8 Afs 42/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 42/2012- 72 - text 8 Afs 42/2012 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: MERKUR KEY, a. s., se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem Antonína Uxy 11, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2010, čj. 68502/2010-160100-21, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2012, čj. 57 Af 60/2010  110, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2012, čj. 57 Af 60/2010  110, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 27. 9. 2010, čj. 6850-2/2010-160100-21, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2000 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I.1 1. Celní úřad Plzeň rozhodnutím ze dne 19. 12. 2002 propustil do volného oběhu v tuzemsku zboží společnosti FRAB, s. r. o., a vyměřil celní dluh v celkové výši 19 162 834 Kč. Společnost FRAB dluh uhradila, dodatečnou kontrolou však bylo zjištěno, že celní dluh byl vyměřen v nesprávné výši. Celní úřad proto rozhodnutím ze dne 6. 2. 2003 doměřil celní dluh ve výši 5 876 135 Kč a stanovil penále ve výši 1 175 227 Kč. 2. Protože společnost FRAB ani přes výzvy neuhradila nedoplatek, celní úřad vydal dne 22. 1. 2004 výzvu žalobkyni jako ručitelce k uhrazení nedoplatku celního dluhu. Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2004 celní úřad ověřil neplatnost předmětné výzvy a dne 6. 4. 2004 vydal novou výzvu k uhrazení nedoplatku ve výši 5 337 166 Kč (rozdíl mezi zaručenou částkou a uhrazenou částkou celního dluhu). Žalobkyně podala proti výzvě ze dne 6. 4. 2004 odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 8. 2004. 3. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, čj. 58 Ca 74/2004  42, zamítl. Kasační stížnost žalobkyně Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, čj. 7 Afs 196/2006  80 (tento rozsudek je stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupný na www.nssoud.cz, soud proto odkazuje na podrobný popis průběhu celního a soudního řízení v tomto rozhodnutí). 4. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 2345/07, zrušil rozsudky krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. 5. Vázán právním názorem Ústavního soudu, krajský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, čj. 57 Ca 43/2008  137, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2004 a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. 6. Na základě pokynu žalovaného celní úřad ověřil neplatnost výzvy ze dne 6. 4. 2004 rozhodnutím ze dne 23. 2. 2009. Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2009 žalovaný zamítl odvolání proti předmětné výzvě pro nepřípustnost vzhledem k ověření její neplatnosti. I.2 7. Oznámením doručeným žalobkyni dne 29. 5. 2009 celní úřad zahájil s žalobkyní celní řízení. Platebním výměrem o vyměření daní ručiteli ze dne 24. 5. 2010, čj. 18265/2010166500021, pak uložil žalobkyni povinnost uhradit celní dluh ve výši 5 337 166 Kč. 8. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 27. 9. 2010, čj. 68502/2010160100-21. II. 9. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který jej rozsudkem ze dne 30. 4. 2012, čj. 57 Af 60/2010  110, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. 10. Krajský soud vyšel z předpokladu, že otázka prekluze práva vyměřit či doměřit celní dluh je otázkou hmotněprávní, proto musí být posouzena podle právních předpisů platných ke dni vzniku celního dluhu, konkrétně podle § 268 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009  105, č. 1837/2009 Sb. NSS, a na Akt o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (Úř. věst. L 236, 23. 9. 2003; dále jen „Akt o přistoupení“), který v Příloze č. IV, části č. 5 Celní unie, bodě 13 stanoví: „Postupy tykající se vzniku celního dluhu, jeho zaúčtování a vybrání po propuštění zboží stanovené v článcích 201 až 232 nařízení (EHS) č. 2913/92 a v článcích 859 až 876a nařízení (EHS) č. 2454/93 se v případě nových členských států uplatňují s výhradou těchto zvláštních ustanovení: výběr je uskutečněn za podmínek stanovených právními předpisy Společenství. Pokud však celní dluh vznikl přede dnem přistoupení, uskutečňuje vybrání dotyčný nový členský stát ve vlastní prospěch za podmínek platných v tomto státě.