4 Ads 22/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 22/2012- 21 - text 4 Ads 22/2012 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: B. P., zast. JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011, č. j. 42 Ad 55/2010 – 131, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 28. 5. 2008, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, s odůvodněním, že uvedené nařízení stanoví pro snížení věkové hranice odchodu do důchodu na padesát let věku, celkem tři podmínky: a) – výkon nejméně 15 roků vybraného zaměstnání v hornictví, b) – dosažení nejvyšší přípustné expozice a c) – skončení vybraného zaměstnání v hornictví do 31. 3. 1991. Jestliže podmínku 15 roků zaměstnání ve vybraných zaměstnáních v hornictví, a nebo podmínku dosažení nejvyšší přípustné expozice občan nesplnil do 31. 3. 1991, mohl chybějící podmínku splnit do 31. 12. 1992 a do téhož dne však musel skončit výkon vybraného zaměstnání v hornictví. Nárok na snížení věkové hranice na padesát let věku podle téhož nařízení má také občan, který splňuje tyto tři podmínky: 1) byl zaměstnán nejméně deset roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, 2) překročil nejvyšší přípustnou expozici 3) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice. Žalovaná zdůraznila, že usnesení vlády ČSSR č. 465/1968 Sb. se vztahuje na pracovníky, kteří byli zaměstnáni nejméně alespoň dvacet pět let, z toho více než deset let vykonávali zaměstnání I. pracovní kategorie při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy. Snížení věkové hranice pro odchod do důchodu se týká pouze těch pracovníků, kteří nastoupili v uranovém průmyslu na pracovištích s rizikem ionizujícího záření do 31. 12. 1968, a kteří takové zaměstnání do dosažení 50 roku věku ukončili. Pokud by uvedené zaměstnání ještě vykonávali, snižovala by se jim věková hranice na takový věk, kterého dosáhnou ke dni skončení tohoto zaměstnání, vždy však nejvýše na 55 roků věku. Podle evidenčního listu důchodového pojištění žalobce odpracoval v I.AA pracovní kategorii – uran – 804 dnů (od 2. 6. 1972 do 14. 8. 1974) a 1308 dnů (od 1. 6. 1987 do 31. 12. 1990). V I.A pracovní kategorii – uran – odpracoval 4672 dnů (od 15. 8. 1974 do 31. 5. 1987). Podle dalšího evidenčního listu důchodového pojištění z 5. 10. 2000 odpracoval v I.A pracovní kategorii – uran – 304 dnů (od 1. 1. 1991 do 31. 10. 1991) a ve II. pracovní kategorii 327 dnů (od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1992). Nárok na mimořádný hornický starobní důchod žalobci nevznikl, protože v I. AA kategorii – uran – neodpracoval 10 let. Nevznikl mu ani nárok na starobní důchod podle nařízení vlády č. 465/1968 Sb., neboť do uranového průmyslu nenastoupil před 1. 1. 1969. Pro přiznání starobního důchodu podle mimořádného opatření z roku 1965 je třeba, aby žadatel získal nejméně 10 let zaměstnání v I. pracovní kategorii při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy odůvodňující nárok na starobní důchod v 55 letech, které bylo podle tehdy platných resortních seznamů zařazeno do I. pracovní kategorie. Proti rozhodnutí žalované podle stěžovatel žalobu, v níž namítal, že nejméně 10 let pracoval ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, kdy překročil nejvyšší přípustnou expozici, čímž splnil podmínku § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. pro přiznání starobního důchodu při dosažení věku 50 let. Potvrzení jeho zaměstnavatele, pokud jím byl zařazen do kategorie I.A, není podle jeho názoru správné. Vyslovil přesvědčení, že splnil všechny podmínky k tomu, aby byl zařazen a aby mu bylo vydáno potvrzení o zařazení do kategorie značené I.AA. S ohledem na tyto skutečnosti navrhoval provedení důkazů znaleckým posudkem o charakteru jeho pracovního zařazení. Zdůrazňoval, že ve sporném období vykonával soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně (cca 64 % procent směn v podzemí z celkově odpracovaných) veškeré provozní práce v oboru důlního měřictví na stálých pracovištích důlního úseku v podzemí hlubinného uranového dolu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 42 Cad 200/2008 – 20, žalobu zamítl a v odůvodnění svého rozsudku citoval příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a nařízení vlády č. 557/1990 Sb., vztahující se na projednávanou věc a dovodil, že z evidenčních listů důchodového zabezpečení je zřejmé, že stěžovatel odpracoval ve vybraném zaměstnání v hornictví v kategorii I.AA celkem 2113 dnů, tj. 6 roků a 23 dnů. To je prokazováno „Potvrzením“, podle něhož nejvyšší přípustná expozice byla překročena dne 29. 