3 Ads 100/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 100/2011- 157 - text 3 Ads 100/2011 - 157 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. L. K., proti žalovanému: Úřad práce v Karviné, se sídlem tř. Osvobození 1388/60a, Karviná, proti usnesení žalovaného ze dne 12. 2. 2010, č. e. KAB-85/2004-TBT1, č. j. KAB-4406/2010-TBT1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2011, č. j. 38 Ad 19/2010 – 120, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2011, č. j. 38 Ad 19/2010 – 120 (dále jen „napadený rozsudek“) jímž Krajský soud v Ostravě zrušil usnesení stěžovatele ze dne 12. 2. 2010, č. e. KAB-85/2004-TBT1, č. j. KAB-4406/2010-TBT1 (dále jen „napadené usnesení“) pro nezákonnost a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Napadeným usnesením bylo podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) zastaveno řízení ve věci přiznání hmotného zabezpečení žalobci, které bylo zahájeno dne 15. 1. 2004 z moci úřední podle § 12 odst. l zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném k 15. 1. 2004 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), protože právo na poskytnutí hmotného zabezpečení, o němž se řízení vedlo, již zaniklo. Nejvyšší správní soud považuje za nutné stručně popsat průběh tohoto řízení o přiznání dávky hmotného zabezpečení žalobci, jak vyplývá ze správního a soudního spisu. Žalobce nebyl od 1. 1. 2004 v pracovním nebo obdobném vztahu, a proto dne 5. 1. 2004 požádal u úřadu práce písemnou žádostí podle § 7 zákona o zaměstnanosti o zprostředkování vhodného zaměstnání. Protože žalobci nebylo do sedmi dnů zprostředkováno žádné vhodné zaměstnání ani rekvalifikace, bylo s ním zahájeno z moci úřední ve smyslu § 12 zákona o zaměstnanosti řízení o přiznání dávky hmotného zabezpečení. Stěžovatel rozhodnutím ze dne 30. 3. 2004, č. j. KAB-701/2004-TBT1, přiznal žalobci na základě potvrzení o zaměstnání a o výši průměrného měsíčního výdělku ve výši 0 Kč vystaveného posledním zaměstnavatelem, hmotné zabezpečení od 1. 1. 2004 ve výši 0 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatele bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) ze dne 13. 7. 2004. Žalobu proti tomuto rozhodnutí MPSV zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 1 Cad 68/2004 - 66. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 4 Ads 120/2008 - 90, zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vyslovil závazný právní názor, že přiznáním nároku na hmotné zabezpečení v „nulové“ výši došlo k nezákonnému posouzení nároku žalobce a k zásahu do jeho práv, a popsal jakým způsobem mělo být postupováno v posuzované situaci, kdy nebylo možné bez zavinění žalobce zjistit jeho průměrný čistý výdělek z předchozího zaměstnání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, č. j. 1 Cad 29/2009 - 102, v němž byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí MPSV ze dne 13. 7. 2004, č. j. 2004/23483 - 44, a věc mu vrátil k novému projednání. Na základě závazných právních názorů soudů pak MPSV dne 27. 5. 2009 zrušilo rozhodnutí stěžovatele ze dne 30. 3. 2004, č. j. KAB-701/2004-TBT1, a vrátilo mu věc k novému projednání, přičemž jej zároveň zavázalo zkoumat, zda-li nárok na hmotné zabezpečení již nezanikl podle § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Následné rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 10. 2009, č. e. KAB-85/2004 -TBT1, č. j. KAB-2772/2009-TBT1, bylo opět zrušeno rozhodnutím MPSV ze dne 8. 1. 2010, č. j. 2009/88097-424, kterým byl stěžovatel zavázán k zastavení správního řízení, protože právo, o kterém má být rozhodnuto, již zaniklo. Stěžovatel následně rozhodl nyní napadeným usnesením, kterým řízení o přiznání hmotného zabezpečení zastavil podle § 66 odst. 2 s. ř., neboť právo na poskytnutí hmotného zabezpečení, o němž se řízení z moci úřední vedlo, již zaniklo. Podle stěžovatele totiž na posuzovanou věc dopadá § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti stanovící pro nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení tříletou prekluzivní lhůtu, která počala v případě žalobce běžet od 1. 1. 2004, a uplynula tak 31. 12. 2006. Dodal, že i kdyby se na nárok vztahoval nyní účinný zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“), který v § 54 odst. 4 stanoví pětiletou prekluzivní lhůtu, zaniklo by i tak toto právo nejpozději k 1. 