“ 11. Krajský soud proto nepochyboval, že základní tříletá prekluzivní lhůta podle § 268 celního zákona uběhla dne 31. 12. 2005. Počátek i konec této lhůty byl u žalobkyně (ručitelky) shodný jako u celního dlužníka (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, čj. 9 Afs 58/2007  96, č. 1754/2009). 12. Dále krajský soud dovodil, že nedošlo k přerušení ani stavění uvedené lhůty. Článek 221 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), nebyl v dané věci použitelný v důsledku své hmotněprávní povahy. Celní dluh vznikl již dne 19. 12. 2002, celní kodex je však pro Českou republiku účinný až od 1. 5. 2004. Jeli otázka zániku práva vyměřit celní dluh otázkou práva hmotného (viz např. rozsudek čj. 1 Afs 15/2009  105, usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007  161, č. 1542/2008 Sb. NSS, či rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 2. 2006, Molenbergnatie, C-201/04), musí mít povahu hmotného práva celá právní úprava prekluze, včetně ustanovení o přerušení či stavění lhůt. 13. Ve vztahu k výzvě, kterou celní úřad vydal ručitelce (žalobkyni) podle § 260l celního zákona dne 6. 4. 2004, je třeba použít závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož platební výměr není možné považovat za úkon, který přerušuje běh tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „daňový řád“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 5. 2006, čj. 2 Afs 52/2005  94, č. 953/2006 Sb. NSS). Podle krajského soudu neexistuje rozumný důvod, aby byl přijat odlišný závěr ve vztahu k prekluzivní lhůtě pro vyměření celního dluhu. 14. Celní úřad sdělil žalobkyni, že s ní zahajuje celní řízení, teprve oznámením ze dne 19. 5. 2009, které bylo žalobkyni doručeno dne 29. 5. 2009. Tento úkon však nemohl být úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty, která uplynula již dne 31. 12. 2005. Krajský soud proto uzavřel, že celní orgány vyměřily celní dluh až po uplynutí prekluzivní lhůty (platební výměr byl vydán dne 24. 5. 2010 a rozhodnutí žalovaného dne 27. 9. 2010). 15. Za nedůvodnou krajský soud označil námitku, že nelze použít ustanovení celního zákona pro řízení, která se týkají daně z přidané hodnoty a spotřební daně. Kromě správy cel celní zákon v rozhodném znění svěřil celním orgánům i správu daně z přidané hodnoty a spotřebních daní vybíraných při dovozu [§ 3 odst. 2 písm. a) celního zákona]. Podle § 42 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, platily pro uplatnění daně při dovozu zboží celní předpisy. Obdobně § 17 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, stanovil, že pro řízení ve věcech daně platí daňový řád a celní zákon. Celní zákon ve znění od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004 podřadil daně pro účely tohoto zákona pojmu „clo“. Krajský soud proto nepochyboval, že na danou věc dopadal celní zákon ve znění do 30. 4. 2004, konkrétně jeho § 268. III. 16. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 17. Stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné posouzení běhu prekluzivní lhůty pro vyměření celního dluhu. V dané věci je rozhodné především posouzení právní povahy čl. 221 odst. 3 věty druhé celního kodexu. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že použití předmětného ustanovení je vyloučeno, protože čl. 221 odst. 3 celního kodexu jako celek má hmotně právní povahu. Hmotněprávní povahu má pouze první věta tohoto ustanovení, což potvrdil i Soudní dvůr v rozsudku Molenbergnatie. Právní povahou druhé věty se Soudní dvůr nezabýval, protože ještě nebyla součástí daného ustanovení ve znění rozhodném pro posuzovanou věc. Druhá věta byla vložena do čl. 221 odst. 3 celního kodexu až nařízením Rady (ES) č. 2700/2000 s účinností od 19. 12. 2000. Krajským soudem zmiňovaný rozsudek Molenbergnatie proto neposkytuje oporu pro závěr, že čl. 221 odst. 3 celního kodexu má jako celek hmotněprávní povahu. Názor stěžovatele potvrzuje také roz