9 Ao 8/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Ao 8/2011- 68 - text 9 Ao 8/2011 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci navrhovatele: R. N., proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy: (i) nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, ve znění pozdějších předpisů, a (ii) usnesení rady hl. m. Prahy č. 564 ze dne 5. května 2009, t a k t o : I. Návrh na zrušení nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, ve znění pozdějších předpisů, s e z a m í t á . II. Návrh na zrušení usnesení rady hl. m. Prahy č. 564 ze dne 5. května 2009 s e o d m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Návrhem ze dne 30. 12. 2011, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu faxem a emailem bez elektronického podpisu dne 30. 12. 2011, který byl dne 2. 1. 2012 potvrzen písemným podáním shodného obsahu, se navrhovatel domáhá zrušení (i) nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Nařízení“), a (ii) usnesení rady hl. m. Prahy č. 564 ze dne 5. května 2009 „k novému ceníku pro zóny placeného stání na území hl. m. Prahy a k vyhodnocení provozu zóny placeného stání provozovaných na území městských částí Praha 1, 2, 3, a 7 za rok 2008“ (dále jen „Ceník“). Navrhovatel napadené akty hlavního města Prahy považuje za opatření obecné povahy a návrh na jejich zrušení odůvodnil následovně. Navrhovatel jako fyzická osoba s trvalým pobytem na území městské části Praha 3 je oprávněn zakoupit si dlouhodobou parkovací kartu pro zónu placeného stání na území městské části Praha 3, není ale oprávněn si pořídit tuto kartu pro ostatní zóny placeného stání na území hlavního města Prahy, které byly zřízeny na území městských částí Prahy 1, 2, 7 a 16. Uvedl, že i další městské části zvažují její zavedení. V souladu s čl. 14 Listiny základních práv a svobod je každému zaručena svoboda pohybu, která dle navrhovatele zaručuje i svobodu pohybu osobními automobily. Navrhovatel se cítí být krácen na svých právech, zejména ve vztahu k pohybu v zónách placeného stání na území městských částí Prahy 2 a 7, neboť zde pociťuje výrazný nedostatek veřejných parkovacích garáží a je zde velmi omezený počet ulic s parkovacími automaty, které by mu v daném území za úplatu umožnily parkovat. V souladu s § 4 Nařízení je navrhovatel oprávněn pořídit si na úřadě příslušné městské části krátkodobou (dvouhodinovou nebo desetihodinovou) parkovací kartu. Cestování vozem po hlavním městě ovšem navrhovatel neplánuje s takovým předstihem, aby byl schopen pořídit si tuto kartu v provozní době příslušné městské části, navíc poukazuje na omezenou možnost parkování v okolí úřadu příslušné městské části a na nutnost pořízení takové karty v době, kdy navrhovatel sám pracuje. Navrhovatel uvádí srovnání s Vídní, která ve svém centru také zavedla parkovací zóny, ale parkovací karty dává k dispozici řidičům pomocí několika distribučních kanálů. Navrhovatel dále nevidí žádný důvod, proč by měl být v horším postavení než fyzická osoba s trvalým pobytem v příslušné zóně placeného stání, která však bydlí v jiné její části, než je místo plánovaného zaparkování automobilu. Jako modelový příklad uvedl parkování v ulici Havanská v Praze 7. Navrhovatel se v tomto případě cítí být ve srovnatelném postavení s fyzickou osobou s trvalým pobytem v ulici U Vody v Praze 7, tato osoba na rozdíl od navrhovatele si však může pořídit dlouhodobou parkovací kartu platnou pro zónu placeného stání na území městské části Prahy 7. Navrhovatel se proto cítí být diskriminován, protože jsou na něj aplikovány výrazně horší podmínky než na osobu ve srovnatelné situaci. Jako vlastní újmu vnímá navrhovatel i diskriminaci svých rodinných příslušníků. Bratr navrhovatele v blízké době plánuje přestěhovat se do oblasti placeného stání na území městské části Prahy 3. Navrhovatel sám bude v případě, že si pořídí parkovací kartu, oprávněn svého bratra osobním automobilem navštěvovat, jiní rodinní příslušníci již tuto možnost mít nebudou. Budou tak nuceni buď využít krátkodobé parkovací karty, nebo parkovat mimo zóny placeného stání. První varianta vyžaduje