5 Afs 8/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 8/2012- 42 - text 5 Afs 8/2012 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Lenky Matyášové, v právní věci žalobkyně: RTR – TRANSPORT a LOGISTIKA s.r.o., IČ: 14868792, se sídlem v Praze 9, Vlastibořská 2836/3, zastoupená JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem Praha 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 15 Ca 136/2009 - 66, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 15 Ca 136/2009  66, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Řízení před správními orgány [1] Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále „žalovaný“) ze dne 30. 7. 2009, č. j. 8386/09-1700-506634 bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále „správce daně“) ze dne 21. 1. 2009, č. j. 9059/09/214980506373, kterým bylo stěžovatelce uloženo odvést do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 75 304 Kč. Porušení rozpočtové kázně se měla stěžovatelka dopustit tím, že nedodržela závazné podmínky v dohodách, na jejichž základě byly poskytnuty dotace na zabezpečení odborné praxe absolventa a zřízení společensky účelných míst pro uchazeče o zaměstnání evidované úřadem práce. Tyto podmínky spočívaly v povinnosti ve stanovených termínech předložit Úřadu práce v Ústí nad Labem (dále „úřad práce“), jakožto poskytovateli dotací, doklad o neexistujících nevyřízených závazcích vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem, nebo splnit povinnosti pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem. [2] Ve správní žalobě ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) stěžovatelka uvedla, že jejím jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o rozpočtových pravidlech“). Stěžovatelka vytýkala žalovanému nesprávné použití právních předpisů, neboť na řešený případ měla být aplikována úprava platná a účinná v době poskytnutí dotací. Stěžovatelka vyjádřila názor, že konkrétní vytýkané nedodržení povinností (viz odst. [1]) obsažených v dohodách o poskytnutí dotace mohlo být sankcionováno Úřadem práce v Ústí nad Labem postupem dle § 8 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti (dále „zákon o zaměstnanosti“) a nikoli dle § 44 zákona o rozpočtových pravidlech. Postupem žalovaného byl tak dle stěžovatelky porušen v její neprospěch princip proporcionality a přiměřenosti, byl použit příliš formalistický přístup a došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem [3] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 15 Ca 136/2009 - 66. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o skutkových okolnostech případu. Krajský soud vzal proto za prokázané, že v souvislosti s předmětnými dohodami o poskytnutí dotace byly porušeny konkrétní podmínky obsažené v dohodách č. ULA-S-505(1)/2001, ULA-A-48/2002 a ULA-S-474/2003 (viz odst. [1]). Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že na daný případ měl být aplikován zákon o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 31. 12. 2003. Toto pochybení žalovaného však bylo vyhodnoceno jako dílčí, které nemělo vliv na konečné rozhodnutí. Krajský soud se dále zabýval podstatou § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech účinném do 31. 12. 2003, když pojem neoprávněného použití finančních prostředků vyložil dle § 3 písm. e). Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 113/2007 - 63 a uvedl, že pojmu neoprávněné použití finančních prostředků je třeba rozumět jako vynaložení peněžních prostředků nejen v rozporu s účelem jejich poskytnutí, ale také v rozporu s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace. V daném případě stěžovatelka nepoužila finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, ale nedodržela další podmínky obsažené v dohodách a tím došlo k porušení těchto dohod, kterými byly jednotlivé dotace přiznány. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatelka musí mít na paměti, že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí státu, která zákonitě musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, které zavazují jejího příjemce. V té souvislosti krajský soud odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 50/2007 - 101. Žalobu stěžovatelky tedy krajský soud zamítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem a není ani v rozporu s čl. 2 odst. 2, nebo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Kasační stížnost (a vyjádření ke kasační stížnosti) [4] Stěžovatelka se v kasační stížnosti ze dne 7. 11. 2011 domáhá zrušení uvedeného rozsudku krajského soudu, a uplatňuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), naplněný dvěma případy nesprávného posouzení právní otázky soudem. [5] Předně stěžovatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve výkladu pojmu „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu“ dle § 44 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 zákona o rozpočtových pravidlech. V důsledku nezákonného postupu potom stěžovatelka namítá porušení principů čl. 11 v souvislosti s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve své stížnosti uvádí, že krajský soud vyslovil nesprávné závěry, které se opíraly o rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 50/2007  101 a č. j. 9 Afs 113/2007  63, tyto se však týkají skutkově odlišných případů, kdy byla porušená povinnost ve vztahu k účelu dotace a povinnosti zásadního významu. Naproti tomu se, dle stěžovatelky, v daném případě jedná o povinnosti prakticky mizivého významu, které mají pouze formální charakter, navíc některé povinnosti byly dodatečně splněny (například povinnost zaslání formuláře o vypořádání vztahů se státním rozpočtem, jíž se týká větší část vyměřeného odvodu [56 804 Kč]). [6] Stejně jako ve správní žalobě stěžovatelka trvá na tom, že dotace byly vynaloženy v souladu s jejich účelem a nedodržení dílčích podmínek by mohlo být sankcionováno Úřadem práce postupem dle § 8 zák. č. 9/1991 Sb. a nikoli dle § 44 zákona o rozpočtových pravidlech. Takový postup vedl k porušení principu proporcionality a přiměřenosti zvoleného opatření. Stěžovatelka se domnívá, že nedostatky, které jsou jí vytýkány nelze zahrnout pod pojem porušení rozpočtové kázně, když prostředky nebyly neoprávněně použity a nedošlo ani k porušení podmínek poskytnutí dotace v takovém rozsahu, aby byla naplněna míra potřebná pro naplnění podmínek § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Konstatuje také, že v tomto případě je postup krajského soudu příliš extenzivní a v rozporu s § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Výklad krajského soudu označuje za formalistický a za příklad šikanózního výkonu státní moci, což je v rozporu s principy obsaženými v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž došlo také k porušení čl. 11 Listiny. Svá tvrzení potom stěžovatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu a zmiňuje jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 1560/07, II. ÚS 1759/07, I. ÚS 643/06 a IV. ÚS 650/05. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na všechna svá předešlá vyjádření a na správní spisy správních orgánů obou stupňů. [8] Podle § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. (ve znění platném do 30. 4. 2004) orgán kontroly je oprávněn ukládat zaměstnavatelům za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, pokuty až do částky 250 000 Kč a při opětovném porušení povinností, za jejichž nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky 1000 000 Kč. Pokutu lze uložit ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy se orgán kontroly dozvěděl o porušení povinností podle věty první, nejpozději však do tří let ode dne, kdy je zaměstnavatel porušil. Za stejných podmínek je oprávněn uložit orgán kontroly pokutu tomu, kdo zprostředkovává zaměstnání v rozporu se zákonem nebo porušuje dohodu uzavřenou podle § 5 odst. 2 a 3 a § 6 odst. 3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] V rámci rekapitulace skutkových okolností je vhodné připome