7 As 46/2013 — Nejvyšší správní soud

7 As 46/2013- 34 - text 7 As 46/2013 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. P. B., zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalované: Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo náměstí 9, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, č. j. 31 Af 10/2012 – 49, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, č. j. 31 Af 10/2012 – 49, rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity ze dne 20. 10. 2011, č. j. MUPS/18261/2011/15225/PřF, a rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 2. 8. 2011, č. j. MU-PS/12733/2011/15225/PřF, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě částku 3.000 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 12.502 Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 31 Af 10/2012 – 49, zamítl Krajský soudu v Brně žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti bodu č. 1 rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity (dále jen „univerzita“) ze dne 20. 10. 2011, č. j. MU-PS/18261/2011/15225/PřF, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 2. 8. 2011, č. j. MU-PS/12733/2011/15225/PřF, o vyměření poplatku za prodlouženou dobu studia. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nedošlo k chybné aplikaci zákona č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) a poplatky za delší studium byly stěžovateli vyměřeny v souladu se zákonem a statutem univerzity. Z ust. § 58 odst. 3 a 4 zákona o vysokých školách nelze explicitně vyvodit jazykovým ani logickým výkladem, že úspěšné absolvování prvního studia „maže“ historii dřívějších neúspěšně ukončených studií, jež se započítávají do doby studia rozhodné pro vyměření poplatku. V této souvislosti se krajský soud zabýval výkladem pojmu „celková doba dalšího studia“ použitý v ust. § 58 odst. 4 věta druhá zákona o vysokých školách a dospěl k závěru, že se do této doby započtou také doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně. Dále uvedl, že poplatky za studium nemají sankční charakter, ale mají studenty především motivovat, a tak nelze přisvědčit námitce, že se v případě stěžovatele jedná o sankci a dvojí přičítání téže negativní skutečnosti, která je pro oblast trestního práva, popř. trestního práva správního, zakázána. Krajský soud zároveň připustil, že se praxe vysokých škol v dané věci liší, ale vyslovil nesouhlas s námitkou, že by se jednalo o nejednotnou správní praxi a vznik právního partikularismu. Veřejné vysoké školy jsou totiž samosprávné orgány, jejichž praxe se může lišit v případě, že mají jiné interní předpisy. Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle jeho názoru krajský soud nesprávně vyložil ust. § 58 odst. 4 poslední věta zákona o vysokých školách. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že se bude poměřovat skutečná doba dalšího studia se standardní dobou dalšího studia, tedy nezávisle na délce předchozího studia. V případě, že standardní dobu dalšího studia překročí, je povinen platit poplatek za delší studium. Citované ustanovení je tedy nutné vykládat jako by znělo „Pokud celková doba dalšího studia překročí standardní dobu dalšího studia, stanoví veřejná vysoká škola poplatek za studium podle odstavce 3.“ Je-li však ust. § 54 odst. 4 poslední věta zákona o vysokých školách naopak vykládáno tak, že se srovnává celková doba dalšího studia s délkou předchozího studia, pak by u studentů, kteří řádně ukončili bakalářské studium a poté se rozhodli studovat jiný magisterský obor, musel být poplatek za delší studium stanoven vždy, protože další studium by zákonitě muselo být delší než předchozí studium. Stěžovatel má tedy za to, a to zcela v souladu se zásadou hmotněprávní logiky, že sankční poplatek za delší studium lze vyměřit v případě dalšího studia pouze tehdy, pokud délka tohoto dalšího studia překročí jeho standardní dobu. Pouze a jenom za této situace by aplikace sankčního poplatku za delší studium byla aplikovatelná na případy dalšího studia, aniž by byl popřen záměr zákonodárce. Stěžovatel také vyslovil nesouhlas s odůvodněním krajského soudu v části, kdy