5 As 61/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 61/2011- 133 - text 5 As 61/2011 - 140 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: J. A. H., zastoupený Ing. Mgr. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem Minoritská 10, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6 Ca 248/2007 – 89, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce požádal dne 17. 1. 2001 podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o občanství“) o zjištění státního občanství. Domáhal se v prvé řadě vydání potvrzení o tom, že nikdy nepozbyl československé státní občanství. Okresní úřad Jindřichův Hradec rozhodnutím ze dne 19. 8. 2002, č. j. VV4533/02Sv/811, žádosti nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 9. 2002, č. j. OLVV 259/2002, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu podle § 247 a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Krajský soud v Českých Budějovicích tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, č. j. 10 Ca 255/2002 – 26, zamítl. Následně podal žalobce ústavní stížnost, kterou napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a uvedená rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec a Krajského úřadu Jihočeského kraje. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 147/03, publikovaným pod č. 167, sv. 38 Sb. ÚS, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i shora uvedená rozhodnutí správních orgánů zrušil. V dalším řízení Krajský úřad Jihočeského kraje, na nějž přešla věcná a místní příslušnost k rozhodnutí věci v prvním stupni, vydal nové rozhodnutí ze dne 16. 1. 2006, č. j. KUJCK/26234/05/OLVV, kterým nevyhověl žádosti o zjištění státního občanství a vydání potvrzení o tom, že žalobce čsl. státní občanství nikdy nepozbyl. Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce odvolání. Ministerstvo vnitra (žalovaný) však rozhodnutím ze dne 27. 6. 2007, č. j. VS5202/51/21991, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Žalovaný konstatoval, že žalobce pozbyl československé státní občanství podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret č. 33“). Archivním šetřením nebylo doloženo, že by žalobce podal žádost o osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Žalobcova matka sice podala žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, do které zahrnula i žalobce, ze shromážděných podkladů však vyplývá, že této žádosti nebylo vyhověno. Státní občanství České republiky (a tím pádem i čsl. občanství) žalobce opět nabyl až dne 22. 12. 1992, kdy mu bylo na jeho žádost uděleno Ministerstvem vnitra. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6 Ca 248/2007 – 89, jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvádí důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž vznesl v podstatě shodné námitky jako v žalobě. a) Na prvním místě stěžovatel namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, podle něhož se „žádosti … nevyhovuje“, neodpovídá tomu, že správní řízení bylo zahájeno z vlastního podnětu správního orgánu prvního stupně. Výrok rozhodnutí tedy podle jeho názoru není správný, neboť neobsahuje rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele měly být ve výroku uvedeny zjištěné skutečnosti. b) Dále stěžovatel tvrdí, že podal (zastoupen otcem nebo advokátem) samostatnou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, která byla evidována pod sp. zn. IV. St. 28700/48, přičemž o této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Nesouhlasí se zjištěním správních orgánů, které dospěly na základě archivního šetření k závěru, že se uvedená žádost týkala stěžovatelova otce J. B. H., nar. x. Toto zjištění nemá podle stěžovatele dostatečnou oporu v provedeném dokazování a je v rozporu se správními spisy. Správní orgány přehlédly, že mezi dokumenty obsaženými ve spise sp. zn. IV. St. 28700/48 není obsažena žádost, na základě níž bylo řízení zahájeno, ani rozhodnutí ve věci samé. Bez těchto listin ovšem nelze dojít ke spolehlivému závěru, že se skutečně jednalo o žádost o zachování občanství stěžovatelova otce. Skutečnost, že se nepodařilo dohledat celý spis, je třeba v souladu se stanoviskem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 přičítat k tíži státu, resp. správních orgánů. c) Stěžovatel dále brojí proti skutkovému závěru městského soudu a správních orgánů o tom, že byl osobou německé národnosti. Tato otázka je určující pro posouzení, zda se na stěžovatele vztahoval ústavní dekret č. 33. Stěžovatel k tomu uvádí, že členové rodiny H. byli vždy považováni za Čechy. Stěžovatelův děd J. H. se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti české, za osobu české národnosti byl považován i stěžovatelův otec J. B. H. Stěžovatelova matka nebyla osobou německé, nýbrž rakouské národnosti. Stěžovatelovu národnost nelze dovozovat ani z toho, že žil v letech 1930 – 37 v Rakousku, ani z toho, že navštěvoval školy s německým vyučovacím jazykem. S rodiči přitom komunikoval nejen německy, ale i česky (s otcem), anglicky a francouzsky (s matkou). Obsah žádosti o přiznání německé státní příslušnosti ze dne 14. 8. 1939 není pro určení národnosti rozhodný, neboť jej vyplnil stěžovatelův otec proti jeho vůli. Stěžovatelovu německou národnost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že jej matka zahrnula do své žádosti o zjištění zachování československého občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, neboť stěžovatel podal sám žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, přičemž tuto žádost mohly podat pouze osoby české národnosti. Stěžovatel dále prohlásil, že se vždy považoval a nadále považuje za osobu české národnosti a nelze mu předepisovat, jaké je či byl národnosti. Postup správních orgánů proto představuje porušení jeho práv chráněných ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. d) Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí sp. zn. IV St. 10383/45 o žádosti jeho matky o zjištění zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, do které byl zahrnut i sám stěžovatel, nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení. Navíc stěžovatel nebyl v rozporu s § 4 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 posuzován v tomto řízení samostatně. Ze skutečnosti, že matčině žádosti nebylo vyhověno, nelze dovozovat, že byla zamítnuta i stěžovatelova žádost. e) Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo v roce 1992 uděleno československé státní občanství. V té době však neměl k dispozici archivní materiály, kterými by mohl prokázat, že československé občanství nepozbyl. V důsledku toho nemohl v roce 1992 znovu nabýt občanství České republiky udělením. Nelze tedy z toho dovozovat, že došlo k přetržení kontinuity československého státního občanství. f) Stěžovatel také namítá, že se měly správní orgány zabývat předběžnou otázkou, zda se na něj ústavní dekret č. 33 vztahoval a zda vůbec nabyl německou státní příslušnost. Otec za něj podal žádost o německou státní příslušnost proti jeho vůli a bez souhlasu matky a opatrovnického soudu. Městský soud se touto otázkou nezabýval a bez dalšího dospěl k závěru, že stěžovatel německou státní příslušnost nabyl. Napadený rozsudek je tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. g) Závěrem stěžovatel uvedl, že žalovaný měl při správném postupu dospět k závěru, že stěžovatel byl a je osobou české národnosti. Vzhledem k tomu, že nebyl dohledán celý obsah spisu vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48, je třeba vycházet z toho, že se jednalo o žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti stěžovatele. Jelikož o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto, měly si správní orgány učinit vlastní úsudek o otázce národní spolehlivosti stěžovatele. Přitom se měly zabývat otázkou, zda stěžovatel nabyl německou státní příslušnost proti své vůli rozhodnutím svého otce, a dalšími skutečnostmi, které vyplývají ze správního spisu. Také v tomto ohledu byl při zjišťování skutkové podstaty poručen zákon v ustanoveních o řízení před správními orgány takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu, a navrhl, aby kasační st