9 Afs 113/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 113/2009- 70 - text  Spis 9 Afs 113/2009 byl spojen se spisem číslo 9 Afs 112/2009 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 9 Afs 112/2009 - 1 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 12, Praha 2  Vinohrady, zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2007, č. j. 4118/07-1300-101206, č. j. 4119/07-1300-101206, č. j. 4120/071300-101206, č. j. 4121/07-1300-101206, č. j. 4122/07-1300-101206, č. j. 4124/07-1300-101206, č. j. 4125/07-1300-101206, č. j. 4126/07-1300-101206, ze dne 14. 3. 2007, č. j. 4358/07-1300-101206, č. j. 4360/07-1300-101206, č. j. 4361/071300-101206, č. j. 4362/07-1300-101206, č. j. 4364/07-1300-101206, č. j. 4365/07-1300-101206, č. j. 4366/07-1300-101206, č. j. 4367/071300-101206, č. j. 4370/07-1300-101206, č. j. 4371/071300-101206, č. j. 4372/07-1300-101206, a č. j. 4369/07-1300-101206, ve věci daně z přidané hodnoty, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 8 Ca 152/2007  133, ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 219/2007  47, č. j. 8 Ca 226/2007  47, č. j. 8 Ca 229/2007  46, a č. j. 8 Ca 230/2007  48, t a k t o : Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 8 Ca 152/2007  133, ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 219/2007  47, č. j. 8 Ca 226/2007  47, č. j. 8 Ca 229/2007  46 a č. j. 8 Ca 230/2007  48, s e z r u š u j í a věci s e v r a c e j í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 8 Ca 152/2007  133, byla zamítnuta žaloba žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2007, č. j. 4118/07-1300-101206, č. j. 4119/07-1300-101206, č. j. 4120/071300-101206, č. j. 4121/07-1300-101206, č. j. 4122/07-1300-101206, č. j. 4124/07-1300-101206, č. j. 4125/07-1300-101206, č. j. 4126/07-1300-101206, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 2 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec 2004, ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 219/2007  47, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 4358/07-1300-101206, č. j. 4360/07-1300-101206, č. j. 4361/07-1300-101206, č. j. 4362/07-1300-101206, č. j. 4364/07-1300-101206, č. j. 4365/07-1300-101206, č. j. 4366/07-1300-101206, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 2 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až červenec 2005, ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 226/2007  47, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 4367/07-1300-101206, č. j. 4370/07-1300-101206, č. j. 4371/071300101206, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 2 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen, říjen a listopad 2005, ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 229/2007  46, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 4372/07-1300-101206, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2005, a ze dne 13. 8. 2009, č. j. 8 Ca 230/2007  48, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 4369/071300101206, kterým byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 2 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2005. Městský soud odůvodnil všech pět rozsudků zcela shodně. V odůvodnění rozsudků uvedl, že podstatou sporu je, zda stěžovatelem poskytovaná veřejná služba v oblasti rozhlasového vysílání ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, podle něhož stěžovatel poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí, je předmětem daně z přidané hodnoty a plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně. Městský soud provedl citaci § 10 odst. 1 zákona o Českém rozhlasu a konstatoval, že je nesporné, že stěžovatel tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání, která je financována zejména z rozhlasových poplatků vybíraných podle zvláštního právního předpisu a z příjmů z vlastní podnikatelské činnosti. Stěžovatel je tak nesporně subjektem, který poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání, přičemž podle zákona může vykonávat i činnosti jiné, čímž zlepšuje svoji hospodářskou situaci. Městský soud dále odcitoval ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a uvedl, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, se rozhlasový poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuální volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že rozhlasový poplatek je vybírán za držení rozhlasového přijímače, a že tedy není úplatou za uskutečňování ekonomické činnosti, tj. poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání, musel soud jeho námitku s odkazem na citované ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích odmítnout, neboť rozhlasový poplatek je vybírán ze zařízení technicky způsobilého k individuální volitelné reprodukci rozhlasového vysílání, de facto tedy za reprodukci rozhlasových programů, bez ohledu na způsob příjmu. Rozhlasové poplatky jsou úplatou za veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Rozhlasové vysílání není poskytováno bezúplatně. Pokud jde o otázku, zda výnos poplatků má mít relevanci k daňovému postavení stěžovatele, musel soud konstatovat, že rozhlasové poplatky jsou veřejnou dávkou, jejíž vykázání v daňovém přiznání je správné. Šestá směrnice Rady ze dne 17. 5. 1977, č. 77/388/EHS, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu (dále jen šestá směrnice), ve svém čl. 13 upravuje osvobození od daně v tuzemsku a v čl. 13 díl A taxativně stanoví případy, kdy dochází k osvobození určitých činností ve veřejném zájmu. Podle čl. 13 díl A odst. 1 písm. q) šesté směrnice, aniž jsou dotčeny jiné předpisy společenství, osvobodí členské státy od daně následující plnění, a to za podmínek, které samy stanoví k zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto osvobození a k zamezení jakýchkoli daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu, a to činnosti veřejnoprávního rozhlasu a televize s výjimkou činností obchodní povahy. K osvobození od daně v tuzemsku ve smyslu čl. 13 díl A odst. 1 šesté směrnice členské státy samy stanoví podmínky k zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto osvobození a k zamezení jakýchkoli daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu. Zákonodárce v České republice zařadil rozhlasové a televizní vysílání prováděné provozovateli ze zákona, tedy i veřejné služby rozhlasového vysílání stěžovatele, s výjimkou vysílání reklam, teleshoppingu nebo sponzorování, mezi plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Ustanovení § 51 odst. 1 písm. b) a § 53 zákona o dani z přidané hodnoty jsou v souladu s čl. 13 část A šesté směrnice. Pokud se stěžovatel dovolával judikatury Soudního dvora Evropské unie k interpretaci šesté směrnice, musel soud tuto námitku odmítnout, neboť oba stěžovatelem citované rozsudky C-215/94 Jürgen Mohr v. Finanzamt Bad Segeberg a C-384/95 Landboden-Agrardienste GmbH&Co. KG v. Finazamt Calau směřovaly k výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 11 díl A odst. 1 písm. a) šesté směrnice, nikoliv k výkladu čl. 13 díl A šesté směrnice, o které v dané věci jde. Stěžovatelem použitá judikatura je v kontextu řešeného sporu irelevantní. Městský soud dále uvedl, že stejně jako žalovaný považoval za relevantní rozsudek 107/84 ve věci Komise v. Spolková republika Německo, neboť se jedná o rozsudek interpretující čl. 13 díl A šesté směrnice, konkrétně čl. 13 díl A odst. 1 písm. a), tj. osvobození od daně poskytování služeb, vyjma přepravy cestujících a telekomunikační služby, veřejnými poštami a dodání zboží, které s těmito službami souvisejí. Evropský soudní dvůr v tomto rozsudku judikoval, že osvobození od daně, které je upraveno čl. 13 díl A odst. 1 šesté směrnice, je vymezeno dosti odlišnými způsoby, ačkoli je pravdou, že tato osvobození jsou udělena ve prospěch činností, jež sledují specifické cíle, většina ustanovení také definuje subjekty, které jsou oprávněny poskytovat osvobozené služby. Není proto správné konstatovat, že služby jsou definovány s odkazem na čistě materiální nebo provozní kritéria. Stěž