5 As 83/2013 — Nejvyšší správní soud

5 As 83/2013- 34 - text 5 As 83/2013 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. Š., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Sladkovského 601, 530 02 Pardubice, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Pardubice, se sídlem Husova 194, 530 44 Pardubice, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Semtín 81, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 9. 2013, č. j. 52 A 6/2013 - 72, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D., s e u r č u j e částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : [1] Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3, žalovaná Vězeňská služba České republiky, Věznice Pardubice (dále jen „stěžovatelka“; ke spornému označení žalované strany se zdejší soud podrobně vyjadřuje níže pod body 14 a 15) zamítla žalobcovu stížnost proti rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu žalobci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3 (dále jen „rozhodnutí vychovatele“), kterým byl žalobci uložen podle § 64 odst. 1 písm. e) za použití § 69 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 3 dny, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, a to za kázeňský přestupek, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 20. 1. 2013 cca v 9:00 hodin došlo na ložnici č. 107 ubyt. D1 k vzájemnému fyzickému napadení mezi ním a odsouzeným J. V., čímž žalobce porušil ust. § 28 odst. 1 zákona o VTOS. [2] Stěžovatelka v žalobou napadeném rozhodnutí poukázala na skutečnost, že ze záznamu o kázeňském přestupku, který zpracoval dozorce pprap. M. je zřejmé, že žalobce se dopustil kázeňského přestupku tím, že po předchozím verbálním konfliktu fyzicky napadl odsouzeného J. V. a tímto svým jednáním závažným způsobem porušil § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka dospěla k závěru, že spáchaný kázeňský přestupek odsouzeného a jeho vina byla nepochybně prokázána a uložený kázeňský trest je úměrný závažnosti spáchaného přestupku a je v souladu s účelem výkonu trestu. O kázeňském přestupku pak bylo rozhodnuto řádně a včas, trest uložil kompetentní pracovník a stěžovatelka neshledala pochybení ani co do druhu a výše uloženého trestu. [3] Krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatelky pro vady řízení zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení, neboť dovodil, že již rozhodnutí vychovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tuto vadu ani stěžovatelka nenapravila. [4] Krajský soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí správních orgánů, neboť skutkový stav, který vzaly za zjištěný, z obsahu spisu nevyplývá a není ani zřejmé, z jakých podkladů vycházely, proč se přiklonily jen k některým z nich a další nezohlednily. Krajský soud poukázal na to, že v rozhodnutí vychovatele je uveden pouze popis skutku s tím, že se jej žalobce dopustil s odkazem na jen obecně označené listiny, aniž by bylo zřejmé, zda vychovatel vycházel ze všech shromážděných podkladů nebo jen z některých z nich. Vychovatel vzal také v úvahu jen výpověď svědka Š., která měla vyvracet tvrzení žalobce, aniž by jakkoli zohlednil ve prospěch žalobce svědčící výpověď svědka R. Dle názoru krajského soudu však bylo třeba vyhodnotit všechny podklady jednotlivě i v souhrnu, případně ke zjištění skutkového stavu obstarat podklady další. Za dané situace jsou totiž možné i verze, podle nichž je přestupcem nejen žalobce, ale i odsouzený V. Stěžovatelka poté vady rozhodnutí vychovatele nijak nenapravila, její odůvodnění je jen obecné, zejména se nevypořádává s protichůdnými důkazy. [5] K otázce pasivní legitimace žalovaného označeného žalobcem jako „Ředitel Věznice Pardubice“ krajský soud uvedl, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že žalována nemůže být fyzická osoba. S odkazem na ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. krajský soud dovodil, že správním orgánem se rozumí rovněž fyzická osoba, které je svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. S odkazem na § 51 odst. 1, § 52 odst. 3 věty první zákona o výkonu trestu odnětí svobody pak krajský soud uzavřel, že ředitel věznice je fyzickou osobou, které bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob, tedy správním orgánem, který je pasivně legitimován v řízení o žalobě proti jeho rozhodnutí. [6] Stěžovatelka se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhala přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byla účastníkem (§ 102 s. ř. s.), její kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [7] Stěžovatelka důvody kasační stížnosti vymezila podle § 103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s. s tím, že řízení před soudem trpí zmatečností spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení a namítla také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. [8] Stěžovatelka nejprve namítla, že krajský soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalované strany označené žalobcem a krajským soudem jako „Ředitel Věznice Pardubice“, který ve věci pasivně legitimován být nemůže. Správné označení žalované strany je totiž „Česká republika, Vězeňská služba České republiky, Soudní 1672/1a, 140 64 Praha 4, zastoupená ředitelem organizační jednotky Vězeňské služby České republiky – Věznice Pardubice plk. Mgr. P. K.“. Stěžovatelka zdůraznila, že žaloba v řízení před správním soudem nemůže být podána proti fyzické osobě a uzavřela, že žalobcem v žalobě označená žalovaná strana nemá procesní způsobilost, tzn. nemůže být účastníkem řízení podle § 33 s. ř. s ani dle § 69 s. ř. s., v důsledku toho nejsou splněny náležitosti žaloby uvedené v § 37 odst. 2 a 3 s. ř. s. a v § 71 s. ř. s. [9] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytkla, že nesprávně posoudil její rozhodnutí a předcházející rozhodnutí vychovatele jako nepřezkoumatelná, neboť oba služební záznamy, na které je v rozhodnutí vychovatele odkazováno, spolu korespondují, když příslušníci Věznice Pardubice, kteří je sepsali, provedli prvotní šetření konfliktu mezi odsouzenými V. a žalobcem. V rozhodnutí vychovatele je pak uvedeno, k čemu mezi odsouzenými došlo a z jakých důvodů nebylo přihlédnuto k obraně žalobce, jehož popis konfliktu je v rozporu se stopami incidentu na tělech žalobce a odsouzeného V. a výpovědí svědka Š. V rozhodnutí o uložení kázeňského trestu je tedy uveden popis skutku, vyhodnocení šetření a jeho závěr, přičemž k vyjádření odsouzeného J. M. a jeho tvrzení, že incident vidělo více odsouzených, nebylo přihlédnuto proto, že bylo podáno až po vydání rozhodnutí o stížnosti. Z rozhodnutí stěžovatelky je poté zřejmé, z jakých podkladů při vydání rozhodnutí o kázeňském trestu vycházela a proč dospěla k závěru o prokázání viny žalobce. [10] Závěrem stěžovatelka uvedla, že u žalobce nebyl kázeňský trest vykonán, neboť dle vyjádření vězeňského lékaře nebyl zdravotně způsobilý k výkonu kázeňského trestu. [11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah žaloby včetně jejího doplnění s tím, že sám v žalobě označení žalovaného neuvedl, dovodil je na základě obsahu žaloby až krajský soud, jehož závěry nemá důvod zpochybňovat. Uvedl-li by žalobce označení žalovaného nesprávně nebo neúplně, pak by nebylo možné přistoupit k odmítnutí žaloby, ale nejprve by musel být vyzván k odstranění této vady. Dále se ztotožnil se závěry krajského soudu a zdůraznil, že stěžovatelka nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí nemůže zhojit dodatečným vysvětlením ve vyjádření k žalobě a kasační stížnosti, a poukázal na to, že stěžovatelka pomíjí, že v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nebyla zohledněna výpověď svědka R. [12] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatňovala stěžovatelka ve svém podání. [13] Kasační stížnost stěžovatelky důvodná není. [14] Pro řádné posouzení ostatních stížních námitek je nejprve zapotřebí určit, kdo byl v projednávané věci žalovanou stranou. [15] K této otázce se již Nejvyšší správní soud