1. 2009. Proti tomuto usnesení podal žalobce žalobu, kterou se domáhal zrušení napadeného usnesení pro rozpor s právními předpisy, neboť je podle jeho názoru jednak nedostatečně odůvodněné, jednak nepřipouští možnost se proti němu odvolat, dále je nicotné, protože je vnitřně rozporné a nevykonatelné, a rovněž je nezákonné. Žalobce k prekluzi svého nároku na poskytnutí hmotného zabezpečení uvedl, že svůj nárok uplatnil řádně a včas, když se jej domáhal všemi právními prostředky jak ve správním tak v soudním řízení, a proto mu podle jeho názoru nemohlo zaniknout právo, o něž se vedlo řízení. Zdůraznil, že „je právně nepřípustné, aby se zániku práva domáhal ten, kdo svým nezákonným jednáním způsobil, že právo nemohlo být naplněno“. Podotkl, že svůj nárok na poskytnutí hmotného zabezpečení uplatnil nejpozději dne 2. 11. 2004, a proto nemohla uplynout tříletá prekluzivní doba. Dále namítl, že v dané věci mělo být postupováno podle zákona č. 435/2004 Sb., který v § 54 odst. 4 stanoví pětiletou prekluzivní dobu. Z formulace žalobní námitky přitom vyplývá, že podle žalobcova výkladu § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nelze nárok na hmotné zabezpečení uplatnit po uplynutí stanovené prekluzivní doby, avšak to neznamená, že o již uplatněném nároku nelze rozhodnout a následně jej vyplatit. Dále se ohradil proti tomu, že proti napadenému usnesení není přípustné odvolání a dodal, že stěžovatel neměl postupovat podle § 66 odst. 2 s. ř. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se nejprve zabýval svou věcnou a místní příslušností. Připomněl, že podle § 12 odst. 1 zákona o zaměstnanosti se uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti podle § 7 odst. 1 zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace na nové pro něj vhodné zaměstnání, se poskytne hmotné zabezpečení. Toto řízení je zahájeno z moci úřední (na rozdíl od postupu podle zákona č. 435/2004 Sb.), a proto se v případě zastavení řízení postupuje podle § 66 odst. 2 s. ř. (přitom se podle § 179 odst. 1 věty druhé s. ř. a contrario postupuje podle nového správního řádu) a usnesení o zastavení se pouze poznamená do spisu. Protože podle § 76 odst. 5 s. ř. se proti usnesení, které se pouze poznamenává do spisu, nelze odvolat, není ve správním řízení přípustný řádný opravný prostředek. Z tohoto důvodu není ani důvodná žalobcova námitka, že usnesení nezákonně nepřipouští možnost odvolání. Zároveň však dodal, že i proti usnesení, které se pouze poznamenává do spisu, je možno podat žalobu, ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Z tohoto důvodu krajský soud shledal, že je místně a věcně příslušným soudem k projednání žaloby. Dále dospěl k závěru, že na předmětnou věc dopadají ustanovení zákona o zaměstnanosti, nikoli zákona č. 435/2004 Sb. Rovněž shledal, že napadené usnesení není nicotné pro jeho vnitřní rozpornost a nevykonatelnost. V meritu věci krajský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti na posuzovanou věc nedopadá, neboť řeší pouze takovou situaci, která nastala po nabytí právní moci rozhodnutí o přiznání či nepřiznání hmotného zabezpečení nebo úpravě její výše, a to na základě nově nastalých skutečností nebo o skutečností, které sice nastaly dříve, avšak v době rozhodování nebyly známy nebo byly přehlédnuty, a přihlíží se k nim tedy dodatečně. Přitom podle § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti lze uplatnit nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení na základě těchto nových skutečností jen po dobu tří let. V souzené věci se však podle krajského soudu o takový případ nejedná, neboť pravomocné rozhodnutí správního orgánu ve věci nároku „v nulové výši“ bylo soudem zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, nikoliv z důvodu nějaké nově známé skutečnosti. Nesprávné právní posouzení věci správním orgánem včas uplatněného nároku zjištěné v řízení o žalobě soudem však podle krajského soudu rozhodně nelze ztotožnit s dodatečným zjištěním nějaké skutečnosti ve smyslu § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Z tohoto důvodu krajský soud zrušil napadené usnesení stěžovatele pro nezákonnost a vrátil mu věc