odkazuje na ust. § 58 odst. 3 věta za středníkem a zdůraznil, že se započítávají pouze studia, která nebyla řádně ukončena, tedy ukončena státní závěrečnou zkouškou nebo státní rigorózní zkouškou. Cílem je sankcionovat i ty studenty, kteří přecházejí z jednoho studijního oboru na druhý, tedy zabránit jejich účelové argumentaci, že jim vysoká škola není oprávněna uložit platbu poplatku za delší studium, protože nestudují jedno delší studium, ale více samostatných studií. V daném případě tomu tak ale není. I z toho důvodu mu nemělo být předchozí studium započítáno. Krajský soud pod bodem 34 uvedl, že „z ustanovení § 58 odst. 3 a 4 zákona o vysokých školách nelze explicitně vyvodit (…), že úspěšné absolvování studia „maže“ historii dřívějších neúspěšně ukončených studií, jež se započítávají do doby studia rozhodné pro vyměření poplatku.“ Zákon ale nezná pojem úspěšné zakončení studia a není zřejmé, zda krajský soud za úspěšné absolvování studia považuje ukončení studia úspěšným složením státní závěrečné zkoušky nebo pouze úspěšným složením státní závěrečné zkoušky ve standardní době zvýšené o jeden rok. Z toho důvodu je jeho argumentace nepřezkoumatelná. Zákon používá pojem řádně zakončené studium, které je nutné považovat za synonymum pojmu úspěšné absolvování studia. Pokud stěžovatel studium ukončil řádně, došlo k úspěšnému absolvování studia a v žádném případě není možné tvrdit, že by studia neukončil úspěšně tak, jak to naznačuje krajský soud. Podle stěžovatele tak řádným ukončením studia došlo ke „smazání historie“. Pro opačný výklad neexistuje v zákoně žádná opora. Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že vysoké školy mohou vybírat poplatky za další a delší studium jen na základě svého volného uvážení, aniž by při tom byly jakkoliv limitovány zákonnými mantinely nebo obecnými principy práva. Krajský soud zdůraznil, že výklad musí být vždy v intencích zákona, ale přitom je ponecháno pouze na vysoké škole, jaký poplatek bude požadovat. Vysoké školy mají určitou míru autonomie a požívají akademických svobod, ale to neznamená, že jejich autonomie je bezbřehá. Autonomii mají pouze v rámci své samosprávné působnosti. V daném případě stěžovatel zdůraznil princip aplikace zásady legitimního očekávání, který našel odraz v ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V souvislosti s výkladem právních norem odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, s tím, že existují dva výklady právní normy, které jsou v praxi používány, pak by vždy měla být dána přednost výkladu, který méně zatěžuje studenty, podle zásady in dubio mitius. Podle stěžovatele se také krajský soud dostatečně nezabýval rozdílem mezi delším a dalším studiem. Delší studium je nežádoucí jev, kdy student, s výjimkou odůvodněných případů, zcela zbytečně zatěžuje státní rozpočet svým laxním přístupem ke studiu. Zájmem společnosti je, aby student neodůvodněně neprotahoval dobu studia. Proto se zákonodárce rozhodl studenty motivovat, aby ukončili vysokou školu ve stanovené lhůtě. Další studium má zcela jiný obsah, a tedy i dopad. Další studium je naopak žádoucí jev a stát je podporuje. Poplatek za další studium je ekonomickou nutností a snahou, aby se studenti dále vzdělávali jen v těch oborech, které pro ně mají význam. Tyto poplatky by neměly mít v obecné rovině sankční charakter. Toto vnímání má pak vliv i na posuzování poplatků. Poplatek za delší studium je jednoznačně sankcí, zatímco poplatek za další studium takový charakter nemá. Student se nedopouští nežádoucího chování a poplatek je vyměřen všem stejně. Poplatek za delší studium je sankcí za to, že student studium neukončí v přiměřené lhůtě. Za její překročení je studentovi vyměřen poplatek. Pokud se ale student rozhodne k dalšímu studiu, ve kterém pokračuje řádně, není důvod k vyměření poplatku za delší studium. Student totiž toto další studium nestuduje déle, než je obvyklé. Pokud by úvaha krajského soudu byla správní, bylo by z pohledu poplatku na Masarykově univerzitě postaveno naroveň delší a další studium. Tedy byli postaveni „věční“ studenti, kteří si studium bez vážného důvodu prodluž