4 Aps 1/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Aps 1/2012- 55 - text  4 Aps 1/2012 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: D. P., zast. JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem Žižkovo nám. 19, Prostějov, proti žalovaným: 1) JUDr. Tomáš Vrána, se sídlem Exekutorský úřad Přerov, Komenského 38, Přerov, 2) Policie ČR, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, územní odbor Prostějov, obvodní oddělení Prostějov, se sídlem Újezd 12, Prostějov, 3) Krajské státní zastupitelství v Brně, se sídlem Mozartova 18/3, Brno, 4) Okresní státní zastupitelství v Prostějově, se sídlem Rejskova 14, Prostějov, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11, t a k t o : I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11, se ve výroku II. z r u š u j e a žaloba s e v této části o d m í t á. II. Kasační stížnost směřující proti výrokům I., III., IV. a na ně navazujícímu výroku V., s e z a m í t á. III. Žalobkyně a žalovaný 2) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Miroslavě Ohlídalové, advokátce, se sídlem Žižkovo nám. 19, Prostějov, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 7252,80 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala dne 18. 7. 2011 u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, kterého se měl žalovaný 1) dopustit tím, že dne 28. 1. 2011 jeho zaměstnanci pod hrozbou násilí vnikli a za asistence policie „vyloupili bez právního podložení“ byt žalobkyně kvůli povinnému L. L., který je dlužníkem a je proti němu vedena exekuce pod č. j. Ex 03507/06-5, u žalovaného 1). Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že s uvedenou exekucí nemá nic společného, dotyčný povinný u ní ani nebydlí a žalobkyně tak není účastník řízení ve smyslu § 256 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). I kdyby však povinný u žalobkyně bydlel, pak ani tehdy by exekutor nebyl oprávněn vstoupit do jejího obydlí, pokud nemá písemně podloženo, že povinný má u žalobkyně majetek. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný 4) si při prošetření věci nevyžádal kamerový záznam, na kterém je „celá trestní činnost natočena, tvrdí skutečnosti, které nijak nedoložil a pouze lže, aby zakrýval trestní činnost soudního exekutora“. Brojila rovněž proti přípisu ze dne 12. 7. 2011, č. j. 1 KZN 1065/2011 – 9, v němž žalovaný 3) žalobkyni sdělil, že se o trestný čin nejedná a s poukazem na § 323 a násl. o. s. ř. uvedl, že soudní exekutor může vstupovat do obydlí třetích osob, aniž by měl písemně potvrzeno, že povinný má u třetích osob svůj majetek; postačí mu pouze poznatek, že povinný se zdržuje na dané adrese. Podle žalobkyně však ustanovení § 323 o. s. ř., ani žádný jiný zákon takovýto postup exekutora neumožňují. Tvrzení žalovaného 3) tak podle žalobkyně odporuje čl. 10, 11, 12 Listiny základních práv a svobod, Evropské listině základních práv a svobod a Úmluvě o lidských právech. Žalovanému 2) žalobkyně vytýkala, že byl nečinný a umožnil soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi uloupení jejího majetku, přestože nedoložil žádný listinný důkaz o oprávněnosti vstupu a exekuce. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud vynesl rozsudek, že žalovaní zasáhli do jejích práv tím, že trestně nestíhali žalovaného 1) a aby nařídil žalovaným 3) a 4), aby zahájili trestní stíhání žalovaného 1) ve smyslu ustanovení § 173 odst. 3 trestního zákona. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11, žalobu ve vztahu k žalovanému 1), 3) a 4) odmítl, ve vztahu k žalovanému 2) řízení zastavil a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na povahu žalobou vytýkaného nezákonného zásahu žalovaného 1) není splněna jedna z podmínek řízení a jedná se přitom o nedostatek neodstranitelný, neboť správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat úkony a postup soudního exekutora (žalovaného 1). Ten totiž při vydání exekučního příkazu postupuje primárně podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též „exekuční řád“) a sekundárně podle občanského soudního řádu. Tyto právní předpisy stanoví vlastní způsob, jakým je činnost soudního exekutora kontrolovaná nezávislými soudy (§ 44 odst. 7 a § 55c exekučního řádu). Žalovaný 