7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 59/2010- 157 - text  č. j. 7 Afs 59/2010 - 160 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: SENZO, a. s. se sídlem Hradební 1021/19, Cheb, zastoupený JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Hošťálkova 1b, Praha 6, proti žalovanému: Celní ředitelství České Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2010, č. j. 10 Af 21/2010 - 74, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2010, č. j. 10 Af 21/2010 – 74, a rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 1891/2009-030100-21, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í Celnímu ředitelství České Budějovice k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Vydry, advokáta, na náhradě nákladů řízení před krajským soudem částku 9.200 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Vydry, advokáta, na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech částku 10.200 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, č. j. 10 Af 21/2010 – 74, zrušil rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice (dále jen „stěžovatel“) ze dne 7. 5. 2009, zn. 1891/2009-030100-21, kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 19. 2. 2009, č. j.1414/2009-036100-21o vrácení přeplatku na cle, dani z přidané hodnoty a spotřební dani firmě SENZO, a. s. (dále jen „účastník řízení“) s odkazem na ust. § 64 odst. 1 a 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) tak, že clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň se vrací podle celních předpisů. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ust. § 4 písm. i) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „celní zákon“) se celním dluhem rozuměla povinnost osoby platit dovozní nebo vývozní clo. Účastníku řízení však žádná povinnost platit státu clo nevznikla, protože clo i daň byly vyměřeny nepravomocně a následně bylo rozhodnutí o vyměření cla a daně zrušeno. Protože mu nevznikla povinnost platit clo a daně ani podle jiného ustanovení celního zákona, celní dluh tedy nevznikl. Z toho plyne, že není možné postupovat podle celních předpisů účinných v době, o níž stěžovatel tvrdí, že vznikl celní dluh. V dané věci se jedná o vznik přeplatku v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, který byl zaviněn celním orgánem. Celní zákon vznik vratitelných přeplatků na cle a daních neupravuje. Upravuje jen vrácení zaplaceného cla pro případ, kdy částka cla nebyla v době zaplacení dlužná ze zákona. Krajský soud proto uzavřel, že v daném případě celní předpisy nelze aplikovat. V zákoně o dani z přidané hodnoty, zákoně o spotřební dani a celním zákoně není obsažena úprava postupu následků v případě vydání nezákonných rozhodnutí. Celní předpisy upravují vrácení cla jen v případech, kdy stát vznik přeplatku nezavinil. Podle ust. § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona mají celní orgány, nestanoví-li celní zákon nebo jiný přímo použitelný předpis evropských společenství jinak, postupovat podle obecných předpisů o správě daní a poplatků. V daném případě se jedná o vratitelný přeplatek, jehož vznik byl zaviněn celními orgány, a proto má účastník řízení podle ust. § 64 odst. 6 věta první zákona o správě daní a poplatků nárok na zaplacení úroku z tohoto přeplatku. Takový postup plyne přímo ze zákona, neboť použití tohoto ustanovení není pro celní orgán vyloučeno. V tomto ustanovení je upravena situace, kdy vznik daňového přeplatku zavinil správce daně. Protože zrušením rozhodnutí celního orgánu vznikl přeplatek na cle, dani z přidané hodnoty a spotřební dani, který byl vratitelný a jehož vznik zavinil celní úřad vydáním nezákonného rozhodnutí, má účastník řízení nárok na úrok z přeplatku, přičemž bylo povinností stěžovatele přiznat účastníku řízení tento úrok a stanovit jeho výši i bez jeho žádosti. Nesprávné rozhodnutí nemůže jít k tíži účastníka řízení. Ukládat daně a poplatky lze jen na základě zákona a jestliže byly v rozporu se zákonem účastníku řízení dočasně odňaty finanční prostředky, je nutno toto kompenzovat formou úroku podle citovaného ustanovení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že se jednalo