plánování cesty s dostatečným předstihem a nelze se od zaparkovaného vozidla vzdálit na delší dobu, kartu je totiž nutno nejdéle po deseti hodinách měnit. Druhá varianta je zcela nepraktická, jelikož návštěvy rodinných příslušníků jsou spojeny s přemísťováním objemných zavazadel. Navrhovatel dále poukázal na trend rozšiřování zón placeného stání a uvedl, že bude-li tento trend pokračovat v blízké době, pocítí obdobné problémy spojené s přijímáním návštěv rodinných příslušníků i v místě, kde se trvale zdržuje. Za takové situace by mohl dle svého mínění přijímat návštěvy za výrazně horších podmínek než obyvatel bydlící mimo zóny placeného stání. Nutnou podmínkou pro pořízení dlouhodobé parkovací karty je dle navrhovatele též přihlášení se k trvalému pobytu v zóně placeného stání. Navrhovatel dle svých slov nyní bydlí v bytě, který není dostatečně prostorný pro případnou rodinu. V budoucnu tedy pravděpodobně bude nucen svou bytovou situaci řešit přestěhováním do jiného (většího) bytu. Jako možné varianty se přitom jeví i jiné možnosti než pořízení vlastní nemovitosti, a to např. nájemní bydlení. V takovém případě nemusí být vždy možné či vhodné mít místo trvalého pobytu na adrese svého skutečného bydliště (navrhovatel uvádí příklad nájemního bydlení s krátkou výpovědní lhůtou, nebo časté podmínky figurující v nájemních smlouvách, že si nájemce na adrese bytu nezapíše trvalý pobyt). Uvedené negativní dopady musí navrhovatel zvažovat již v okamžiku úvah o změně bydlení a cítí se být diskriminován tím, že bez trvalého pobytu v místě spadajícím do zóny placeného stání, kde se trvale zdržuje nebo o tom uvažuje, bude mít výrazně horší podmínky pro parkování. Navrhovatel poukazuje i na cenovou diskriminaci, kterou spatřuje v tom, že fyzická osoba s místem trvalého pobytu v zóně placeného stání je oprávněna si pořídit roční parkovací kartu za 700 Kč, fyzická osoba bez místa trvalého pobytu v této zóně je nucena hradit 120 Kč za dvouhodinovou parkovací kartu, příp. 400 Kč za desetihodinovou. To dle navrhovatele nelze žádným způsobem odůvodnit, zejména v případě, že se tyto osoby nacházejí v porovnatelné situaci např. v případě nájemního bydlení, kdy nájemník nechce nebo nemůže mít místo trvalého bydliště na adrese nájemního bytu. Navrhovatel ze všech výše uvedených důvodů navrhl zrušit Nařízení i Ceník. Odpůrce ve vyjádření k návrhu uvedl, že tvrzení navrhovatele o diskriminaci je zcela účelové a zavádějící. Určité zvýhodnění rezidentů oproti osobám, které k danému zpoplatněnému území mají slabší právní vztah, je zcela legitimním řešením, které volí drtivá většina velkoměst v rámci celé Evropské unie. Veřejná správa nemůže v žádné z evropských aglomerací ponechat vývoj dopravního systému zcela na vlivu různých lokálních a partikulárních zájmů, ale musí dopravní systém, včetně dopravy v klidu, aktivně regulovat. Regulace zvolená odpůrcem přitom vychází z § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a preference hromadné dopravy. Je přitom využita ekonomická motivace v kombinaci s administrativním aspektem (omezená doba stání pro neabonentní stání), která v jisté spravedlivé míře preferuje rezidenty. Co se týče návštěv navrhovatele, ty dle odpůrce nejsou nijak omezovány. Od pondělí do pátku v době od 18 do 8 hodin a o sobotách a nedělích mají možnost zaparkovat zpravidla zdarma v zóně placeného stání opatřené parkovacími automaty. Budou-li potřebovat zastavit přímo v modré zóně, mohou tak učinit každý den v době od 6 do 8 hodin ráno zdarma a v ostatních případech po dobu nezbytně nutnou k nástupu a výstupu osob či k vyložení nebo naložení nákladu. V jiných případech se mohou rozhodnout pro zakoupení dvouhodinové nebo desetihodinové parkovací karty, kterou mohou pořídit i ve větších počtech na příslušných úřadech městských částí. Ohledně Ceníku odpůrce uvedl, že zájmem radních musí být udržet v centrech svých měst stálé obyvatele s trvalým pobytem, jinak dochází k jejich vylidňování a vzniku novodobých administrativně-zločineckých ghett. Při srovnání potřeb parkování osob s trvalým pobytem a např. vlastníků nemovitostí odpůrce vych