8 Afs 36/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 36/2008- 68 - text 8 Afs 36/2008 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská 1689, Teplice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 6. 2007, čj. 7432/07-1400, čj. 7434/07-1400, čj. 7435/07-1400 a čj. 7436/07-1400, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2008, čj. 15 Ca 146/2007 - 34, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2008, čj. 15 Ca 146/2007 - 34 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutími žalovaného ze dne 6. 6. 2007, čj. 7432/07-1400, čj. 7434/07-1400, čj. 7435/07-1400 a čj. 7436/07-1400, byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům vydaných Finančním úřadem v Teplicích (správce daně), kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z nemovitostí za zdaňovací období let 2002, 2003, 2004 a 2005. Žalobce podal proti výše uvedeným rozhodnutím čtyři samostatné žaloby u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který je spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a následně je rozsudkem ze dne 27. 2. 2008 zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že právní řád jednoznačně nedefinuje pojem vodního hospodářství, nýbrž jej užívá ve dvou zcela odlišných významech. První okruh právních předpisů pod tímto termínem rozumí hospodaření na vodních plochách jako jednu ze zemědělských činností a druhý okruh pak vodním hospodářstvím rozumí hospodaření s vodami. Krajský soud dovodil, že pod pojmem vodní hospodářství ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona č. 338/1992 Sb. o dani z nemovitostí se rozumí prvně uvedené pojetí vodního hospodářství, tj. hospodaření na vodních plochách a nikoliv hospodaření s vodami. Pod hospodaření na vodních plochách je možno zahrnout chov ryb, vodních živočichů a pěstování rostlin na vodní ploše. V obchodním rejstříku žalobce však žádná z těchto činností uvedena není. K námitce, že žalovaný neoprávněně použil Odvětvovou klasifikaci ekonomických činností (OKEČ) krajský soud uvedl, že žalovaný i správce daně postupovali správně, pokud pro podřazení konkrétní činnosti žalobce pod obecné termíny uvedené v zákoně využil podpůrně OKEČ. Vzhledem k tomu, že je možné využívat statistické registry k zařazení jednotlivých činností pod sazby daně z přidané hodnoty, je možné jich zcela jistě podpůrně využít i při stanovení základní sazby daně z nemovitostí. Právě s podpůrným použitím OKEČ žalovaný zjistil, že shromažďování, úprava a rozvod vody je podřazeno do stejné sekce jako výroba a rozvod elektřiny a plynu, a proto dospěl oprávněně k závěru, že budovy ve vlastnictví žalobce lze podřadit pod § 11 odst. 1 písm. d) bod 2 zákona o daních z nemovitostí. Soud se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že převažující činností žalobce je shromažďování, úprava a rozvod vody, přičemž sběrem, odváděním a likvidací odpadních vod dochází pouze k uzavření koloběhu „výroby vody“. Otázkou obsahu norem ČSN 750101 a ČSN 736510 se krajský soud nezabýval, neboť sám žalobce uvedl, že vymezení tam uvedených pojmů je nepodstatné vzhledem k nulové právní síle těchto norem. Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž se dovolal stížního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejprve upozornil na fakt, že protokol o ústním jednání ze dne 26. 2. 2008, čj. 15 Ca 146/2007 - 30 je plný procesních vad. Stěžovatel v rámci ústního jednání navrhl listinné důkazy (využití předmětných budov v rámci vodního hospodářství a přehled výnosů dle jednotlivých činností stěžovatele, a to včetně geometrických plánů). Krajský soud pouze ústně poznamenal, že provedení těchto důkazů není nezbytné a navíc je vůbec nezahrnul do protokolu. Stěžovateli nebyl dán prostor ke vznesení námitek a připomínek k provedené protokolaci jednání. Protokol dále není řádně vyplněn, není zaznamenána přítomnost veřejnosti a není ani podepsán. Neprovedení důkazů není zdůvodněno ani v písemném vyhotovení rozsudku. Tento postup hrubě odporuje základnímu principu právního státu, tj. právní jistoty; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 a sp. zn. II. ÚS 686/02. Dále se stěžovatel dovolával stížního