7 As 34/2013 — Nejvyšší správní soud

7 As 34/2013- 29 - text 7 As 34/2013 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: EKOKRATO, s. r. o., (dříve BAUFELD – ekologické služby, s. r. o.), se sídlem Na Petynce 716/48, Praha 6, zastoupený JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 5, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 11 A 127/2010 - 70, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 11 A 127/2010 - 70, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 336/530/10/15391, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci k rukám advokáta JUDr. Věslava Nemetha náklady řízení o žalobě ve výši 9.200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci k rukám advokáta JUDr. Věslava Nemetha náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 9.400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2013, č. j. 11 A 127/2010 - 70, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 336/530/10/15391, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 22. 12. 2009, č. j. ČIŽP/44/IPP/SR01/0912057.010/09/UVH, v bodech A) až D), F) a G) a sankci uloženou pod bodem E zrušilo a řízení ve věci zastavilo. Rozhodnutím ČIŽP byla stěžovateli ve výroku I. uložena pokuta, a to pod bodem A) podle ust. § 37 odst. 4 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“) pokuta ve výši 500.000 Kč, pod bodem B) podle ust. § 66 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) pokuta ve výši 400.000 Kč, pod bodem C) podle ust. § 66 odst. 5 zákona o odpadech pokuta ve výši 50.000 Kč, pod bodem D) podle ust. § 66 odst. 2 zákona o odpadech pokuta ve výši 20.000 Kč, pod bodem E) podle ust. § 66 odst. 2 zákona o odpadech pokuta ve výši 150.000 Kč, pod bodem F) podle ust. § 5 odst. 3 zákona č. 25/2008 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrovaném registru“) pokuta ve výši 20.000 Kč a pod bodem G) podle ust. § 37 odst. 4 písm. a) zákona o integrované prevenci pokutu ve výši 300.000 Kč. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl postižen několikrát za jedno jednání. Nešlo totiž o jednočinný souběh, nýbrž o více skutků a více správních deliktů. I skutečnost, že protiprávní jednání, jichž se stěžovatel dopustil, byla kvalifikována jako správní delikty podle odlišných právních předpisů, způsobuje, že nemohlo být sankcí uloženou pod bodem A) konzumováno protiprávní jednání, které bylo postiženo pokutou uloženou pod body B) a C) a naopak. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno podle různých právních předpisů, není důvodná ani námitka vadného postupu ministerstva, pokud při ukládání sankce nepoužil absorpční zásadu. Konkrétně co se týká bodů A) až C), první skutek spočíval v provozování zařízení v období od 8. 10. 2008 do 29. 7. 2009 v rozporu s podmínkami integrovaného povolení ze dne 17. 9. 2008, druhý skutek spočíval v tom, že stěžovatel prováděl v zařízení činnosti v období od 1. 1. 2007 do 8. 10. 2008 v rozporu s provozním řádem a třetí skutek v tom, že stěžovatel neoznačil nebezpečné odpady. Jedná se tedy o tři odlišná jednání s třemi odlišnými následky, a proto i o tři správní delikty. Prvý je delikt podle zákona o integrované prevenci a druhý a třetí podle zákona o odpadech. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že stěžovatel by mohl být za uvedená jednání postižen i jednotlivě. Z uvedeného je patrné, že byl potrestán za tři odlišné skutky. O porušení zákazu dvojího trestání za tentýž skutek by mohlo jít jedině tehdy, pokud by stěžovatel byl dvakrát postižen za konkrétní jednání, které naplňuje skutkovou podstatu daného deliktu. To se však nestalo. