1 As 82/2013 — Nejvyšší správní soud

1 As 82/2013- 33 - text 1 As 82/2013 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Time Financial CZ, s. r. o., se sídlem Na Spravedlnosti 1533, Pardubice, zastoupena Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 6. 5. 2010, čj. ČOI 25377/10/O100/2600/06/10/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, čj. 8 A 212/2010 – 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalobkyni s e v r a c í přeplatek na soudním poplatku ve výši 1.000 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu; poplatek bude vrácen ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podniká v oblasti poskytování úvěrů. Česká obchodní inspekce (žalovaná) ve dnech 24. 7., 28. 8., 22. 9. a 13. 11. 2006 provedla kontrolu se zaměřením na dodržování §§ 4 a 5 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Předmětem kontroly byly náhodně vybrané smlouvy o půjčce ve výši 5.000 Kč uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a různými fyzickými osobami. [2] Všechny smlouvy měly s výjimkou osobních údajů dlužníka prakticky stejný obsah. Smlouvy byly všeobecného charakteru, písemně byla sjednána jen výše půjčky a závazek ji splatit. Ostatní náležitosti měly být sjednány v dodatečné smlouvě, která ale byla ústní, což potvrdil i jednatel žalobkyně. [3] Na základě této kontroly došla žalovaná k názoru, že žalobkyně porušila podmínky stanovené v § 4 odst. 2 písm. a), b), c) a e) zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu došlo zejména nesprávným uvedením roční průměrné sazby nákladů (RPSN), neuvedením možnosti změny podmínek nezávislých na věřiteli, neuvedením povinnosti informovat dlužníka o změnách RPSN a chybějícím písemným sdělením o výši, počtu a časovém rozložení splátek. Žalobkyni byla na tomto základě uložena pokuta ve výši 100.000 Kč a úhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolání. Ústřední ředitelka žalované svým rozhodnutím potvrdila rozhodnutí prvoinstančního orgánu. V řízení o žalobě podané u městského soudu byla žalobkyně úspěšná. Rozhodnutí ústřední ředitelky bylo zrušeno pro nedostatečné odůvodnění výše pokuty. V následném řízení ústřední ředitelka žalované znovu potvrdila prvoinstanční rozhodnutí a rozšířila odůvodnění svého rozhodnutí. [5] Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně opětovně podala žalobu k městskému soudu. Městský soud tentokrát žalobu zamítl. V rozsudku se mj. zabýval tvrzením, že rozhodnutí o pokutě není dostatečně odůvodněno, hlavně co se týče její výše. Se závěry žalované se soud ztotožnil. II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Proti rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Hlavním důvodem kasační stížnosti je tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. V rozsudku městského soudu absentuje „hlubší úvaha“. Stěžovatelka očekávala, že soud se bude každou smlouvou zabývat samostatně a do detailu. Zejména měl soud dle jejího názoru lépe odůvodnit právní podřazení dané kauzy pod zákon o spotřebitelském úvěru. Dále stěžovatelka uplatnila řadu námitek, které jsou blíže specifikovány níže. [7] Žalovaná ve svém vyjádření plně odkazuje na své rozhodnutí. Dále poukazuje na irelevanci námitek stěžovatelky, které vznesla až v kasační stížnosti. Detailně rozebírá a popírá všechny nové námitky stěžovatelky. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou. [10] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že stěžovatelka v kasační stížnosti nezopakovala své námitky uplatněné v řízení před městským soudem a nahradila je naopak námitkami úplně novými. Takovýto postup ovšem zákon neumožňuje. [11] V žalobě stěžovatelka vznesla následující námitky. V první řadě tvrdila, že žalovaný nerespektoval právní názor městského soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku. Rozhodnutí správního orgánu prý opětovně nebylo dostatečně odůvodněno, a to zejména co se týče výše pokuty. Pokutu považovala za nepřiměřeně vysokou. Dále nepovažovala smlouvy, které uzavřela, za smlouvy spotřebitelské. Dle