důvodu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se neztotožnil s restriktivním způsobem, jakým krajský soud provedl výklad pojmu „vodní hospodářství“. Důvodová zpráva k zákonu o dani z nemovitostí byla vyhotovována v době, kdy pojem vodní hospodářství byl dostatečně definován, a to jak ČSN 736210, přičemž závaznost Československých státních norem byla v uvedené době dána zákonem č. 142/1991 Sb., o československých technických normách. Nelze opomenout ani tehdy platný zákon č. 138/1973 Sb., o vodách. Dle stěžovatele tedy zákonodárce v době sestavování důvodové zprávy dostatečně věděl, jak pojem vodní hospodářství vykládat. Dále rozvedl, že ačkoliv není tento sporný pojem v současném právním řádu jednoznačně definován, lze z platných právních předpisů vysledovat, že poskytování služeb oboru vodovodů a kanalizací patří pod vodní hospodářství. Za zcela nepřípustné považuje stěžovatel posuzovaní své činností pomocí OKEČ, protože tato klasifikace není pro oblast zákona o dani z nemovitostí závazná. Třetí okruh kasačních námitek tvořil stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že dotčené správní orgány rozhodly o přeřazení jeho nemovitostí pod vyšší sazbu daně bez jakékoliv opory v právním řádu, a to pouze s odůvodněním, že žalobkyně vykazuje vyšší zisk než obdobné ekonomické subjekty, což je evidentní diskriminace úspěšného podnikatele. Daň z nemovitostí je daň majetkového typu, kde není rozhodující, zda má poplatník nějaký výnos; pokud by totiž ze staveb plynul nějaký příjem, byl by podroben dani z příjmů. Podáním ze dne 3. 2. 2009 stěžovatel doplnil kasační stížnost, ve které poukázal na nesoulad výkladu pojmu vodní hospodářství provedeného krajským soudem s výkladovými principy platnými pro oblast veřejného práva, zejména se zásadou in dubio pro mitius. Krajský soud připustil, že sporný pojem lze chápat ve dvou významech, a proto se měl přiklonit k přístupu mírnějšímu. Zařazení činnosti vykonávané v daných objektech za pomoci statistické klasifikace OKEČ vede z hlediska zákona o dani z nemovitostí k absurdnímu výsledku, kdy jsou stavby sloužící k podnikání v oboru vodovody a kanalizace zahrnuty do kategorie staveb sloužících pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku a ostatní zemědělskou výrobu, což má ve srovnání s kategorií vodní hospodářství již z pouhého jazykového hlediska daleko menší oporu v zákoně. Žalovaný podal obsáhlé vyjádření ke kasační stížnosti, v němž setrval na správnosti svého postupu. K namítané nepřezkoumatelnosti uvedl, že krajský soud oprávněně považoval navržené důkazy za nadbytečné. Rozhodnutí soudu je dostatečně odůvodněno a obsahuje srozumitelný výrok ve věci samé. K námitce libovůle obou správních orgánů spočívající v rozdílném rozhodování ve stejných případech uvedl, že správce daně je místně příslušným správcem daně pouze u stěžovatele s touto hlavní ekonomickou činností. Jedná se sice o rozhodnutí odlišné od dosavadního postupu všech územních finančních orgánů, což jej však nečiní a priori nesprávným. Státní normy, na které stěžovatel odkazuje, mají pouze doporučující charakter, nicméně pojmosloví vodního hospodářství vyjádřené v uvedených normách je posouzeno shodně i v odvětvích OKEČ. Názor stěžovatele, že zákon o dani z nemovitosti je diskriminační, je neopodstatněný. Podmínky podnikání u regionálně dominantního dodavatele využívajícího již vybudovanou vodovodní sít z hlediska možné výnosnosti jsou diametrálně odlišné od podmínek, které má k dispozici zemědělská prvovýroba jakožto činnosti dle § 11 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona o dani z nemovitostí. Jedná se o porovnání skutečně možné výnosnosti určitých činností vycházející z dlouhodobě vykazovaných zisků podnikatelských subjektů vykonávajících tyto rozdílné činnosti a nikoliv o porovnání konkrétních ekonomických subjektů v duchu zásady výkladu dle úmyslu zákonodárce (argumentum e ratione legis). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost je důvodná. Předmětem rozdílných právních názorů stěžovatele a žalovaného bylo to, zda uplatnit při stanovení daně z nemovitostí sazbu ve výši 1 Kč za m² zastavené plochy podle ustanovení