9 Afs 7/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 7/2013- 36 - text 9 Afs 7/2013 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. Lee Louda, insolvenční správce upadnuvšího dlužníka L. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 3144/11-1101-702729, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2012, č. j. 30 Af 94/2011  25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho právního zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 3144/11-1101-702729. Zmíněné finanční ředitelství tímto rozhodnutím zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 15. 10. 2010, č. j. 218450/10/303919708182, kterým byl upadnuvší dlužník L. K. prostřednictvím insolvenčního správce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení daňové povinnosti ve výši 12 970 Kč. Prodlení se týkalo daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009. Krajský soud ve svém rozsudku nepřisvědčil námitce, že úrok z prodlení měl být předepsán přímo insolvenčnímu správci, nikoli samotnému daňovému subjektu, jak se stalo. Podle § 38h odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době, byl stěžovatel povinen odvést úhrn sražených záloh nebo úhrn částek, které měly být na daň sraženy, nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla. Zálohy za měsíce říjen, listopad a prosinec 2009 však nebyly odvedeny a v návaznosti na to správce daně předepsal úrok z prodlení. Postupoval přitom správně, když jej předepsal daňovému dlužníku, a nikoli insolvenčnímu správci. Na hmotněprávním postavení daňového subjektu se totiž prohlášením konkursu nic nemění a daňový subjekt i nadále zůstává daňovým dlužníkem. Prohlášením konkursu na majetek daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 246 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „insolvenční zákon“). Toto omezení se pak promítá v rovině práva procesního, a tudíž i v rovině daňového řízení, do kterého vstupuje osoba insolvenčního správce. Projevem omezení dispoziční volnosti daňového dlužníka v úpadku je přechod práv a povinností, které jinak dle daňových předpisů přísluší daňovému dlužníkovi, na insolvenčního správce v případě, že tato práva a povinnosti souvisejí s majetkovou podstatou. Krajský soud v dané souvislosti mutatis matandis odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publikovaný pod č. 713/2005 Sb. NSS (všechna zde zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle § 9a již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), měl insolvenční správce obdobná práva a povinnosti v daňovém řízení jako daňový dlužník v úpadku. Podle § 20 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „daňový řád“), má insolvenční správce dokonce stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt. Proto bylo povinností správce daně doručovat insolvenčnímu správci rozhodnutí v daňovém řízení, což se také stalo. Bez ohledu na insolvenční řízení to však byl daňový subjekt, proti němuž směřovaly sankce stanovené zákonem o správě daní a poplatků. Krajský soud pak uzavřel, že uplatněná žalobní námitka nebyla důvodná, jelikož veškeré daňové povinnosti i po prohlášení konkursu stíhají nadále daňový subjekt, a nikoli insolvenčního správce. Soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám a žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti Stěžovatel se s rozsudkem krajského soudu neztotožnil a podal proti němu kasační stížnost, v níž namítl, že krajský soud se nesprávně opíral o dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu, která však byla pro danou věc nepoužitelná, jelikož se vztahovala ke zrušenému zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), a ke zrušenému zákonu o správě daní a poplatků. Krajský soud dále dle kasační stížnosti opomněl aplikovat § 40 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční správce vždy jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Dle stěžovatele jednání svým jménem znamená, že když žalovaný ukládá povinnosti a přiznává práva, pak je musí uložit insolvenčnímu správci, a nikoli dlužníkovi. Na tom nic nemění ani § 20 odst. 3 daňového řádu, protože stanoví jen rozsah práv a povinností insolvenčního správce, nikoli osobu, která tato práva nese. V daném ohledu stěžovatel odkázal na komentářovou literaturu (Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2011, s. 125), kde se uvádí, že osoby uvedené v § 20 odst. 3 daňového řádu de facto nastupují do postavení daňového subjektu, tj. jednají za daňový subjekt, jako by jím samy byly. Konečně pak dle stěžovatele lze ke shodnému názoru dospět i s ohledem na § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dle něhož žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo napadeným rozhodnutím nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Kdyby se nejednalo o práva insolvenčního správce, ale dlužníka, nebyl by insolvenční správce vůbec oprávněn podat správní žalobu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s právním posouzením krajského soudu a zdůraznil, že sdělení úroku z prodlení je deklaratorní rozhodnutí, které se v dané věci týkalo pohledávek za majetkovou podstatou, jejichž uspokojení není vyloučeno kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V nynější věci byl v záhlaví platebního výměru na úrok z prodlení i rozhodnutí o odvolání proti němu uveden daňový subjekt L. K. Rozhodnutí byla doručována insolvenčnímu správci tohoto subjektu. Podstatou sporu je zodpovězení otázky, zda měl být úrok z prodlení předepsán daňovému dlužníku, k čemuž dospěl krajský soud i finanční orgány, či insolvenčnímu správci, jak tvrdil stěžovatel. Krajský soud zhodnotil, že na hmotněprávním postavení daňového subjektu se prohlášením konkursu nic nemění a daňový subjekt i nadále zůstává daňovým dlužníkem. K § 246 insolvenčního zákona krajský soud poznamenal, že toto ustanovení se týká omezení dispozičních oprávnění dlužníka s majetkovou podstatou, jehož projevem je přechod výkonu práv a povinností, které přísluší dlužníku a které souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce. Krajský soud při svém hodnocení vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se týkala zákona o konkursu a vyrovnání ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků, konkrétně z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publikovaného pod č. 713/2005 Sb. NSS. Zde bylo konstatováno: „Účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání znamenají, že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty. V důsledku toho ovšem úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů a na jeho místo nenastupuje správce konkursní