o vznik přeplatku v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, který byl zaviněn celním orgánem. Podle stěžovatele je nutné platební povinnost, která byla vyměřena platebním výměrem, považovat za celní dluh a s finančními prostředky bylo nakládáno jako se clem a daněmi podle celních a daňových předpisů. Jestliže tedy byla platební povinnost vyměřena podle celního zákona, musí s ní být dále nakládáno podle tohoto zákona. Stěžovatel poukázal na to, že pokud by se celní předpisy vůbec neaplikovaly z důvodu, že se nejedná o celní dluh, nebylo by možné aplikovat ani ust. § 320 celního zákona, na základě kterého krajský soud dovodil použití ust. § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Na podporu svého procesního postupu při vrácení cla a daní vyměřených v rozporu s právními předpisy odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2008, č. j. 5 Afs 72/2007 - 97. Stěžovatel rovněž namítal, že z napadeného rozsudku nevyplývá, na základě jakých skutečností a právních ustanovení krajský soud dovodil, že celní předpisy upravují vrácení cla jen v případech, kdy stát vznik přeplatku nezavinil. Celní předpisy stanoví, že clo se vrátí, jestliže jeho částka nebyla dlužná ze zákona nebo byla zaúčtována v rozporu s právními předpisy. Žádná podmínka omezující použitelnost vrácení cla na případy nezaviněné celními orgány zde stanovena není. V daném případě byl platební výměr, tedy povinnost uhradit vyměřené clo a daně, zrušen právě z důvodu, že podle názoru správních soudů neměl být celní dluh vůbec vyměřen. Celní předpisy, zejména nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“) a celní zákon, jsou speciální vůči zákonu o správě daní a poplatků, a tudíž se přednostně aplikují, a to i ve věcech úroků. Právní úprava celního zákona plně koresponduje s komunitární úpravou obsaženou v čl. 236 a a čl. 241 celního kodexu, dotvářenou či vyloženou také judikaturou Evropského soudního dvora (rozsudek ESD ze dne 20. 10. 2005, Overland Footwear, C-468/03). Institut vrácení vyměřeného a zaúčtovaného cla, včetně daní, je podle stěžovatele svébytným institutem celního práva, který nelze nahrazovat úpravou podle zákona o správě daní a poplatků. Institut vrácení cla není podmíněn předchozí aplikací opravných prostředků proti rozhodnutí o vyměření cla a v některých případech je aplikace opravných prostředků dokonce vyloučena (viz čl. 889 nařízení Komise (EHS) č. 2454/1993 v platném znění). Právo na vrácení cla a daní, a s tím související nárok na úroky, je hmotněprávní povahy, stejně jako povinnost zaplatit clo. V době vzniku celního dluhu byla aplikace ust. § 64 zákona o správě daní a poplatků výslovně vyloučena podle ust. § 320 celního zákona. Ani pozdější právní úprava provedená zákonem č. 1/2002 Sb. S účinností od 1. 7. 2002, nemůže zvrátit neaplikovatelnost ust. § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud napadený rozsudek postavil na nedostatečně zdůvodněném závěru, že když se rozhodnutí o vyměření celního dluhu zruší, pak vlastně žádný celní dluh nevznikl a nelze tak aplikovat institut vrácení cla, aniž by se však blíže zabýval tím, na jaké případy tento institut vlastně dopadá. Tento závěr považuje stěžovatel za nelogický a vedoucí k absurdnímu závěru, že jakékoliv snížení výše celního dluhu na výši souladnou se zákonem by automaticky zakládalo přeplatek podle ust. § 64 zákona o správě daní a poplatků, přičemž použití institutu vrácení cla podle ust. § 286 celního zákona a čl. 236 celního kodexu by bylo zcela vyloučeno a tyto instituty by tak pozbyly jakéhokoliv významu. Krajský soud se omezil pouze na slovní rozlišení pojmu vratitelný přeplatek podle ust. § 64 zákona o správě daní a poplatků a vrácení cla podle ust. § 286 celního zákona, aniž by jakkoli tyto pojmy v kontextu daného případu vysvětlil a ozřejmil rozdíl pro jejich případnou aplikaci. Kompenzace případné majetkové újmy způsobené dočasným odnětím části majetku v důsledku zaplacení cla a daní při dovozu, které nebyly dlužné ze zákona, není při aplikaci institutu vrácení cla podle ust. § 286 celního zákona nebo čl. 236 celního kodexu vyloučena, neboť tím není dotčeno právo celního d