1 As 149/2013 — Nejvyšší správní soud

1 As 149/2013- 50 - text 1 As 149/2013 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: EVORADO IMPORT, a. s., se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupena Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Bavlnářská 137, Semily, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha-Nové Město, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2012, čj. 165173/2012-MZE-15111, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2013, čj. 30 A 113/2012–50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Tato kauza se týká zajištění čištění odpadních vod v Dvoře Králové nad Labem. Žalobkyně i Dvůr Králové nad Labem jsou vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace  město je vlastníkem veřejné kanalizace, žalobkyně je od poloviny roku 2005 vlastníkem navazující čistírny odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem. Provoz čistírny odpadních vod zajišťuje na základě dodatku č. 1 ze dne 1. 6. 2005 k nájemní smlouvě a smlouvě o provozování čistírny odpadních vod Dvůr Králové nad Labem společnost WWTP DKNL, s. r. o., od 22. 1. 2013 v likvidaci. [2] Ve dnech 6. – 8. 2. 2012 přerušila WWTP DKNL na určitou dobu provoz čistírny odpadních vod s odůvodněním, že město Dvůr Králové nad Labem bylo v prodlení s placením ceny za čištění odpadních vod. O této skutečnosti předem informovala jak žalobkyni, tak město Dvůr Králové nad Labem a další orgány. Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) v reakci na to zahájil správní řízení se žalobkyní. Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2012, čj. 2185/ZP/2012-35 jí uložil pokutu ve výši 150.000 Kč, neboť žalobkyně spáchala správní delikt podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Správního deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že jako vlastník čistírny odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem nezajistila ve dnech 6. 2. (od 6:00 do 22:00 hod), 7. 2. (od 4:00 do 18:00 hod a od 21:00 do 24:00 hod) a 8. 2. 2012 (od 0:00 do 18:15 hod) bezpečné a plynulé provozování čistírny odpadních vod, neboť v této době došlo s jejím vědomím na čistírně odpadních vod k nedovolenému přerušení čištění odpadních vod z kanalizačního systému města Dvůr Králové nad Labem. [3] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobkyně proto podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud jí rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. [4] V řízení o žalobě řešil krajský soud jednak otázku, zda lze skutečnost, že žalobkyně uzavřela smlouvu o nájmu a o provozování čistírny s WWTP DKNL, považovat za dostatečné splnění její povinnosti zajistit bezpečné a plynulé provozování čistírny odpadních vod, jednak otázku, zda přerušení čištění odpadních vod provozovatelem bylo zákonné, resp. zda okolnosti, které žalobkyně tvrdila, vylučovaly protiprávnost jejího jednání. Dospěl k závěru, že uzavřením nájemní smlouvy s WWTP DKNL nedošlo k přenesení veřejnoprávní povinnosti žalobkyně zajistit bezpečné a plynulé provozování čistírny odpadních vod a tím ani její odpovědnosti za porušení této povinnosti. Sama žalobkyně navíc neprokázala, ba ani netvrdila jakékoliv okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vynaložila veškeré úsilí, aby k porušení uvedené povinnosti nedošlo (§ 34 zákona o vodovodech a kanalizacích). K druhé otázce krajský soud konstatoval, že mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace (tj. město Dvůr Králové nad Labem a žalobkyní) nedošlo ke konkrétnímu sjednání ceny za čištění odpadních vod. O výši této ceny se ostatně dosud vedou soudní spory před civilními soudy. Ze všech těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba byla nedůvodná. II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) s názorem krajského soudu nesouhlasila a rozsudek napadla včasnou kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka trvá na tom, že svou povinnost zajistit plynulé a bezpečné provozování čistírny odpadních vod neporušila; tuto povinnost měla společnost WWTP DKNL. Současně stěžovatelka tvrdí, že přerušení přebírání odpadních vod k čištění ze strany WWTP DKNL bylo zcela oprávněným a zákonným