17 Co 224/2006 — Nejvyšší správní soud

Konf 11/2011- 6 - text Konf 11/2011 - 6 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Milady Tomkové, rozhodl o návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Opavě, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 156/2009, o vydání kopie zdravotnické dokumentace: žalobkyně Z. P., zastoupená JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá 53/6, a žalované Slezské nemocnice v Opavě, příspěvkové organizace, se sídlem v Opavě, Olomoucká 86, zastoupené JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntálu, Krnovská 1397/47, t a k t o : I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 156/2009, j e soud. II. Usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 8. 2010, čj. 17 C 156/2009 -22, s e z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným dne 10. 2. 2011 se Úřad na ochranu osobních údajů (dále též „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Opavě ve věci žaloby vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 156/2009 o vydání kopie zdravotnické dokumentace. Z předložených spisů vyplynuly následující skutečnosti: Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 10. 2009 u Okresního soudu v Opavě domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vydat jí kopii zdravotnické dokumentace, a to konkrétně kopii osobního listu dítěte, které má být umístěno v dětském domově, ze dne 26. 6. 1961 a kopii evidenčního listu dítěte v dětském domově, jež jsou vedeny na jméno a příjmení žalobkyně před jejím osvojením. Podle podané žaloby se žalobkyně stala osvojenkou manželů A. a Z. N. na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1962, sp. zn. 23 Nc 150/62. Uvedenou skutečnost se dozvěděla po více než 40 letech, když jí byla na základě její žádosti vydána okresním soudem kopie předmětného usnesení o osvojení. Během shromažďování informací o svém původu žalobkyně rovněž zjistila, že byla v letech 1958 – 1962 umístěna v dětském domově v Opavě. Její osobní dokumentace o pobytu v dětském domově byla dohledána v archivu města Vítkov, které ji zaslalo žalované. Žalobkyně požádala žalovanou písemností (emailem) ze dne 28. 7. 2008 o vydání předmětné dokumentace, resp. o její předložení k nahlédnutí. Žalovaná ovšem přípisem ze dne 31. 7. 2008 žalobkyni nevyhověla; své negativní stanovisko odůvodnila vysvětlením, že požadovaná dokumentace obsahuje údaje o třetích osobách, jež není možné žalobkyni sdělit s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Z žalobního tvrzení vyplývá, že žalovaná má v současné době v držení následující osobní dokumentaci žalobkyně: osobní list dítěte, které má být umístěno v dětském domově, ze dne 26. 6. 1961, evidenční list dítěte v dětském domově a korespondenci mezi biologickým otcem žalobkyně a Okresním národním výborem v Opavě, odborem školství. Žalobkyně se domnívá, že požadovaná osobní dokumentace má i povahu zdravotnické dokumentace podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na jejíž poskytnutí má žalobkyně nárok podle ustanovení § 67b odst. 12 zákona. Podle žalobkyně nemůže poskytnutí dokumentace bránit skutečnost, že obsahuje údaje o třetích osobách – předání takových informací může žalovaná zamezit za použití technických prostředků (např. začerněním příslušných pasáží), což ostatně žalobkyně sama doporučovala (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 17 Co 224/2006). Právo na získání kopie zdravotnické dokumentace lze podle žalobkyně dovodit rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v případě Gaskin proti Spojenému království uzavřel, že právní statky chráněné čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnují znalost podrobností o své identitě jako lidské bytosti. Z popsaných důvodů žalobkyně navrhla, aby soud žalované uložil povinnost vydat jí kopii osobního listu dítěte ze dne 26. 6. 1961 a kopii evidenčního listu dítěte v dětském domově do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 17 C 156/2009 - 22, Okresní soud v Opavě řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů (výrok II.). S poukazem na ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), konstatoval, že věc nespadá do pravomoci soudů, ale správního orgánu. Nejprve se zabýval povahou požadovaných údajů. Mezi účastníky bylo sporné, zda požadované dokumenty představují zdravotnickou dokumentaci, nicméně shodně uváděli, že se jedná o osobní údaje ve smyslu § 4 zákona o ochraně osobních údajů. Požadované dokumenty totiž obsahují údaje o žalobkyni, jež jsou individuálně identifikovatelné. Pro právní posouzení není podle okresního soudu podstatné, zda se současně jedná o osobní údaje mající povahu zdravotnické dokumentace, neboť i zdravotnická dokumentace je osobním údajem. Z § 21 zákona o ochraně osobních údajů podle soudu vyplývá, že Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „Úřad“) má pravomoc rozhodovat o porušení povinností správce údajů, tedy i o jeho povinnosti poskytnout subjektu údajů (pacientovi) osobní údaje, které o něm shromažďuje. Tento výklad soud opřel o usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 15/2003 a sp. zn. Konf 11/2003. Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „navrhovatel“) poté podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, ve kterém popřel svoji pravomoc vydat v projednávané věci rozhodnutí. Zdůraznil, že ustanovení § 21 odst. 1 a 3 zákona o ochraně osobních údajů neumožňuje navrhovateli řešit soukromoprávní spory mezi správcem osobních údajů a subjektem údajů. Úřad je dozorovým orgánem, který má pravomoc k provádění veřejnoprávní kontroly při zpracování osobních údajů, případně k vedení správního řízení o uložení sankce za správní delikt apod. Řešení individuálních sporů mezi správcem a subjektem údajů je však svěřeno soudům. Navrhovatel dále odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 439/2004 Sb., kterým bylo citované ustanovení novelizováno tak, aby nevyvolávalo pochybnosti o tom, zda Úřad může vést sporná řízení. Z těchto důvodů je nepřípadný odkaz okresního soudu na zmíněná usnesení zvláštního senátu, neboť ta vycházejí z již neplatné právní úpravy. Navrhovatel naopak odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. Konf 56/2009, z něhož lze dovodit, že není dána pravomoc Úřadu rozhodnout o náhradě škody či jiné nemajetkové újmy; není tak dána pravomoc ani k rozhodování sporů o poskytnutí osobních údajů. Navrhovatel dodal, že ustanovení § 12 zákona o ochraně osobních údajů upravuje otázku soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů. Rozhodování o nárocích z těchto vztahů vyplývajících je podle § 7 o. s. ř. svěřeno soudům. Závěrem navrhovatel poukázal na skutečnost, že předmětem sporu není primárně poskytnutí osobních údajů, ale poskytnutí listin ze zdravotnické dokumentace podle zákona o péči o zdraví lidu. Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3727/2008, uzavřel, že pravomoc k rozhodování sporů týkajících se poskytnutí informací ze zdravotnické dokumentace náleží soudům. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem ohledně poskytnutí informací, jež jsou v držení žalované, se zvláštní senát řídil následující úvahou: S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle § 1 odst. 2 citovaného zákona spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. Okresní soud v Opavě v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb. Nejprve zvláštní senát v obecné rovině poznamenává, že spor v posuzované věci vznikl v důsledku konfliktu dvou ústavně zaručených práv, a to práva n