2 Afs 60/2013 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 60/2013- 31 - text pokračování 2 Afs 60/2013 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a Mgr. Radovana Havelce, ve věci žalobce: JiNo, s. r. o., se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupený JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3. 5. 2012, č. j. 1177-2/2012-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2013, č. j. 30 Af 14/2012 - 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové. Tímto rozhodnutím původní žalovaný k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 16. 1. 2012, č. j. 634-2/2012-066300-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady na zničení zásob 83 397,1 litrů lihové tekutiny v celkové výši 89 330 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím „změnil“, fakticky však opravil, výrok prvoinstančního rozhodnutí, korekcí citace užitého ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), na výrokové znění platné „do 30. 4. 2010“ (takto). Jinak zůstalo prvoinstanční rozhodnutí nezměněno. Žalovaný konstatoval, že likvidace zabraných výrobků proběhla v souladu se zákonem, kdy jejich přepracování bránilo ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mj. konstatoval, že o samotném zajištění a zabrání výrobků již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, přičemž rozhodnutí byla přezkoumána správními soudy a následně se věcí zabýval i Ústavní soud. Krajský soud přezkoumal i výši předepsaných nákladů na zničení, a dospěl k závěru, že nebyly nepřiměřené. Celní ředitelství Hradec Králové bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 17/2012 Sb.). Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“). II. Obsah podání účastníků a) Kasační stížnost [2] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že rozsudek krajského soudu je vadný pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.")], a též pro nepřezkoumatelnost spořívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy tato vada řízení mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. [3] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že v dané fázi řízení nelze znovu přezkoumávat otázku vlastnictví zlikvidovaných výrobků. Taková povinnost plynula z ustanovení § 42 odst. 16 zákona o spotřebních daních v dříve platném znění. V situaci, kdy vlastník nebyl spolehlivě prokázán, nelze pouze odkazovat na výsledek předchozích řízení, která dospěla k tomuto konstatování. Stěžovateli nic nebrání prokázat tuto otázku v řízení o nákladech likvidace. Stěžovatel k otázce vlastnictví navrhl konkrétní důkaz, který však soud neprovedl a neumožnil ani navrhnout případné další potřebné důkazy. [4] Soud se podle stěžovatele zásadně mýlí v otázce možnosti přepracování zabraných výrobků a jeho závěr je nesprávný. Z ustanovení § 42 odst. 15 zákona o spotřebních daních jednoznačně vyplývalo, že předmětné výrobky musí být prodány k přepracování v dražbě. Přepracování možné bylo. I sám žalovaný uvedl, že šlo o kvalitní surovinu; jiné důvody, než ohled na charakter výrobků zákon nezná. Užití ustanovení § 13 odst. 2 písm. c) zákona o lihu je nesprávné, protože přepracováním by se z lihu neznámého původu stal líh původu známého. Prodej za účelem přepracování pak není uvedením lihu do oběhu; jde o úpravu, dle ust. § 13 odst. 1 zákona o lihu. [5] Stěžovatel dále namítl, že závěry krajského soudu o nereálnosti požadavků žalobce na snížení nákladů se neopírají o konkrétní právní předpis ani o přezkoumatelnou úvahu. Není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že likvidace nemohla být provedena v nejbližší čističce odpadních vod (dále jen „čistička“), jak tomu množství likvidovaného lihu bránilo a o jaké kapacitě čističky krajský soud hovoří, neboť nebyla nikde uvedena. Není rovněž zřejmé, z čeho soud dovodil, že líh byl přepravován v cisterně o menší, než běžné kapacitě, a ani není zřejmé, proč se domnívá, že přepravou externím vozidlem