3 Aps 4/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Aps 4/2012- 32 - text 3 Aps 4/2012 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. Ž., zast. Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Na Hradbách 3213/1A, Šumperk, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 10 A 35/2012 - 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému advokátovi, Mgr. Michalu Klusákovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným usnesením odmítl Městský soud v Praze žalobu žalobce (dále jen „stěžovatele“) proti nezákonnému zásahu Vězeňské služby ČR. Stěžovatel se na soudu domáhal rozhodnutí, jímž by byla vyslovena povinnost žalované respektovat standardy čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který má dle čl. 13 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním právem, a ubytovávat jednotlivé odsouzené tak, aby na jednoho odsouzeného v jedné ubytovací místnosti připadalo nejméně 4 m2 ubytovací plochy, která je nezastavěna vybavením ubytovací místnosti. Stěžovatel poukázal na trvalý úkol přijatý na poradě vedení generálního ředitelství Vězeňské služby ČR dne 8. 11. 2010, č. 102, podle kterého bylo uloženo „vězněné osoby ubytovávat tak, aby na jednu vězněnou osobu připadala v ubytovací místnosti vždy ubytovací plocha nejméně 3 m2“. K tomu stěžovatel uvedl, že po přijetí tohoto úkolu se na cele, kde je umístěn, objevila tabulka, že cela – s ohledem na 3 m2 na osobu – je určena pro 13 osob. Od listopadu 2010 tak byla uměle navýšena kapacita věznice Mírov, aniž přibyla vůbec nějaká cela. Soud žalobu odmítl pro opožděnost. Přitom vycházel zejména z rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293, publ. pod č. 2386/2011 Sb. NSS. Soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, podle níž je lhůtu pro podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. nutno odvíjet od doby, kdy se seznámil s přesným zněním citovaného trvalého úkolu č. 2. Městský soud v Praze předeslal, že v řízení před správním soudem přísluší stěžovateli hájit toliko svá veřejná subjektivní práva, nikoli práva jiných osob. Uvedené vyplývá i z § 82 s. ř. s., podle kterého může žalobce podat žalobu proti nezákonnému zásahu jen tehdy, pokud je zásah zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Musí se tedy vždy jednat o určitý faktický zásah, který se bezprostředně projeví v právní sféře žalobce. Jak sám stěžovatel uvedl, již v listopadu 2010 se na cele objevila tabulka, z níž vyplynulo snížení plochy připadající na jednoho ubytovaného vězně, a tím i stěžovatele. Tímto došlo k faktickému zásahu vůči stěžovateli a stěžovatel se o něm současně dozvěděl. Tento okamžik je tudíž podle soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tedy skončila nejpozději uplynutím dne 31. 1. 2011, a žaloba podaná k přepravě dne 28. 2. 2012 je proto podle soudu opožděná. Usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uplatnil důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, o který Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí, není podle stěžovatele aplikovatelný na jeho specifickou situaci. Postupem soudu mu byl odepřen přístup k soudu, jenž mu garantuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel připustil, že označení o počtu ubytovatelných osob se objevilo na dveřích jeho cely již v listopadu 2010. Toto se však prostě objevilo, aniž kdokoli vysvětlil, z jakého právního titulu se tak stalo. Stěžovatel zdůraznil, že konal bezodkladně poté, co se dozvěděl, že existuje něco jako „trvalý úkol č. 102 ze dne 8. 11. 2010“. Tento okamžik nastal poté, co obdržel dne 10. 5. 2011 vyjádření žalovaného k žalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 152/2010. Dne 30. 5. 2011 požádal stěžovatel Generální ředitelství Vězeňské služby ČR o poskytnutí trvalého úkolu č. 102, neboť vůbec netušil, oč se jedná. Žádný zákon ČR pojem trvalý úkol nezná. Stěžovatel tedy nemohl vědět, že trvalý úkol představuje nezákonný zásah správního orgánu. Sdělením ze dne 6. 6. 2011, č. j. VS/70/735/001/2011-50/všeob/502, mu bylo poskytnutí tohoto trvalého úkolu odmítnuto. Je proto podle stěžovatele absurdní, aby byla žaloba odmítnuta pro opožděnost, když to byl stěžovatel, kdo po dobu patnácti měsíců aktivně postupoval ve snaze získat nějaké vysvětlení. Podal-li stěžovatel žalobu dne 28. 2. 2012, učinil tak bezodkladně – tři týdny poté, co se dozvěděl o podstatě trvalého úkolu č. 102. Postup Městského soudu v Praze proto stěžovatel považuje za odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09, podle kterého mimo jiné obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost anebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Stěžovatel zdůraznil, že věcně jde v daném případě o porušení čl. 3 Úmluvy, kdy žalovaná dle jeho názoru ignoruje mezinárodní závazky ČR. Dle názoru stěžovatele zásah, kterému byl podroben, stále trvá. Jeho důsledky vyvolávají psychický stav, který může časem odeznět, nastanou-li podmínky lepší, nebo zesílit v případě opačném. Možný je i projev s větším časovým odstupem na základě kumulativního důsledku. Sporný trvalý úkol č. 102 navíc podle stěžovatele vyvolává zdánlivý dojem legality s ohledem na třetí větu ustanovení § 17 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. K jejímu přijetí do této vyhlášky však podle jeho názoru absentuje zákonná licence v § 81 zákona č. 169/1999 Sb. Je totiž podle stěžovatele nemyslitelné, aby vyhláška orgánu moci výkonné úmyslně porušovala mezinárodní právo. Pokud jde o včasnost žaloby, není praxe podle stěžovatele ustálená v názoru, zda samotný den realizace nezákonného zásahu spadá v jedno se dnem vědomí o tom, že se jedná o nezákonný zásah. Dle stěžovatele ji ani dost dobře ustálit nelze, neboť nejde o právní otázku, ale o skutkové zjištění vyplývající z konkrétních a neopakovatelných okolností každého případu. Samotné ustanovení § 82 s. ř. s. hovoří v prostém čase minulém a okamžik „dovědění se“ není přesně definován. Žaloba tedy podle názoru stěžovatele nemůže být posouzena jako opožděná, neboť stěžovatel od prosince 2010 do února 2012 konal vše v jeho možnostech, aby zjistil, co to má ve skutečnosti všechno znamenat, a o povaze nezákonného zásahu se dozvěděl až v únoru 2012, kdy získal žalovanou utajovaný trvalý úkol č. 102. Bez textu trvalého úkolu č. 102 žalobu podat nemohl, nevěděl-li, co vlastně trvalý úkol obsahuje. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 27. 6. 2012. Ve svém vyjádření argumentuje především věcně, tj. dovozuje soulad trvalého úkolu č. 102 ze dne 8. 11. 2010 s mezinárodními závazky ČR. Dle jejího názoru obsah trvalého úkolu není rozhodováním o právech či povinnostech v oblasti veřejné správy, nýbrž projevem „řízení“ odsouzených individuálními pokyny a rozkazy Vězeňské služby v rámci právního vztahu nuceně založeného vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publ. pod č. 1144/2007 Sb. NSS). Právní výklady stěžovatele jsou pro žalovanou jen velmi málo uchopitelné. Pro svou argumentaci podle jejího názoru vytrhává řadu věcí z jejich původního kontextu a tímto způsobem se snaží podpořit svá kontroverzní žalobní tvrzení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnul. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293, č. 2386/2011 Sb. NSS. Zde řešil Nejvyšší správní soud obdobnou otázku jako v projednávané věci, a to které okolnosti vztahující se k určitému úkonu správního orgánu musí být žalobci známy, aby došlo k počátku běhu subjektivní lhůty