9 As 4/2012 — Nejvyšší správní soud

9 As 4/2012- 36 - text 9 As 4/2012 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: B. T., zast. Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Politických vězňů 934/15, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Havířova, se sídlem Svornosti 2, Havířov - Město, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č. j. OVV/107617/11, ve věci práva shromažďovacího, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2011, č. j. 22 A 207/2011  15, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2011, č. j. 22 A 207/2011  15, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č. j. OVV/107617/11. Tímto rozhodnutím žalovaný zakázal shromáždění „Mítink, nastěhování nepřizpůsobivých“, které bylo oznámeno na den 28. 10. 2011 od 11:00 do 12:30 hodin na ulici Moravská (náměstíčko) v Havířově - Šumbarku. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přestože výkon práva shromažďovacího slouží občanům k využívání ústavně zaručeného práva nejen na svobodu projevu, nesmí zasahovat a omezovat taková práva jiných občanů. Proto zákon stanoví jednoznačné důvody, pro které je povinností správního orgánu shromáždění zakázat. Po posouzení oznámení dospěl k závěru, že zde je důvod zákazu podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu shromažďovacím“), neboť předmětné shromáždění se mělo konat na místě, kde by účastníkům shromáždění hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. V této souvislosti konstatoval, že již na předchozím shromáždění svolaném Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (dále jen „DSSS“) byl řešen problém tzv. nepřizpůsobivých, kdy bylo řečníkem zmíněno, že v Havířově nepřizpůsobiví občané již žijí, ale že se chystá přijít masivní vlna dalších a vyzýval občany k netoleranci. Doba, na kterou bylo předmětné shromáždění svoláno, je charakteristická obdobnými nepokoji v celé České republice, kdy se obyvatelé určitých částí obcí cítí být ohrožení tzv. nepřizpůsobivými občany a naopak jiné skupiny se cítí být ohroženy radikálními skupinami vyzývajícími k netoleranci. Žalovanému bylo z úřední činnosti a z informací od Městské policie známo, že v části města Havířov - Šumbark dochází v posledních letech k nárůstu počtu osob společensky nepřizpůsobivých, přičemž s přihlédnutím k průběhu nedávného shromáždění DSSS v Havířově a k projevům na něm prezentovaným žalovanému vznikly důvodné obavy o poklidný průběh a ukončení shromáždění. Dospěl k závěru, že zde je nebezpečí, že by mohlo dojít k eskalaci nepřátelských nálad a k fyzickému ohrožení účastníků mítinku nebo občanů žijících v části města Havířov - Šumbark, a tím i újmě na zdraví. Žalovaný dodal, že tyto obavy pramení rovněž z fyzického napadání příslušníků obou skupin navzájem, jak tomu je svědkem v jiných městech. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě opravný prostředek (žalobu) ke krajskému soudu, v němž především namítl, že v daném případě nenastaly okolnosti umožňující zákaz výkonu jemu ústavně garantovaného práva shromažďovacího. Podle stěžovatele žalovaný vydal rozhodnutí bez opory v zákoně a za použití účelové a nesmyslné argumentace. Rovněž má za to, že rozhodnutí žalovaného trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle stěžovatele v napadeném rozhodnutí žalovaného totiž chybí všechny náležitosti rozhodnutí předpokládané v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), zejména podklady pro vydání rozhodnutí a úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Z odůvodnění pak není patrno, na základě čeho dospěl žalovaný k závěru, že shromáždění bude znamenat zvýšené nebezpečí a možnost fyzického napadání účastníků mítinku. Odkaz na mítink DSSS ze dne 24. 9. 2011 v Havířově je podle stěžovatele nedůvodný, neboť při konání tohoto mítinku nedošlo ze strany organizátorů, pořadatelů a účastníků k žádnému porušení zákona. Krajský soud žalobu zamítl. Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu absence náležitostí podle § 68 odst. 3 s. ř. považoval za zcela obecnou, neboť stěžovatel žádným způsobem neupřesnil, které podklady a úvahy při rozhodování žalovaného absentovaly. S názorem stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného se tak neztotožnil. Naopak konstatoval, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl srozumitelné a logické důvody i zdroje, z nichž při rozhodování vycházel. Krajský soud se tak podrobněji zabýval pouze jedinou konkrétní námitkou a to, že není patrno, jak a na základě čeho žalovaný dospěl k závěru, že shromáždění bude znamenat zvýšené nebezpečí a možnost fyzického napadání účastníků mítinku, s tím, že odkaz na mítink DSSS, ke kterému došlo v Havířově dne 24. 9. 2011, považuje stěžovatel za nedůvodný. K danému krajský soud konstatoval, že důvody, kvůli kterým žalovaný zakázal shromáždění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím, se opírají o znalost místních podmínek, kdy žalovaný poukázal na to, že v Havířově – Šumbarku, tj. v městské části, kde se mělo shromáždění konat, dochází v posledních letech k nárůstu počtu osob společensky nepřizpůsobivých. Podle krajského soudu tak žalovaný poukázal na konkrétní nebezpečí újmy na zdraví, které hrozí účastníkům shromáždění ze strany osob, které se často dopouštějí kriminálního jednání, pokud akcentoval právě místo, kde se mělo shromáždění konat a nesoustředil se jen na otázku možného střetu „ideových odpůrců“, která by nemohla být důvodem zákazu shromáždění. Odkaz na dřívější mítink DSSS v Havířově měl podle krajského soudu pouze dokreslující význam, kterým se žalovaný pouze snažil upozornit na možné vyhrocení situace případnými prohlášeními účastníků mítinku v sociálně citlivém prostředí Havířova. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. V žalobě totiž uvedl, že rozhodnutí žalovaného postrádá veškeré náležitosti rozhodnutí podle § 68 odst. 3 s. ř., zejména podklady pro vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Vypořádání krajským soudem, který uvedl, že stěžovatel pouze obecně citoval správní řád, aniž by uvedl, které konkrétní podklady pro vydání rozhodnutí či úvahy při hodnocení podle něj chybí v odůvodnění rozhodnutí, nepovažuje za dostatečné. Stěžovatel má za to, že poukázal na konkrétní náležitosti, které v rozhodnutí žalovaného absentují. Za nepřezkoumatelné z výše uvedeného hlediska stěžovatel považuje tvrzení žalovaného o nárůstu počtu osob společensky nepřizpůsobivých, což měl žalovaný zjistit ze své vlastní činnosti a z informací od Městské policie, aniž by tuto svou činnost či informace od Městské policie doložil jakýmikoli konkrétními podklady či jinými materiály. Bez jakýchkoli podkladů a odůvodnění ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, že jsou zde obavy z toho, že při konání mítinku, případně po jeho skončení, může dojít k eskalaci nepřátelských nálad a následně k fyzickému ohrožení jeho účastníků nebo občanů žijících v části města Havířov – Šumbark, a tím i k újmě na zdraví. Přestože tedy krajský soud uvedl, že se neztotožnil s názorem stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, zároveň uznal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom ohledu, že za jedinou relevantní námitku lze považovat tvrzení stěžovatele, že není patrné, jak a na základě čeho žalovaný dospěl k závěru, že shromáždění bude znamenat zvýšené nebezpečí a možnost fyzického napadání účastníků mítinku. Přesto tento svůj závěr nijak nepromítl do svého rozhodnutí. Nezákonnost napadeného rozhodnutí stěžovatel shledává v nesprávném posouzení důvodu pro zrušení shromáždění a výkladu ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím. Přestože se krajský soud ve svém rozsudku odvolává na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 11. 3. 2011, č. j. 8 As 15/2011  72, publikovaný pod č. 2311/2011 Sb. NSS (všechna