9 Afs 5/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 5/2010- 81 - text 9 Afs 5/2010 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: RLRE Tellmer Property s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10042/07-1300-108210, ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 11 Ca 194/2007  45, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 11 Ca 194/2007  45, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10042/07-1300-108210. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti konkludentnímu vyměření daně z dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004, ve kterém byla dodatečně přiznána daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) ve výši 39 749 Kč. Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti uvádí především nesouhlas s právním závěrem městského soudu, že nájem a služby související s nájmem bytů, jako je úklid společných prostor, jsou oddělitelnými plněními, která jednotlivě podléhají různým režimům daně z přidané hodnoty. Stěžovatel ve své argumentaci vychází především z § 686 občanského zákoníku, z něhož podle něj vyplývá, že nájemní smlouvu a smlouvu na úklid společných prostor nelze uzavřít samostatně. Smlouva na úklid společných prostor vzniká automaticky uzavřením nájemní smlouvy a ukončením nájemní smlouvy také automaticky zaniká. Úklid společných prostor je totiž službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu nebo nebytových prostor, protože úklid nelze samostatně objednat ani vypovědět, aniž by k tomu existoval vlastní nájem. Stěžovatel tvrdí, že občanský zákoník neumožňuje jiný způsob uzavření smlouvy na úklid společných prostor než jako součást nájemní smlouvy. Pokračuje, že tyto služby úklidu společných prostor zcela splňují charakter vedlejší služby ke službě hlavní, kterou je poskytování nájmu. Tyto své závěry stěžovatel vyvozuje především z rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, rozsudek ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006, rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, a usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006). Stěžovatel má za to, že pokud Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že úhrady za služby spojené s užíváním bytu nebo nebytového prostoru musí být součástí nájemní smlouvy, jinak je taková smlouva neplatná, pak nemůže obstát názor, že úklid společných prostor není službou trvalou ani nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu nebo nebytového prostoru, protože služby spojené s užíváním bytu musí být součástí nájemní smlouvy. Stěžovatel tak trvá na tom, že nájem na straně jedné a s ním související služby na straně druhé nelze považovat za samostatná od sebe navzájem oddělitelná plnění. Úklid společných prostor je službou trvalou a nutnou pro poskytnutí nájmu bytu nebo nebytového prostoru, a proto ji lze klasifikovat jako službu, jež je součástí pronájmu bytu nebo nebytového prostoru. Proto je za daných podmínek možné na službu úklidu společných prostor stejně jako na nájem vztahovat osvobození od uplatnění DPH na výstupu ve smyslu čl. 13 oddílu B písm. b) Šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS. Stěžovatel proto v řízení před městským soudem navrhl, aby byla podána předběžná otázka k Evropskému soudnímu dvoru. Městský soud však předběžnou otázku v dané věci nepředložil a místo toho nesprávně vycházel z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-572/07, který byl vydán na základě předběžné otázky položené Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 86/2007, aniž by si ujasnil, zda skutkově na předmětnou věc dopadá, tj. zda v ní byly posuzovány tytéž nájemní smlouvy. Stěžovatel má tak za to, že městský soud vydal shora napadený rozsudek na základě neúplných skutkových zjištění, protože se spokojil jen s tím, že výše uvedený rozsudek Evropského soudního dvora na daný případ dopadá právně. Navíc stěžovatel podotýká, že předběžná otázka byla Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 86/2007 položena nepřesně, resp. v nesprávném právním a skutkovém kontextu, neboť v ní nebyla vůbec reflektována výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že smlouvu na úklidové služby nelze uzavřít samostatně a ani ji nelze samostatně vypovědět. Rovněž má stěžovatel za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem při předkládání předběžné otázky pochybil, když Evropský soudní dvůr neseznámil s obsahem stěžovatelových nájemních smluv či jiných dokladů. Zároveň uvádí, že položená předběžná otázka Krajským soudem v Ústí nad Labem je zmatečná a „lze předpokládat, že Evropský soud, ale i členské státy, které se k otázce vyjadřovaly, byly z takto položené otázky zmateny.“ Pokračuje, že v usnesení o přerušení věci sp. zn. 15 Ca 86/2007 Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že není přípustný opravný prostředek, ačkoli je stěžovateli známo, že v jiných případech předložení předběžných otázek to možné bylo (ve věci Vorel, OSA, Český Telecom proti Czech On Line, a. s.). Stěžovatel tedy namítá, že mu bylo znemožněno brojit proti nepřesně položené předběžné otázce. Ve světle uvedeného má stěžovatel za to, že městský soud pochybil, když nepředložil novou předběžnou otázku, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a zároveň ho zavázal k předložení předběžné otázky, jejíž znění navrhoval stěžovatel v žalobách ze dne 2. 8. 2007, nebo aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení ve smyslu § 48 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a předložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru sám, a podle výsledku odpovědi eventuelně zrušil napadený rozsudek městského soudu. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že skutková podstata věci, která byla předmětem řízení u Evropského soudního dvora a ze které vycházel městský soud při svém rozhodování, je shodná s meritem věci ve zkoumaném případě. Stěžovatel dovozuje, že pokud je cena služeb spojených s užíváním bytu povinnou součástí nájemní smlouvy (viz stěžovatelovy odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu), nelze tyto služby a nájem považovat za samostatná od sebe oddělitelná plnění. Žalovaný však uvádí, že on ani soud nikdy nerozporovaly skutečnost, že cena poskytovaných služeb (či způsob jejího stanovení) spojených s užíváním bytu má být patrná ze smlouvy o nájmu. Nelze z toho však dovozovat závěr, že je žalobce povinen takové služby zajišťovat. Rovněž má za to, že městský soud při rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ze správního a soudního spisu vyplývá, že Finanční úřad Litvínov na základě dodatečného daňového přiznání ze dne 19. 9. 2006 stěžovateli podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), konkludentně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004 ve výši 39 749 Kč. Proti tomuto konkludentnímu vyměření daně podal stěžovatel odvolání ze dne 27. 10. 2006. V odvolání stěžovatel uvedl, že přehodnotil důvody pro podání svého dodatečného daňového přiznání a nesouhlasí s tím, že by jím poskytovaný úklid společných prostor v domě, v němž pronajímal byty jednotlivým subjektům, byl poskytován jako samostatná služba, a tak se na něj vztahoval jiný režim než při nájmu předmětných bytů, který je osvobozen od uplatňování DPH na výstupu. Takový závěr stěžovatel vyvozoval z teze, že úklid společných prostor úzce souvisí s nájmem bytů, a proto má za to, že úklid společných prostor by měl sledovat osud služby hlavní, tj. pronájem bytů, kdy je tato služba podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro dané zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“), osvobozena od uplatnění DPH bez nároku na odpočet, resp. obě plnění, tj. úklid společných prostor a nájem bytů, tvoří jedinou ekonomickou transakci, která má být jako celek od DPH osvobozena. Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, č. j. 9892/07-1300-108210, zamítl. Žalovaný je na rozdíl od stěžovatele toho názoru, že předmětná plnění jsou dvě zcela samostatné služby, přičemž úklid společných prostor je službou, kterou stěžovatel poskytuje za úplatu, a která není osvobo