1) navíc v posuzované věci nebyl správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť nerozhodoval v oblasti veřejné správy, ale v oblasti nuceného výkonu rozhodnutí. Pravomoc přezkumu úkonů žalovaného 1) mají obecné soudy, nikoli soudy správní. Krajský soud tak žalobu proti nezákonnému zásahu žalovaného 1) odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve vztahu k žalovanému 2) krajský soud vyhodnotil žalobu jako směřující proti nezákonnému zásahu. Poukázal na právní úpravu (§ 82 a § 86 s. ř. s.) ze které vyplývá, že nezákonný zásah (jeho důsledky) musí v době rozhodování soudu trvat, resp. musí hrozit jeho opakování. Konstatoval, že soudní řád správní nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, zejména zásahy, k nimž došlo v minulosti a které již byly ze strany správního orgánu ukončeny, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat. V této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 Aps 2/2008 – 345, a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 4 Aps 1/2007 – 67. V posuzované věci však podle krajského soudu namítaný zásah ze strany žalovaného 2) evidentně netrvá. Žalobkyně totiž primárně brojí proti postupu žalovaného 1). Přítomnost žalovaného 2) v bytě žalobkyně byla odůvodněna přítomností zaměstnanců žalovaného exekutora 1) provádějícího exekuci, přičemž žalovaný 2) zde vystupoval pouze jako doprovod. Tvrzený nezákonný zásah v podobě asistence žalovaného v bytě žalobkyně proto skončil provedením exekuce označené žalovaným 1), jehož činnost, jak již bylo uvedeno výše, nemohou soudy ve správním soudnictví přezkoumávat. Ze žaloby ani nevyplývá, že by hrozil ze strany žalovaného 2) opakovaný zásah do právní sféry žalobkyně dalšími asistencemi, nebo že by trvaly nějaké důsledky asistence žalovaného 2) při provádění předmětné exekuce. Sama žalobkyně tvrdí, že žalovaný 2) pouze umožnil žalovanému 1) vstoupit do bytu žalobkyně, přičemž ze žaloby nelze dovozovat, že by při dalším provádění exekuce dále asistoval. S ohledem na výše uvedené krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovanému 2) musí být řízení o žalobě zastaveno podle § 86 s. ř. s. ve spojení s § 47 písm. c) téhož zákona. Krajský soud poznamenal, že ve věci téže žalobkyně a totožných žalovaných se již jednou předmětným nezákonným zásahem, ke kterému mělo dojít dne 28. 1. 2011, zabýval a žalobu ze stejných důvodů v případě žalovaného 1) odmítl a v případě žalovaného 2) řízení o žalobě zastavil. S ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Azs 324/2004 – 51, podle něhož překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. představují pouze meritorní rozhodnutí v téže věci, přičemž za meritorní rozhodnutí je v případě správního soudnictví nutno považovat především rozsudek a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje ve věci (§ 53 odst. 1 s. ř. s.), nezbylo než znovu rozhodnout. Krajský soud dále shledal, že obsahem žaloby je také stížnost žalobkyně na postup žalovaných 3) a 4), jakožto orgánů činných v trestním řízení ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. S ohledem na povahu „napadeného úkonu“ (zásahu) žalovaných 3) a 4) dospěl krajský soud k závěru, že není splněna jedna z podmínek řízení a jedná se přitom o nedostatek neodstranitelný. Nedostatek podmínky řízení krajský soud spatřuje v absenci nezákonného zásahu správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního. Krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobu ve správním soudnictví na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze podat jen tam, kde podle předpisů hmotného práva správního je založena pravomoc správního orgánu rozhodovat ve věcech veřejnoprávních. Postup orgánů činných v trestním řízení upravuje trestní řád a žalobkyně se tudíž měla v souladu s ustanoveními trestního řádu domáhat ochrany nebo přezkoumání postupu orgánu činného v trestním řízení u příslušného orgánu v trestním řízení. Soud ve správním soudnictví tuto pravomoc nemá, a proto mu nepřísluší předmětné „úkony“ žalovaných 3 a 4 přezkoumávat a posuzovat jejich zákonnost. K tomu je naopak oprávněn orgán činný v trestním řízení. Pokud by soud ve správním soudnictví zkoumal na základě předmětné žaloby postup