5 Afs 16/2013 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 16/2013- 57 - text 5 Afs 16/2013 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: SDP Logistics s.r.o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, č. j. 9 Ca 231/2009 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 5. 2009, č. j. 2441/09-1200-203335 a 2442/09-1200-203335, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na úrok z prodlení na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2008 vydaným Finančním úřadem v Rakovníku (dále jen „správce daně“). [2] V podané žalobě stěžovatel mj. namítl, že nesouhlasí s postupem správních orgánů, které použily jeho úhradu provedenou na platbu konkrétní daně na úhradu daňových povinností podle pořadí priorit dle ustanovení § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). V důsledku toho došlo dle stěžovatele k situaci, že na dani, na kterou uskutečnil platbu, nebyla tato platba použita, a tato platba byla použita na úhradu jiné daně. Stěžovatel také dále namítl i neplatnost rozhodnutí správce daně, neboť výroky předmětných platebních výměrů neobsahují ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků rozpis úroku z prodlení. V daném případě se rozpisy úroků nacházejí až za podpisem uvedených rozhodnutí a dle stěžovatele je proto nelze považovat za součást výroků rozhodnutí. [3] Městský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 162/2004 - 57 a ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 9/2009 - 79; rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz) konstatoval, že povinnost identifikovat každou platbu určenou správci daně spočívá v povinnosti identifikovat druh daně, na kterou je platba určena, nikoliv již v libovolné možnosti identifikovat konkrétní daňovou povinnost na této dani. Žalovaný tedy nepochybil při výkladu právní normy upravené v § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jeho postup při použití jednotlivých úhrad daně na úhradu nedoplatků na dani z příjmů právnických osob byl zcela v souladu s tímto ustanovením. Důvodnou městský soud neshledal ani námitku týkající se neplatnosti rozhodnutí správce daně z důvodu, že tyto obsahují rozpis úroku z prodlení až za podpisem uvedených rozhodnutí. Uvedl, že touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2006, č. j. 2 Afs 220/2004 - 93, v němž dospěl k závěru, že uspořádání náležitostí rozhodnutí na písemném vyhotovení nemůže způsobit neplatnost nebo nicotnost rozhodnutí. Městský soud tedy uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou neplatná. Postačí, že rozpisy úroků z prodlení jsou uvedeny na dalším listě, který tvoří další očíslovanou stránku každého platebního výměru. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na úrok z prodlení, a jím podanou žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. II. Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [4] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil obsahově obdobné námitky jako ve správní žalobě, když uvedl, že vztah daňového dlužníka a státu je řadou zcela samostatných závazkových právních vztahů veřejnoprávní povahy, byť se všechny odvozují od jednoho druhu daně. Každý z těchto vztahů má svůj samostatný právní osud nejen co do svého vzniku a trvání, ale také do svého zániku. Použitím úhrady daně na úhradu určité daňové povinnosti správcem daně dle § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků konkrétní závazek daňového dlužníka definitivně zaniká. Jestliže daňový dlužník uhradil určitou splatnou částku daně včas, a proto nebyla naplněna hypotéza dle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nemůže pak mít zákonnou oporu předpis sankce odůvodněný změnou v použití všech dosud přijatých plateb. [6] Stěžovatel dále namítl, že jestliže Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 13. 11. 2003, č. j. 6 A 38/2002 - 53 a ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 A 76/2001 – 143, přijal právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1992, sp. zn. II. ÚS 31/99 (N 181/16 SbNU 315, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz), pak nevidí žádný důvod, proč by i v této věci rovněž neměly být tyto závěry přijaty a proč by nemělo platit, že součástí rozhodnutí - platebního výměru - není rozpis základu daně, uvedený na zadní straně rozhodnutí až za podpisem osoby oprávněné a otiskem úředního razítka, fakticky vně, mimo vlastní rozhodnutí. Názor Ústavního soudu, že nelze akceptovat, aby se rozpis úroků z prodlení nacházel až za podpisem rozhodnutí na dalších listech, tedy vně výroku rozhodnutí a nebyl tak součástí výroku, je dle stěžovatele patrný i z nálezu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02 (N 126/31 SbNU 133). S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nadále považuje právní úvahu a závěry provedené městským soudem v napadeném rozsudku za zcela správné. Trvá tedy na tom, že kasační stížnost, resp. důvody, které v této stížnosti stěžovatel uvádí na podporu svých tvrzení, jsou irelevantní, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. tuto kasační stížnost svým rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Dříve než soud osvětlí důvody svého rozhodnutí, považuje za vhodné také uvést, že původním žalovaným v řízení před městským soudem bylo Finanční ředitelství v Praze. Po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, však tento správní orgán zanikl (§ 19 odst. 1 uvedeného zákona) a jeho agendu převzal v souladu s § 20 tohoto zákona žalovaný. [12] V další argumentaci soud především zvážil, zda postup správce daně, kdy tento započetl platbu daně provedenou stěžovatelem na jeho jiné daňové nedoplatky ve smyslu § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, byl v souladu se zákonem (IV. A.), a vyjádřil se také k otázce, zda rozpis úroku z prodlení uvedený na zadní straně platebního výměru lze považovat za součást platebního výměru, resp. zda v případě negativní odpovědi na tuto otázku je třeba mít za to, že dotčené rozhodnutí je neplatné (IV. B.). IV. A. K aplikaci § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků [13] Podstatou první kasační námitky stěžovatele je tvrzená nezákonnost postupu správce daně při aplikaci ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména však patrně s odkazem na nález ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, který však opomněl citovat) uvedl, že jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematickéh