9 Afs 65/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 65/2013- 42 - text 9 Afs 65/2013 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: JUDr. Josef Svoboda, se sídlem Primátorská 1152/16, Liberec, správce konkurzní podstaty úpadce SOLITA a.s., se sídlem T. G. Masaryka 105, Frýdlant, zast. Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 4499/11-1200-506035, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2013, č. j. 59 Af 39/2011 – 96, takto: Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2013, č. j. 59 Af 39/2011 – 96, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 4499/11-1200-506035. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantě (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 8. 2007, č. j. 22738/07/193971/5182, dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2003 ve výši 14 064 700 Kč. [2] Podstatou projednávané věci je dodatečné zdanění drahých kamenů, které byly v roce 1993 předány jako zástava AB Bance a.s. (dále také „AB Banka“) k zajištění pohledávek stěžovatele, resp. úpadce z úvěrové smlouvy a které posléze v roce 2003 převzal stěžovatel od banky zpět, aniž by je zaúčtoval ve prospěch účtu mimořádných výnosů, čímž mělo dojít k neoprávněnému snížení základu daně. [3] Na základě provedené daňové kontroly bylo správcem daně zjištěno, že dne 18. 11. 2003 stěžovatel převzal od AB Banky drahé kameny v celkovém ocenění 45 370 250 Kč, které sloužily dle smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým ze dne 29. 3. 1993, č. 9/M/93 jako zástava k úvěrové smlouvě ze dne 15. 2. 1993, č. 9/0/93 a dodatku č. 2 této smlouvy ze dne 19. 3. 1993. O převzetí drahých kamenů přitom stěžovatel účtoval v uvedené ceně (na základě znaleckých posudků z roku 1992) na vrub účtu 132000 – Zboží a ve prospěch účtu 411300  Základní kapitál, namísto toho, aby je jako majetek stěžovatele, resp. úpadce nezachycený v účetnictví zaúčtoval na vrub příslušného majetkového účtu a ve prospěch účtu mimořádných výnosů. Tím dle správce daně došlo ke zkreslení účetního hospodářského výsledku a k neoprávněnému snížení základu daně z příjmů, v důsledku čehož byl vydán výše uvedený dodatečný platební výměr, kterým zvýšil základ daně a stanovil daňovou povinnost v nové výši. [4] Úvodem je alespoň stručně nutno rekapitulovat dosavadní průběh řízení. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. 9 Afs 52/2010 - 88 zrušil Nejvyšší správní soud k žalobě stěžovatele v pořadí první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud věcně vyjádřil k otázce vlastnictví drahých kamenů a to tak, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. [5] Pokud jde o otázku účetního období, v němž mělo být o drahých kamenech účtováno v návaznosti na zprávu nezávislého auditora – Ing. Melicharové, a otázku ocenění drahých kamenů, pak tyto otázky zůstaly bez věcného posouzení, a to jak ze strany krajského soudu, tak ze strany Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel totiž v pořadí první žalobě nenamítal jejich nesprávné věcné posouzení, ale toliko jejich nevypořádání ze strany správců daně, čemuž však správní soudy nepřisvědčily. [6] Zrušujícím důvodem rozsudku krajského soudu bylo nevypořádání námitky dvojího zdanění, kterou stěžovatel v žalobě řádně uplatnil. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, č. j. 59 Af 12/2011 – 126, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné rozhodnutí odvolacího orgánu bylo k nové žalobě stěžovatele doručené soudu dne 4. 8. 2011 přezkoumáno rozsudkem krajského soudu napadeným kasační stížností v nyní projednávané věci. [7] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl. [8] K otázce ceny drahých kamenů odkázal na svá předcházející rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, č. j. 9 Afs 52/2010 - 88, ve kterých se dle jeho tvrzení touto otázkou soudy podrobně zabývaly. Konstatoval, že na již dříve aprobovaných závěrech ničeho nemění ani zcela spekulativní a obecné námitky o možných nesprávných znaleckých závěrech RNDr. Ivana Turnovce. Ten byl sice stíhán pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. l a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se svou znaleckou činností, avšak rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 53 T 12/2002 - 4296, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 12. 