9 Afs 58/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 58/2013- 38 - text pokračování 9 Afs 58/2013 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Nieten Internationale Spedition, s.r.o., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, zast. JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 25. 11. 2011, č. j. 8294-2/2011-160100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, č. j. 57 Af 2/2012  45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížnosti napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 25. 11. 2011, č. j. 82942/201116010021. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Domažlice ze dne 31. 8. 2011, č. j. 2042-31/2011-166400-021, jímž byla stěžovateli za zde vymezené celní delikty uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. [2] Krajský soud ve svém rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, shledal, že i v řízení o správních deliktech je nutno aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdější zákon se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dané ustanovení je třeba aplikovat bez ohledu na to, zda tak zákonodárce výslovně stanovil či nestanovil v přechodných ustanoveních k nové právní úpravě. [3] Krajský soud dále hodnotil, zda správní orgány správně zhodnotily, zda by stěžovatelovo jednání, které se událo před 30. 6. 2011, naplňovalo skutkovou podstatu některého správního deliktu i po tomto datu, k němuž byl změněn zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“). Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že v jednotných správních dokladech uvedl nesprávné údaje (nesprávný zbožový kód skutečně dováženého zboží na celní území Společenství), čímž způsobil, že mu bylo zboží propuštěno do navrženého celního režimu na základě nesprávného údaje. Podle celního zákona účinného do 30. 6. 2011 bylo takové jednání sankcionovatelné dle § 298 odst. 1 ve spojení s § 293 odst. 1 písm. d). Podle § 298 odst. 1 celního zákona se celního deliktu dopustila právnická osoba, která porušila nebo ohrozila zájem společnosti způsobem uvedeným v § 293 celního zákona. V § 293 odst. 1 písm. d) celního zákona byl vymezen správní delikt, jehož podstatou bylo způsobení toho, že bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Od 1. 7. 2011 byl do celního zákona vložen § 294 odst. 1 písm. e), dle něhož se právnická osoba dopustí správního deliktu tím, že poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj nebo doklad důležitý pro jeho rozhodnutí nebo pro jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví. [4] Krajský soud zhodnotil, že v podmínkách nové právní úpravy by stěžovatelovo jednání bylo možno podřadit pod § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona účinného od 1. 7. 2011. Na tom dle soudu nic nezměnilo ani sousloví na konci § 294 odst. 1 písm. e) daného zákona (tj. „v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví“). Krajský soud zde zmínil, že stěžovatelovo jednání bylo v rozporu např. s čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), dle něhož jestliže osoba požaduje, aby celní orgány přijaly rozhodnutí v rámci celních předpisů, musí jim poskytnout veškeré skutečnosti a doklady, které celní orgány potřebují k přijetí tohoto rozhodnutí. Krajský soud k tomu uvedl, že jsou-li poskytnuty údaje nesprávné, lze jen těžko hovořit o poskytnutí veškerých skutečností. Dané ustanovení přitom platilo jak v době stěžovatelových deliktních jednání, tak v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Obdobné závěry krajský soud přijal i ve vztahu k čl. 199 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. 7. 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se provádí celní kodex Společenství (dále jen „nařízení č. 2454/93“), dané ustanovení pojednává o odpovědnosti deklaranta za správnost údajů v celním prohlášení, pravost přiložených dokladů a splnění všech povinností v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu. [5] Krajský soud na základě uvedených argumentů žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Obsah kasační stížnosti [6] Stěžovatel namítl nepřípadnost použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod jako jediného právního podkladu k odůvodnění trestání za celní delikty podle zákonné úpravy, která byla již zrušena v době vydání správního rozhodnutí. Účelem tohoto ustanovení je dle stěžovatele ochrana základních práv a svobod, nikoli jejich omezení. [7] Celní zákon po 1. 7. 2011 doznal v oblasti správního trestání zásadní změny, přičemž nově vymezené skutkové podstaty správních deliktů v § 294 nelze aplikovat zpětně na skutky, které se odehrály před účinností této nové právní úpravy. Celní zákon ani jeho novela provedená zákonem č. 104/2011 Sb. neobsahují žádné trvalé či alespoň přechodné ustanovení hmotněprávní povahy, které by takový postup umožňovalo, a nic podobného neumožňuje ani obecná úprava v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud celní orgány odvíjely své úvahy od úpravy trestního či přestupkového práva, stěžovatel namítl, že zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), i zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně upravují použití úpravy platné v době, kdy se skutek stal. [8] Nová právní úprava účinná v době vydání správních rozhodnutí celní delikty ani sankce za ně nezná a formulace nově stanovených správních deliktů je odlišná od formulace dřívějších celních deliktů. Žádný zákon neobsahuje ustanovení umožňující i po 30. 6. 2011 trestat za celní delikty, které byly spáchány do tohoto data. Stěžovatel odmítá názor ohledně totožnosti skutkových podstat celního deliktu dle § 298 odst. 1 ve spojení s § 293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění do 30. 6. 2011 a správního deliktu dle § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona ve znění od 1. 7. 2011. Podle původního znění celního zákona se celního deliktu dopustila právnická osoba, která porušila nebo ohrozila zájem společnosti tím způsobem, že porušila celní předpisy, když způsobila, že jí bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Podle nové právní úpravy se právnická osoba dopustí správního deliktu tím, že poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj nebo doklad důležitý pro jeho rozhodnutí nebo jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví. Dle stěžovatele jde na první pohled o jiné skutkové podstaty. [9] Tím, že nová právní úprava od 1. 7. 2011 nepřevzala vymezení předmětného celního deliktu, zanikla trestnost jednání popsaných ve výrocích prvostupňového správního rozhodnutí. Nová právní úprava nepovažuje za správní delikt to, že na základě nesprávných údajů bylo zboží propuštěno do navrženého celního režimu. Přitom právě jen propuštění do navrženého celního režimu na základě nesprávných údajů, nikoli jen samotné uvedení těchto údajů, je podstatou skutků vymezených v prvostupňovém správním rozhodnutí. [10] Stěžovatel dále namítl, že i pokud by se mělo jednat o skutek uvedení nesprávných údajů, nemohl by se stěžovatel dopustit deliktu porušení § 293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění do 30. 6. 2011, ale mohlo by se jednat o porušení § 293 odst. 1 písm. b) daného zákona. [11] Argumentoval-li krajský soud ve vztahu k porušení povinností odkazem na čl. 6 odst. 1 celního kodexu a na čl. 199 odst. 1 nařízení č. 2454/93, jsou tyto odkazy dle stěžovatele nepřípadné, neboť Celní úřad Domažlice postavil své závěry na porušení čl. 62 odst. 1 celního kodexu, nikoli na porušení čl. 6 odst. 1 celního kodexu či čl. 199 odst. 1 nařízení č. 2454/93. Krajský soud se tak zabýval porušením ustanovení, na která správní orgány nepoukázaly. [12] Stěžovatel v návaznosti na namítanou nezákonnost rozhodnutí celních orgánů a krajského soudu v rovině odpovědnosti za celní delikty po 30. 6. 2011 namítl jejich nezákonnost také v rovině ukládání sankcí. Stěžovatel na závěr kasační stížnosti navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [13] Žalovaný nesouhlasí s tím, že jako jediný postulát