by náklady vzrostly o pronájem, když z prvostupňového rozhodnutí plyne, že byla účtována náhrada za pohonné hmoty a náhrada za použití vozidla dle vyhlášky č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot, (dále jen „vyhláška č. 377/2010 Sb.) Není tedy zřejmé, proč by náklady za pronájem měly být vyšší, či zda vzal soud v úvahu, že případné vyšší náklady za pronájem mohly být díky vyšší přepravní kapacitě kompenzovány snížením počtu cest. Ničím ani není podepřeno konstatování soudu, že likvidovaný líh nelze vylít do čističky ve větším množství. Stěžovatel v rámci námitky nepřezkoumatelnosti rovněž namítl, že žalovaný byl povinen prokázat, že náklady na likvidaci byly vynaloženy hospodárně, kdy stěžovatel za takový důkaz považuje výběrové řízení, z něhož by vyplynulo, že Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., jsou nejvhodnějším dodavatelem. b) Vyjádření žalovaného [6] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti (č. l. 20), přičemž se ztotožnil se závěry krajského soudu, zejména ohledně výše předepsaných nákladů, jíž se v odvolacím řízení nevěnoval, neboť odvolání proti jejich výši nebrojilo. Krajský soud věcně a racionálně argumentoval, že zde nebyla povinnost vypsat výběrové řízení, že není možné 20 000 litrů lihu vylít do malé či středně velké čističky (což je notorietou), neboť velké množství lihu (na místo podpory) zastavuje biochemické procesy, které navíc probíhají určitý čas; teprve poté je možno vlít další dávku. Na kapacitu čističky lze usuzovat dle lokality, která není velkým sídlem. Lze předpokládat, že zhotovitel díla rozložil jednotlivé dávky podle kapacity svých čističek. Smlouva nebyla uzavírána jen pro účely předmětné likvidace, ale šlo o dlouhodobou rámcovou smlouvu uzavřenou v roce 2009, podle níž se konkrétní množství likvidovaného lihu upřesňovalo objednávkou, patrně na základě předchozí neformální domluvy. S ohledem na zmíněnou dlouhodobou smlouvu byly archivovány pouze faktury za konkrétní dodávky popsané v rozhodnutí původního žalovaného. Stěžovatel nepřinesl relevantní argument prokazující, že bylo možné likvidované množství převážet k likvidaci naráz. Nebyl ani přednesen konkrétní argument, že cena za likvidaci (mimo výběrové řízení), byla nepřiměřená, či převyšující cenu obvyklou. Dále vyjádření uvádí, že (prosté) náklady za užití vozidla (dle vyhlášky 377/2010 Sb.) nelze ztotožňovat s nájmem, který navíc musí obsahovat i ziskovou složku, a je proto vyšší. Úvaha o úspoře dané nižším počtem přeprav je neurčitá; neobsahuje údaj o tom, kde se nachází předpokládané velkokapacitní zařízení, které by mohlo zásilku najednou pojmout. [7] Žalovaný v souvislosti s nevznesením námitky nepřiměřenosti ve správním řízení připomněl ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., jakož i rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2005, č. j. 1 Afs 62/2004  75 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z: www.nssoud.cz). Prostor pro žalobní námitky nelze bezbřehým způsobem rozšiřovat tak, že by si žalobce mohl některé námitky „schovat“ až před soud, neboť by byl popřen smysl koncentrace řízení a z dvojinstančnosti správního řízení by se stal obsoletní institut. Žalovaný dále upozornil, že měnil prvoinstanční rozhodnutí poté, co znovu (a úspěšně) testoval, zda v době zabrání zajištěných výrobků existovalo oprávnění předepsat náhradu na zničení (§ 42 odst. 16 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011), nikoli proces, jakým procesem mělo být s výrobky naloženo (odstavec 15 citovaného ustanovení). Uvedení do oběhu by nemohlo mít jinou podobu, než prodej v dražbě k přepracování, tedy pouze do výroby, a to i u lihu známého původu; pojmy „oběh“ a „daňový oběh“ nelze zaměňovat. Citovaná úprava však na věc dopadat nemůže. Likvidace byla provedena dle ustanovení § 42d odst. 3 zákona o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 5. 2011, podle něhož je na vůli státu, jako vlastníka, kterou m