12. 1990, kdy také stěžovatel skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví. Pokud stěžovatel namítal, že „Potvrzení“ je nesprávně vyplněno a veškerá jím odpracovaná doba v podzemí uranového dolu měla být zařazena do kategorie I.AA - uran a žádal, aby ve věci byl ustanoven znalec, který by podal znalecký posudek ohledně charakteru pracovního zařazení stěžovatele, pak krajský soud tomuto návrhu nevyhověl. Poukázal na to, že stěžovatel má možnost ve věci podat u obecného soudu určovací žalobu podle občanského soudního řádu o obsah „Potvrzení“. Navíc pak ve správním spisu je založena zpráva DIAMO, s. p., ze dne 3. 7. 2007, z níž vyplývá, že tato organizace opětovně prověřovala správnost zařazení zaměstnání stěžovatele v období od 14. 8. 1974 do 31. 5. 1987. Uvedla, že ve zmíněném období stěžovatel pracoval jako důlní měřič v kategorii technickohospodářských pracovníků pod číslem zaměstnání 05-20-01 I.A. Z hlediska pracovního zařazení patřil tedy do kategorie střídavě fárajících, což znamenalo, že pokud odpracoval v kalendářním roce více než polovinu směn v podzemí, bylo mu období tohoto roku započítáno do I.A kategorie. Pokud by odpracoval méně než polovinu směn v podzemí, bylo by mu období příslušného roku hodnoceno ve III. kategorii. V případě stěžovatele byla splněna podmínka odpracování více než 50 % směn v podzemí, a proto mu byla odpracovaná doba zařazena do I.A kategorie. Tímto způsobem postupovalo DIAMO, s. p., u všech zaměstnanců, kteří patřili do kategorie střídavě fárajících. V žádném případě není možno stěžovateli přiznat pro zmíněné období zařazení do kategorie I.AA. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná při posuzování nároku stěžovatele na mimořádný starobní hornický důchod podle uvedeného nařízení vlády zhodnotila řádně veškeré listinné doklady o zaměstnání stěžovatele založené ve správním spisu. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy, jimiž by byla prokázána neplatnost evidenčních listů důchodového zabezpečení, z jejichž obsahu žalovaná vycházela. Pokud žalovaná žádost o starobní důchod zamítla, byl její postup shledán v souladu s nařízením vlády č. 557/1990 Sb. Kasační stížnost žalobce (dále též „stěžovatel“) Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 6 Ads 74/2009 – 43, zamítl a současně vyslovil, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ke stěžejní námitce stěžovatele, v níž vytýkal krajskému soudu, že se vůbec nezabýval charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, ale pouze mechanicky převzal zařazení této činnosti do pracovní kategorie tak, jak učinil bývalý zaměstnavatel stěžovatele, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, nelze považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracoviště v podzemí v hlubinných dolech, neboť v příloze II nařízení vlády č. 117/1988 Sb., který výslovně uvádí seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, není zaměstnání důlního měřiče případně samostatného důlního měřiče výslovně uvedeno. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud Nálezem ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. I.ÚS 1415/10 rozhodl, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, č. j. 6 Ads 74/2009 – 43 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 42 Cad 200/2008 – 20, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud současně rozsudky obou soudů zrušil, přičemž jejich postup při výkladu na věc se vztahující předpisů označil za striktně formální. Zdůraznil, že v řízení nebyl doposud řádně zjiš