1 As 2/2015 — Nejvyšší správní soud

1 As 2/2015- 38 - text pokračování 1 As 2/2015 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: D+P REKONT s. r. o., se sídlem Areál bývalých kasáren, č. p. 674, Strašice, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62/520/12, 5842/ENV/12, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 A 29/2012 - 110, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 A 29/2012 - 110, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný dne 29. 2. 2012 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Plzni (dále jen „ČIŽP“) ze dne 14. 12. 2011, č. j. ČIŽP/43/OOO/SR01/1112616.005/10/ZLZ. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 30.000 Kč za porušení § 31 odst. 5 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší”), kterého se dopustila tím, že v období kalendářního roku 2011 do dne 25. 8. 2011 při znovuzískávání regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů z chladicích zařízení při úpravě ve stupni I na zařízení pro recyklaci chladicích zařízení Strašice nebyl olej z chladicího okruhu řádně odkapáván, vyřazené kompresory obsahovaly zbytková množství oleje. Tím, že nedošlo k řádnému odsátí a odkapání oleje z kompresorů, nebyl dodržen závazný postup znovuzískávání regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů z chladicích zařízení (dále jen „závazný postup“) při úpravě ve stupni I uvedený v příloze č. 5 vyhlášky č. 279/2009 Sb., o předcházení emisím regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů (dále jen „vyhláška č. 279/2009 Sb.“). [2] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Napadeným rozhodnutím byl podle ní porušen zákon o ochraně ovzduší, a to tím, že skutkový stav, na jehož základě správní orgán rozhodoval, nemá oporu ve spise, a že procesním postupem byla žalobkyně zkrácena na právech. Dále žaloba obsahovala argumentaci ve vztahu k zásilce kompresorového šrotu odeslané do Pákistánské islámské republiky (dále jen „Pákistán“), u níž německé orgány v přístavu v Hamburku zjistily přítomnost regulovaných látek. [3] V doplnění žaloby ze dne 19. 6. 2012, doručeném soudu dne 21. 6. 2012, žalobkyně namítala, že jediným podkladem, na jehož základě dospěly správní orgány k závěru, že nedodržela závazný postup, byla kontrola provedená pracovníky ČIŽP v její provozovně dne 25. 8. 2011, o níž byl sepsán dílčí protokol. Podle protokolu ze čtyř náhodně vybraných kompresorů po odsátí chladiva vytékal olej, zbytková množství oleje údajně obsahovaly i další vyřazené kompresory. O skutečnostnostech zásadních pro posouzení případného porušení zákona, resp. vyhlášky, se inspektoři přesvědčili pouze vizuálním pozorováním. Jiné měření či kvalifikovaný rozbor předmětných látek nebylo činěno a nic jiného, co by nasvědčovalo porušení právních předpisů, v protokolu uvedeno není. Napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Podle žalobkyně není nikde stanoveno, že by jednotlivé komponenty chladicího okruhu nesměly obsahovat žádný zbytkový olej. Dále žalobkyně doplnila argumentaci ve vztahu k zásilce kompresorového šrotu do Pákistánu. Údajná kontrola německých orgánů se uskutečnila nestandardním způsobem, aniž by žalobkyně byla řádně informována o jejím konání, průběhu či výsledcích. Ač okolnosti vrácení zásilky nebyly předmětem tohoto řízení, ČIŽP s údajnými výsledky kontroly pracovala jako s důkazem o porušení právních předpisů žalobkyní a vycházela z nich i při úvaze o délce období, v rámci něhož mělo k porušení povinností docházet. Stanovení délky období považuje žalobkyně za svévolné a nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. II. Právní názor krajského soudu [4] Městský soud žalobu zamítl. Meritorně se zabýval pouze jediným žalobním bodem, a to obecnou námitkou neporušení právních předpisů žalobkyní a provedení kontroly ČIŽP neodborným způsobem. Zbývající žalobní body obsažené v původní žalobě se vztahují k zásilce kompresorového šrotu do Pákistánu zadržené v Německu, míjejí se proto předmětem napadeného rozhodnutí, žalobkyně brojí proti něčemu, za co nebyla napadeným rozhodnutím postižena. Žalobní body obsažené v doplnění žaloby ze dne 19. 