jejího názoru totiž spotřebitelská smlouva musí být určena na koupi spotřebního zboží. Protože kontrolované smlouvy byly nespecifikované, bez určeného účelu, považuje je za bezúčelové smlouvy o půjčce, ne za smlouvy spotřebitelské. Z toho vyvozuje, že není povinna dodržovat povinnosti stanovené §§ 4 a 5 zákona o spotřebitelském úvěru a pokuta je nedůvodná. Dále namítala, že výpočet RPSN provedený žalovanou je nesprávný. [12] Žádnou z těchto námitek stěžovatelka nezopakovala v kasační stížnosti. V té se naopak objevily argumenty zcela nové. Stěžovatelka upozorňuje na složitost výpočtů a náročnost požadavků zákona o spotřebitelském úvěru a nemožnost jejich splnění bez příslušného matematického vzdělání. Tato námitka ale v žalobě nebyla zmíněna. Stěžovatelka si v žalobě pouze posteskla nad náročností své situace v souvislosti s tímto zákonem. Z pohledu přezkumu ze strany kasačního soudu se jedná o nové důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). K této námitce lze snad nad rámec nezbytně nutného poznamenat, že stěžovatelka je podnikatelkou – profesionálkou, která je povinna dodržovat požadavky veřejnoprávních předpisů. Pokud snad její zaměstnanci nerozumí matematice, musí si zjednat osoby, které jí příslušné matematické propočty provedou. [13] Skutečnost, že si nebyla vědoma porušení zákona, považuje stěžovatelka v kasační stížnosti za překážku dlouhodobosti trvání porušení. Tato námitka ale nebyla vznesena před městským soudem, ačkoliv tomu nic nebránilo. Takový důvod kasační stížnosti proto rovněž není přípustný (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). [14] Stěžovatelka dále nově upozorňuje na fakt, že její pochybení jsou již sankcionována neplatností protizákonných ujednání podle § 6 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle stěžovatelky to zakládá dvojité potrestání za jednu chybu, pročež se odvolává na právní princip ne bis in idem. Ani tato námitka však nebyla v řízení před městským soudem uplatněna, a proto není přípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). [15] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítá, že mnohé indicie (např. insolvenční řízení některých dlužníků) nasvědčují tomu, že tyto subjekty použily půjčku při své podnikatelské činnosti. Z toho vyvozuje, že se v těchto případech nejedná o spotřebitelský úvěr. Stejně tak stěžovatelka nově tvrdí, že všechny dluhy byly řádně a včas splaceny, z čehož dovozuje, že porušení zákona nemělo na dlužníky žádný dopad. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se jedná o nové skutečnosti, kterou stěžovatelka uvedla až v kasační stížnosti. Dle § 109 odst. 5 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Protože tyto skutečnosti nebyly tvrzeny v řízení před městským soudem, nelze je brát v úvahu ani v řízení o kasační stížnosti. [16] Z tohoto důvodu zbývá k věcnému posouzení jedna jediná námitka stěžovatelky, a to nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů. [17] Stěžovatelka namítá, že městský soud nedostatečně odůvodnil rozsudek, čímž pravděpodobně myslí, že je rozsudek nepřezkoumatelný [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatelce se zejména zdá, že v rozsudku městského soudu absentuje „hlubší úvaha“, zda lze půjčky bez pochyby podřadit pod režim zákona o spotřebitelském úvěru. Věci a smlouvám prý nebyla „věnována náležitá pozornost v kontextu s příslušnými ustanoveními zákona [o spotřebitelském úvěru].“ Stěžovatelka je přesvědčená, že bylo třeba pečlivě zkoumat, zda a které konkrétní smlouvy pod tento zákon spadaly. Soud se dle jejího názoru nesnaží hledat jiné kontexty a pouze porovnává zákonnost jejího jednání. [18] Stěžovatelka však v žalobě nedala podklad pro tyto hlubší úvahy. Uvedla jen obecné námitky, že úvěry nebyly určené ke koupi spotřebního zboží a že nedosahovaly dostatečné výše (5.000 Kč) na to, aby byly podřaditelné pod zákon o spotřebitelském úvěru. S těmito námitkami se soud podrobně vypořádal. Žádné další námitky proti podřazení půjček pod tento záko