postupem. [6] V kasační stížnosti stěžovatelka po shrnutí skutkového stavu a dosavadního průběhu řízení (body I. až III. a část bodu IV. kasační stížnosti) namítá celkem tři okruhy námitek. První okruh námitek se týká samotného závěru krajského soudu o tom, že stěžovatelka byla plně odpovědna za vytýkaný správní delikt. Stěžovatelka naproti tomu nadále trvá na svém názoru, že odpovědnost za uvedený správní delikt nenese. Povinnost zajistit plynulé a bezpečné provozování čistírny odpadních vod tak, jak požaduje § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích, zcela splnila tím, že provoz čistírny smluvně svěřila třetímu subjektu, který měl k této činnosti na rozdíl od stěžovatelky řádné povolení a odborný personál. Stěžovatelka tudíž nemohla provoz čistírny zajistit sama a neměla ani možnost, jak zabránit přerušení čistění odpadních vod, a to ani v situaci, kdy o úmyslu WWTP DKNL přerušit čištění věděla předem. Správní orgány ani soud přitom neuvedly, kterýmže způsobem tak měla stěžovatelka učinit. Pokud správní orgány uvedly možnost vypovězení smlouvy o provozování čistírny, k tomu stěžovatelka uvedla, že toto prakticky nebylo vzhledem k délce výpovědní lhůty možné (3 měsíce), neboť o úmyslu WWTP DKNL přerušit provoz čistírny se dozvěděla necelý měsíc předem. Nehledě na to, vyhledání jiného způsobilého subjektu k této činnosti a uzavření nové smlouvy by jistě představovalo větší časové nároky. [7] V této souvislosti stěžovatelka také poukázala na skutečnost, že úmysl WWTP DKNL přerušit provoz čistírny byl s dostatečným předstihem nepochybně znám i dotčeným správním orgánům působícím na úseku státní správy vodního hospodářství. Tyto orgány však k zabránění přerušení provozu čistírny neučinily žádná opatření, přestože jsou nadány mnohem většími pravomocemi než sama stěžovatelka, např. možností nařídit povinnost veřejné služby podle § 22 zákona o vodovodech a kanalizacích. Nebylo-li v možnostech správních orgánů zamezit WWTP DKNL přerušení čištění odpadních vod, tím spíše to nebylo v možnostech stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že se předmětného deliktu nemohla dopustit. Domnívá se, že krajský soud tuto otázku posoudil nesprávně, skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisu a rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. [8] Druhý okruh kasačních námitek se vztahuje k otázce dostatečné určitosti stanovené ceny za čištění odpadních vod. Stěžovatelka tvrdí, že pokud rozhodnutí žalovaného stanovilo, že cena stočného má být stanovena v souladu s platnými cenovými předpisy, byla tato cena stanovena dostatečně určitě. K tomu stěžovatelka uvádí, že dle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jde o cenu, která podléhá regulaci, tj. její výpočet se stanoví závazným způsobem jako součet ekonomicky oprávněných nákladů, zisku, případně daní a cel. Tak dle stěžovatelky tuto cenu stanovil i žalovaný v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2007. Stěžovatelka též odkazuje na praxi, kdy je cena stočného obvykle stanovována jednostranně výpočtem provedeným provozovatelem, nikoliv dohodou smluvních stran. Stěžovatelka upozorňuje, že text rozhodnutí žalovaného o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace odkazuje na opatření obecné povahy, které přímo upravuje postup pro kalkulaci stočného. V tomto směru stěžovatelka nemá pochyb o tom, že cena za čištění odpadních vod (a povinnost města Dvůr Králové nad Labem jí hradit) byla pravomocně stanovena dostatečně určitě. Pokud jde o splatnost ceny, i ta může být sjednána, není-li však tomu tak, uplatní se dle stěžovatelky lhůta dle § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tj. bez zbytečného odkladu poté, kdy je dlužník o zaplacení ceny požádán věřitelem. Stěžovatelka zastává názor, že v projednávané věci se tak dělo vystavováním faktur WWTP DKNL městu Dvůr Králové nad Labem (v kasační stížnosti sice stěžovatelka uvádí, že faktury vystavovala ona, z předložených spisů však vyplývá, že jako dodavatel služeb byla vždy uvedena WWTP DKNL – pozn. NSS). Jelikož město tyto faktury nikdy nehradilo, dostalo se dle názoru stěžovatelky do prodlení s úhradou ceny za čištění odpadních vod. Na z