zvířat. Pro naplnění skutkové podstaty týrání zvířat musí být naplněny určité znaky, která citované ustanovení stanoví. V této souvislosti stěžovatel zopakoval vymezení definičních znaků, jak je uvedl v žalobě, a vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním dispozici citovaného ustanovení nenaplnil. I prokázané jednání v rozporu s ust. § 5c odst. 6 zákona na ochranu zvířat se nemusí a priori shodovat s jednáním podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) citovaného zákona. K otázce naplnění definičních znaků citovaného ustanovení se podle stěžovatele krajský soud nijak nevyjádřil a vyšel při rozhodování z účelu zákona na ochranu zvířat. Žádný ze subjektů, které v daném případě rozhodovaly, se nezabýval otázkou, zda stěžovatel tyto definiční znaky svým jednáním naplnil. Kromě těchto znaků samozřejmě měly být naplněny i znaky trestního práva správního. Společenská nebezpečnost jednání stěžovatele byla snížena na minimum tím, že nap