5 Afs 12/2013 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 12/2013- 44 - text 5 Afs 12/2013 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: SDP Logistics s.r.o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, zastoupený Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 11 Ca 233/2009 - 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti celkem deseti rozhodnutím žalovaného, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na úrok z prodlení na daň z přidané hodnoty za měsíce září a listopad 2007 a leden až září 2008 vydaným Finančním úřadem v Rakovníku (dále jen „správce daně“). [2] V podané žalobě stěžovatel namítal, že nesouhlasí s postupem správních orgánů, které použily jeho úhradu provedenou na platbu konkrétní daně na úhradu daňových povinností podle pořadí priorit dle ustanovení § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). V důsledku toho došlo dle stěžovatele k situaci, že na dani, na kterou uskutečnil platbu, nebyla tato platba použita, a tato platba byla použita na úhradu jiné daně. Stěžovatel dále uvedl, že správce daně nepostupoval správně ani tehdy, když nepřiřadil uskutečněné platby na konkrétní daň, přestože byly zaplaceny na předčíslí čísla bankovního účtu 35. V další námitce pak stěžovatel namítl také neplatnost rozhodnutí správce daně, neboť výroky předmětných platebních výměrů neobsahují rozpis úroku z prodlení. V daném případě se rozpisy úroků nacházejí až za podpisem uvedených rozhodnutí a dle stěžovatele je proto nelze považovat za součást výroků rozhodnutí. [3] Městský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 162/2004 - 57 a ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 9/2009 - 79; rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz) konstatoval, že povinnost identifikovat každou platbu určenou správci daně spočívá v povinnosti identifikovat druh daně, na kterou je platba určena, nikoliv již v libovolné možnosti identifikovat konkrétní daňovou povinnost na této dani. Žalovaný tedy nepochybil při výkladu právní normy upravené v § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jeho postup při použití jednotlivých úhrad daně na úhradu nedoplatků na dani z přidané hodnoty byl zcela v souladu s tímto ustanovením. Důvodnou městský soud neshledal ani druhou námitku stěžovatele, neboť důvodem pro nepřiřazení platby na konkrétní daň nebyla skutečnost, že platba byla uhrazena na předčíslí 35, ale existence nedoplatků na dani z přidané hodnoty u stěžovatele za jiná období v době splatnosti daně a postup správních orgánů v souladu s ustanovením § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Soud se dále neztotožnil ani s námitkou týkající se neplatnosti rozhodnutí správce daně z důvodu, že tyto obsahují rozpis úroku z prodlení až za podpisem uvedených rozhodnutí. Uvedl, že touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2006, č. j. 2 Afs 220/2004 - 93, v němž dospěl k závěru, že uspořádání náležitostí rozhodnutí na písemném vyhotovení nemůže způsobit neplatnost nebo nicotnost rozhodnutí. Městský soud tedy uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou neplatná. Postačí, že rozpisy úroků z prodlení jsou uvedeny na dalším listě, který tvoří další očíslovanou stránku každého platebního výměru. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na úrok z prodlení, a jím podanou žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. II. Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [4] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil obsahově totožné námitky jako ve správní žalobě, když uvedl, že vztah daňového dlužníka a státu je řadou zcela samostatných závazkových právních vztahů veřejnoprávní povahy, byť se všechny odvozují od jednoho druhu daně. Každý z těchto vztahů má svůj samostatný právní osud nejen co do svého vzniku a trvání, ale také co do svého zániku. Použitím úhrady daně na úhradu určité daňové povinnosti správcem daně dle § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků konkrétní závazek daňového dlužníka definitivně zaniká. Jestliže daňový dlužník uhradil určitou splatnou částku daně včas, a proto nebyla naplněna hypotéza dle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nemůže pak mít zákonnou oporu předpis sankce odůvodněný změnou v použití všech dosud přijatých plateb. [6] Stěžovatel dále uvedl, že ve stanovisku Ministerstva financí ze dne 21. 7. 2008, č. j. 43/62976/2008 – 431, je zdůrazněno, že zaplacení daně na předčíslí 35 má stejné důsledky jako platba s předčíslím příslušné daně. Jestliže zaplacení daně na předčíslí 35 má mít stejné důsledky jako platba s předčíslím příslušné daně, pak je dle stěžovatele zřejmé, že správce daně postupoval nesprávně, když nepřiřadil uskutečněné platby na konkrétní daň, přestože byly zaplaceny na předčíslí čísla bankovního účtu 35. [7] Závěrem stěžovatel namítl, že jestliže Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 13. 11. 2003, č. j. 6 A 38/2002 - 53 a ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 A 76/2001 - 143 přijal právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1992, sp. zn. II. ÚS 31/99 (N 181/16 SbNU 315, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz), pak nevidí žádný důvod, proč by i v této věci rovněž neměly být tyto závěry přijaty a proč by nemělo platit, že součástí rozhodnutí - platebního výměru - není rozpis základu daně, uvedený na zadní straně rozhodnutí až za podpisem osoby oprávněné a otiskem úředního razítka, fakticky vně, mimo vlastní rozhodnutí. Názor Ústavního soudu, že nelze akceptovat, aby se rozpis úroků z prodlení nacházel až za podpisem rozhodnutí na dalších listech, tedy vně výroku rozhodnutí a nebyl tak součástí výroku, je dle stěžovatele patrný i z nálezu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02 (N 126/31 SbNU 133). S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své dřívější podání a uvedl, že nadále považuje právní úvahu a závěry provedené městským soudem v napadeném rozsudku za zcela správné. Trvá tedy na tom, že kasační stížnost, resp. důvody, které v této stížnosti stěžovatel uvádí na podporu svých tvrzení, jsou irelevantní, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. tuto kasační stížnost svým rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti. [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Dříve než soud osvětlí důvody svého rozhodnutí, považuje za vhodné také uvést, že původním žalovaným v řízení před městským soudem bylo Finanční ředitelství v Praze. Po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, však tento správní orgán zanikl (§ 19 odst. 1 uvedeného zákona) a jeho agendu převzal v souladu s § 20 tohoto zákona žalovaný. [13] V další argumentaci soud především zvážil, zda postup správce dan