6 Ads 75/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 75/2012- 23 - text 6 Ads 75/2012  31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 9. 12. 2010, č. j. MHMP 877627/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4 Ad 32/2011 - 75, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem Muchova 9, Praha 6, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 960 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2010, č. j. MHMP 877627/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“), Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 6. 9. 2010, č. j. MCP6 079055/2010, jímž žalobci nebyla přiznána měsíčně se opakující nebo jednorázová dávka sociální péče za měsíc květen 2006 podle ustanovení § 90 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 3 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 2 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“). [2] Magistrát ve věci rozhodoval opakovaně, neboť předcházející rozhodnutí magistrátu ze dne 2. 11. 2006, č. j. MHMP-334093/2006 týkající se předmětné věci bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 2 Cad 113/2006 - 67, jímž bylo zrušeno i jemu předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně. Prvostupňový orgán proto vydal dne 1. 2. 2010 rozhodnutí č. j. MCP6 008068/2010, které bylo následně zrušeno rozhodnutím magistrátu ze dne 21. 5. 2010, č. j. MHMP 275231/2010; věc byla vrácena orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] V odůvodnění napadeného rozhodnutí magistrát poukázal na znění relevantních právních předpisů a uvedl, že žalobce nepobírá hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, ale že je poživatelem částečného invalidního důchodu. Žalobce dle závěru magistrátu užívá se svojí matkou byt o velikosti 3 + 1 v Praze, který jim byl přidělen jako přístřeší. Žalobce správním orgánům nepředložil žádné doklady spojené s náklady na toto bydlení. Magistrát vzal za prokázané, že žalobcův zdravotní stav vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování. Magistrát proto dospěl k závěru, že žalobce má příjmy nezbytné k pokrytí nákladů na zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb včetně dietního stravování, které stanovil částkou 3300 Kč měsíčně. Doklady o skutečných nákladech na domácnost žalobce správnímu orgánu nepředložil. Jelikož příjem žalobce z částečného invalidního důchodu činil 3897 Kč, neshledal magistrát požadavek na poskytnutí dávky sociální péče jako důvodný. Magistrát poukázal na to, že se žalobce v místě svého trvalého pobytu nezdržuje a že užívá se svou matkou byt o velikosti 3 + 1 v Praze. Dojíždění mimo hlavní město Prahu za účelem ubytování proto magistrát i s ohledem na náklady na dopravu neshledal jako důvodné. Náklady spojené s tímto dojížděním magistrát označil za náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona o sociální potřebnosti. Ke skutečnosti, že žalobce nemá v jím užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii, dle magistrátu nelze přihlížet, neboť žalobce tuto situaci dlouhodobě neřeší. [4] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou ze dne 28. 3. 2011, ve které tvrdil, že se odvolací orgán nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Žalobce dovozoval, že je povinností správního orgánu poučit zavčasu poživatele dávek o tom, jak situaci v podobě nezapojení plynu a elektrické energie v daném bytě řešit, což se však dle žalobce v minulosti nikdy nestalo. [5] Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2011, č. j. 4 Ad 32/2011 - 15, žalobu ze dne 28. 3. 2011 odmítl jako opožděnou. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 124/2011 - 47. [6] Městský soud v Praze ve věci znovu rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4 Ad 32/2011 - 75, tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že žalobce pobíral invalidní důchod, který byl vyšší než jeho nezbytné náklady na zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb včetně dietního stravování vypočtené podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o životním minimu“), a podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky č. 308/2003 Sb., kterou se stanoví částky, o které se pro účely sociální potřebnosti zvyšuje životní minimum osob, jejichž zdravotní stav vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování, ve znění pozdějších předpisů. Doklady o ubytování městský soud neuznal jako důkazy dokládající náklady na bydlení, neboť vyšel z toho, že žalobce je uživatelem přístřeší, jež je způsobilé k celoročnímu bydlení. Pokud si žalobce nezajistil odběr plynu a elektrické energie, stalo se tak dle závěru městského soudu z důvodů, které jsou známy pouze žalobci. Městský soud zaujal stanovisko, že nelze klást k tíži správním orgánům skutečnost, že žalobce žije v přístřeší bez zajištění základních přípojek, neboť není povinností správních orgánů toto žalobci zajistit. K námitce nemožnosti praní prádla městský soud uvedl, že praní prádla na turistických cestách je dáno na svobodné vůli žalobce, existence prádelny v blízkosti bydliště není rozhodující. K údajné povinnosti správních orgánů doporučit žalobci určité jednání městský soud odkázal na probíhající správní řízení a uvedl, že žalobci je známo, že pokud by předložil doklady o nákladech na bydlení v přiděleném přístřeší, popř. doklady o spotřebě energií, bylo by k nim přihlédnuto. Za situace, kdy žalobce o víkendech přebývá v turistických ubytovnách mimo Prahu, není možné podle názoru Městského soudu v Praze k jiným dokladům přihlédnout. Na závěr městský soud konstatoval, že magistrát se odvoláním žalobce dostatečně zabýval a že napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. II. Kasační stížnost [7] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Ad 32/2011 - 75 ze dne 20. 3. 2012 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) prostřednictvím své advokátky kasační stížnost ze dne 11. 5. 2012, v níž se dovolával kasačních důvodů podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdil, že postupoval v souladu se zákonem o sociální potřebnosti. Závěry správních orgánů včetně městského soudu ohledně možnosti ubytování v předmětném bytě považoval stěžovatel za nesprávné, neboť matka stěžovatele se nikdy nájemkyní tohoto bytu nestala. Stěžovatel dále rozporoval závěry městského soudu o tom, že tento byt splňuje podmínky pro celoroční bydlení. Stěžovateli nebylo zjevné, proč správní orgány odmítly akceptovat doklady za ubytování na ubytovnách, zvláště když nepožadoval proplacení nákladů za dopravu a pokud náklady na ubytování v Praze jsou vyšší než náklady na ubytování mimo Prahu. [8] Stěžovatel osobně podáním ze dne 28. 5. 2012 doplnil svou kasační stížnost tak, že městský soud si v napadeném rozsudku v části týkající se rekapitulace žalobního návrhu odporuje. Stěžovatel rovněž napadal závěr o existenci nájemního vztahu a odvolával se na rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 26 C 268/03, který konstatoval absenci pasivní věcné legitimace stěžovatelovy matky u přivolení k výpovědi z nájmu k tomuto objektu. K důkazním prostředkům - evidenčnímu listu, nájemní smlouvě – se stěžovatel při jednání soudu nemohl vyjádřit, přičemž dovozoval nezákonnost evidenčního listu. Ohledně nezapojení sítí stěžovatel zastává stanovisko, že si městský soud měl skutkový stav zjistit sám. Stěžovatel rovněž tvrdil, že k zapojení sítí nemohlo dojít. Městský soud se měl také nesprávně vypořádat s žalobní argumentací požadující, aby správní orgány sdělily, co měl stěžovatel dělat, aby dosáhl zprovoznění sítí. Stěžovatel dále uvedl, že předmětná nájemní smlouva (jejíž smluvní stranou není stěžovatelova matka), byla ukončena dohodou o zániku nájemní smlouvy s tím, že následně byla podána žaloba na vyklizení ne