6. 2012 byly uplatněny opožděně, městský soud proto k vzneseným námitkám nepřihlížel. [5] Dospěl k závěru, že z § 31 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší a z přílohy č. 5 vyhlášky č. 279/2009 Sb. plyne bezvýhradná povinnost odsát regulované látky a fluorované skleníkové plyny a oleje z chladicího okruhu. Právní předpisy nepočítají s tím, že by po zpracování chladicích zařízení měl v kompresorech olej zůstat (např. stanovením nejvýše přípustného množství zbytkového oleje), což plyne i z cílů Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1005/2009, o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu (zejména srov. bod 20 preambule). Rozhodující je, že v kontrolovaných kompresorech byl i po jejich zpracování obsažen olej a právě za to byla žalobkyně sankcionována; ke spáchání správního deliktu není třeba, aby ve zbytkovém oleji byly obsaženy i regulované plyny. Závěr správních orgánů, že žalobkyně nedodržela závazný postup, tak má dostatečnou oporu v kontrolních zjištěních řádně zachycených ve správním spisu. Není patrno, co přesně žalobkyně mínila tím, že kontrola neproběhla odborným způsobem. Zjištění, zda zpracované kompresory obsahovaly olej, lze učinit pouhým pohledem, zda z otvorů v kompresorech olej vytéká. Není třeba žádných specifických expertních postupů. III. Obsah kasační stížnosti [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností z důvodů, jež podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušení rozsudku městského soudu spolu s vrácením věci k dalšímu řízení. [7] Namítá, že v průběhu celého řízení nebylo stěžovatelce, resp. její zástupkyni, řádně doručováno. Pro soudní řízení si stěžovatelka zvolila zástupkyni JUDr. Radku Konečnou, ve smyslu § 42 odst. 1 s. ř. s. proto měly být písemnosti v průběhu řízení doručovány do datové schránky této advokátky. V průběhu řízení však městský soud nesprávně doručoval veškeré písemnosti (vč. napadeného rozsudku) do datové schránky právnické osoby- advokátní kanceláře Konečná & Zacha, s. r. o. Je proto zřejmé, že v průběhu řízení došlo k stěžejnímu zásahu do procesních práv stěžovatelky, přičemž ani napadený rozsudek jí ještě nebyl doručen řádně v souladu se s. ř. s. [8] Městský soud nesprávně vyhodnotil doplnění žaloby. Podle stěžovatelky nelze aplikovat § 71 odst. 2 odst. ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s., protože doplnění žaloby nepředstavuje její rozšíření, nýbrž pouhé argumentační rozvedení původně podané žaloby. Již původní žaloba obsahuje základní procesní obranu stěžovatelky, spočívající v tvrzení, že neporušila žádnou právní povinnost, neboť v kompresorech nebyly obsaženy žádné nebezpečné látky. V doplnění žaloby je uvedena argumentace a označení důkazů k vysvětlení této procesní obrany. V souladu se zásadou iura novit curia je soud povinen zkoumat aplikaci konkrétní právní normy na základě popsaného skutkového stavu bez ohledu na to, zda konkrétní právní argumentaci stěžovatel navrhoval či nikoli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004, a rozsudek ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007), což potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78. Nesprávnost přístupu městského soudu potvrzuje rovněž judikatura, podle níž se koncentrační zásada vztahuje pouze na rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo na rozšíření o další žalobní body, nikoli na návrhy na provedení důkazů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 As 43/2004). Městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy (zejm. důkaz zpracováním znaleckého posudku k prokázání neexistence nebezpečných látek) a zatížil tak řízení zásadními vadami. Jako důkaz pak označuje doručenky k písemnostem z průběhu soudního řízení, doručenku k napadenému rozsudku, doplnění žaloby a znalecký posudek, který navrhovala již v žalobě. [9] Pro úplnost se stěžovatelka vyjadřuje také k právním a skutkovým závěrům, k nimž podle ní mohl a měl dospět městský soud na základě jí tvrzených skutečností a důkazů. Opakuje, že jediný podklad, na základě kterého správní orgány a pos