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že stěžovatel byl v dobré víře, resp. že měl legitimní očekávání, že se svým jednáním nedopouští porušení právních předpisů. Není totiž pravdou, že mu nebylo v minulosti žádné pochybení vytknuto, neboť sám připustil, že pokutu dostal na jiné provozovně. Byl tedy s protiprávností svého jednání seznámen a měl činit kroky k tomu, aby k dalšímu pochybení z jeho strany nedošlo, a to ani na jiných provozovnách. Až při jednání před soudem vznesl stěžovatel námitku, že již v žádosti o vydání integrovaného povolení uvedl, že není původcem odpadů, ale že je pouze jeho zpracovatelem a tvrdil, že toto tvrzení bylo respektováno jak Krajským úřadem Středočeského kraje, který o žádosti rozhodoval, tak ČIŽP, která se k žádosti vyjadřovala. Jednalo se o námitku uplatněnou po uplynutí lhůty pro podání žaloby, ke které již soud nepřihlíží. Proto městský soud zamítl návrh na provedení důkazu listinou – žádostí stěžovatele o vydání integrovaného povolení. S námitkou likvidačního charakteru uložené pokuty se sice ministerstvo vypořádalo velmi obecně, ale stěžovatel v tomto směru netvrdil žádné konkrétní skutečnosti. Podle městského soudu nelze pominout, že pokuta má mít jednak výchovný charakter, a jednak represivní účinek. Proto musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele správního deliktu, aby nedošlo k opakování závadného chování. Tato kritéria v daném případě u pokut uložených stěžovateli podle městského soudu splněna byla. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že městský soud se měl zabývat významem (účelem a smyslem) ustanovení jednotlivých právních předpisů. V případě deliktů uvedených pod body A) a B), ač se jedná o sankce podle rozdílných zákonů, jsou popisy deliktů doslova identické. Veškerá činnost při nakládání s odpady se řídí zákonem o odpadech a s ním spojenými vyhláškami a nařízeními. Tento stav je trvalý. Veškerá pravidla, kterými se řídí orgány při povolování zařízení určených k nakládání s odpady a všechny povinnosti jejich provozovatelů jsou stanoveny opět pouze v tomto zákoně a příslušných vyhláškách a nařízeních. K doplnění v tomto směru došlo v roce 2007 zákonem o integrované prevenci, který mimo jiné stanovuje provozovatelům v tomto zákoně specifikovaného typu zařízení pro nakládání s nebezpečnými odpady novou povinnost, že je nutno při schvalování zařízení k provozu posoudit zařízení mimo stávající zákon o odpadech i podle dalších předpisů z oblasti ochrany životního prostředí. Rozhodnutí vydaná podle zákona o integrované prevenci pak v tomto případě vždy uvádí, že krajským úřadem vydaný souhlas k provozu zařízení je vydáván podle ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech a veškerý jeho provoz se tímto zákonem a s ním souvisejícími předpisy řídí. Neexistuje totiž jiný předpis o odpadech, kterým by se dalo zařízení k nakládání s odpady při jeho povolování posoudit a stanovit povinnosti pro jeho obsluhu. Existuje-li potřeba posoudit zařízení pro nakládání s odpady i podle dalších zákonů, např. zákona o vodách, zákon o integrované prevenci, opět se odkazuje pouze na tento zákon. Sám zákon o integrované prevenci žádné technické podmínky provozu nestanovuje. Ve stěžovatelově případě bylo zařízení původně povoleno a provozováno podle zákona o odpadech a po nabytí účinnosti zákona o integrované prevenci nově posouzeno nejen podle zákona o odpadech, ale i podle dalších zákonů z oblasti životního prostředí. Následně bylo vydáno povolení k jeho provozu. Správní orgán I. stupně využil této legislativní úpravy k tomu, aby totožná jednání (pochybení obsluhy zařízení) vzniklá v době před účinností zákona o integrované prevenci sankcionoval jednak podle zákona o odpadech a jednak podle zákona o integrované prevenci (po nabytí účinnosti). Postih podle zákona o integrované prevenci proto mohl být založen pouze na zcela obecném nekonkrétním odkazu na porušení provozního řádu, jehož rozsah a podmínky určuje zákon o odpadech a k němu příslušející předpisy. V případě deliktů pod body A) a B) bylo možno označit za protiprávní konání stěžovatele jedině pouze na základě zákona o odpadech a k němu příslušejících předpisů. Vedle toho nebylo zohledněno, že stěžovatelova pochybení neměla, a ani nemohla mít, nejmenší dopad na životní prostředí a byla neprodleně odstraněna. Bylo tak na místě užití ust. § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci. Dále stěžovatel namítal, že svým odkazem na znění žádosti o vydání integrovaného povolení nijak žalobní body nerozšiřoval