3. 2008, byl podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěn. Důkaz trestním spisem, proto odmítl s tím, že ostatně ani sám stěžovatel neuvedl, jaká konkrétní zjištění by provedeným dokazováním měla vyplynout. [9] Závěry správců daně o účtování kamenů byly dle krajského soudu také již oběma soudy shledány zcela správnými. Stěžovatel opakuje žalobní námitky, o kterých již bylo rozhodnuto. Pro doplnění poukázal jen na to, že Opatření MF ČR, kterým byl stanoven postup účtování při konkurzu, účinné od 1. 1. 2002 (tedy i v době účtování kamenů), bylo vydáno na základě zákonného zmocnění [§ 37b zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o účetnictví“)], a v souladu s ním. [10] Stěžovatelův poukaz na nezbytnost použití opravných položek s přihlédnutím k pozdějšímu znaleckému posudku (č. 23/05 ze dne 29. 7. 2005), není důvodný. Způsoby oceňování jsou uvedeny v § 23 až § 28 zákona o účetnictví. Již ve svém původním a následně zrušeném rozhodnutí se žalovaný touto otázkou řádně zabýval, jeho právní závěry byly shledány správními soudy bezvadnými, a proto krajský soud jen poukázal na § 26 odst. 3 zákona o účetnictví, dle kterého lze při oceňování užít opravných položek, avšak za zákonem předvídané situace. Opravná položka vyjadřuje přechodné snížení majetku, ale nelze ji použít k revizi (zpochybnění) dříve stanovené ceny. Obdobně je vyloučeno otázku jiné ceny kamenů řešit „opravou“ ve smyslu § 35 zákona o účetnictví, neboť tou lze odstranit jen zjevné nesprávnosti - omyly (mylné záznamy, jejich nesprávnost, neúplnost aj.), když jsou k dispozici stále stejné doklady. Opravou tudíž nelze řešit „revizi“ znaleckého posudku znalce RNDr. Ivana Turnovce, který navíc sama společnost SOLITA a.s. (úpadce) předložila bance v řízení o zástavě. [11] K otázce dvojího zdanění, kterou stěžovatel uplatňuje již od druhé poloviny roku 2007, což je značně dlouhá doba k tomu, aby byl schopen si ujasnit, z jakých konkrétních skutečností tento odvolací (i žalobní) důvod vyvozuje, krajský soud konstatoval, že stěžovatel žádné podrobnosti odůvodňující tuto námitku neuvádí. Opakovaně a zcela jednoznačně odmítá jakoukoli součinnost se správcem daně s tím, že není zatížen důkazním břemenem. [12] Soud se nezabýval „příklady“ přípustného i nepřípustného dvojího zdanění, uváděnými jak v podáních stěžovatele tak i správce daně. Jedná se totiž výhradně o spekulativní úvahy, nemající sebemenší důkazní podklad v obsahu správního spisu či v podáních stěžovatele Pro posuzování věci soudem jsou proto tyto poukazy zjevně irelevantní. [13] Soud krácení procesních práv stěžovatele neshledal. Je to naopak stěžovatel, který se snaží o prodloužení řízení z pohledu běhu prekluzivní lhůty a tato snaha také byla zjevným motivem jeho žádosti o prodloužení lhůty. Zaujímá-li navíc trvale postoj, že není povinen cokoli ohledně dvojího zdanění dokazovat, pak ani jeho žádost o prodloužení lhůty k objasnění této námitky nemá logické opodstatnění. Totéž se týká požadavku na opakování svědeckých výpovědí, popř. požadavku na nové svědky či listiny, ač o nich stěžovatel ví již řadu let, a to ve věci vlastnictví kamenů či jejich hodnoty, a ač tyto otázky již byly soudy meritorně vyřešeny a v tomto směru byly závěry finančního ředitelství shledány správnými. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [14] V kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. [15] Po podrobné rekapitulaci dosavadního řízení a argumentaci týkající se přípustnosti kasační stížnos