10 Afs 186/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 186/2014- 44 - text 10 Afs 186/2014 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: SPOLANA a. s., sídlem ul. Práce 657, Neratovice, zast. JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph. D., advokátem se sídlem Komunardů 1091/36, Praha 7, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 18. 8. 2009, čj. 8929-2/09-1701-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, čj. 8 Af 17/2014-95, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala návrh na povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně. Celní úřad Mělník rozhodnutím ze dne 23. 2. 2009, čj. 2206/2009177300-024, návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatelkou použitý zemní plyn nelze osvobodit od daně dle § 8 odst. 1 písm. g) části čtyřicáté páté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen „zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů“), neboť plyn stěžovatelce slouží jako palivo pro vytvoření přesné štěpící teploty (pro termické štěpení 1,2-dichloretanu na vinylchlorid a HCl, a to v jednotce štěpení EDC R-201); spalováním vzniká teplo, které přestupuje přes ocelovou stěnu potrubí a ovlivňuje chemické procesy uvnitř potrubí. Celní ředitelství Praha se ztotožnilo s uvedenými závěry a rozhodnutím ze dne 18. 8. 2009, čj. 8929-2/09-1701-21, zamítlo stěžovatelčino odvolání. Následnou žalobu zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, čj. 8 Af 17/2014-95 (dále jen „napadený rozsudek“), neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů; poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 8 Afs 15/2010-57. II. Obsah kasační stížnosti [2] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [3] Uvedla, že vyrábí vinylchlorid postupem, při kterém dochází k předání tepelné energie zemního plynu látkám reagujícím v technologickém procesu v zařízení EDS R-201. Dle stěžovatelky použití plynu tímto způsobem nepodléhá daňové povinnosti, neboť v rámci prováděného chemického procesu nedochází k „výrobě tepla“. Jde jen o vedlejší produkci tzv. „technologického tepla“ (dochází k předání entalpie termodynamická stavová veličina, jejíž změny se při izobarických dějích projevují jako předávané teplo  Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 2001 plynu látkám reagujícím v technologickém procesu), které je osvobozeno od daně dle § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. [4] Dle stěžovatelky městský soud zcela opomenul skutkové závěry vyplývající ze stěžovatelkou předložených důkazů – odborného posudku Výzkumného ústavu anorganické chemie, a. s. ze dne 15. 12. 2008 a Prohlášení soudního znalce v oboru chemie energetických odběrů doc. ing. Jana Vošty, CSc. ze dne 26. 11. 2009. Z odborného posudku vyplývá, že chemické reakce nemůže být „docíleno dodávkou tepla z nezávislého spalovacího zařízení, které by bylo možné označit jako zařízení na výrobu tepla“, „z procesu neodchází ani technologické teplo, které by bylo možné cíleně využít k přímému nevýrobnímu použití“, „odběrné zařízení R-201 jednotky štěpení EDC v podniku žalobce spotřebovává zemní plyn za účelem provozování chemické reakce, a nikoliv za účelem výroby tepla“. Dle prohlášení znalce není stěžovatelkou prováděný proces procesem „výroby tepla“ ve smyslu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů; „výroba tepla“ dle zákona probíhá jen spalováním paliv ve speciálních kotlích. [5] Stěžovatelka namítla, že městský soud namísto vlastní interpretace zákonného ustanovení poukázal toliko na judikát Nejvyššího správního soudu, který není skutkově zcela srovnatelný. [6] Stěžovatelka kromě toho vyslovila názor, dle něhož ustanovení § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů je neurčité, připouští „více než jeden právně obhajitelný a logicky zdůvodnitelný výklad“, a proto nemůže sloužit jako podklad pro uložení jakékoli daňové povinnosti (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky [7] Žalovaný ve vyjádření připomněl, že stěžovatelka v návrhu na povolení uvedla, že plyn v zařízení „slouží jako palivo pro vytvoření štěpící teploty“, do protokolu o místním šetření pak uvedla, že „zemní plyn je spalován v hořácích za účelem termického štěpení 1,2dichloretanu, to je přímý ohřev chemikálie proudící v potrubí před hořákem“. Dle žalovaného tedy zemní plyn stěžovatelka primárně využívá (a to i dle stěžovatelkou předloženého odborného posudku) pro výrobu tepla za účelem vyvolání chemické reakce a nemůže být osvobozen od daně dle § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Závěry městského soudu, včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 15/2010, považoval žalovaný za správné. [8] Stěžovatelka v replice uvedla, že se městský soud nevyjádřil k tomu, proč nebyl ve svých úvahách veden také pravidly odvětvové klasifikace ekonomických činností tzv. NACE „Nomenclature générale des Activités économiques dans les Communautés Européennes“ – statistická klasifikace ekonomických činností, kterou používá Evropská unie (resp. Evropská společenství) od roku 1970. , která ve svém bodu 35.3 obsahuje výčet produktů „výroby tepla“ (tento pojem je přitom v projednávané věci rozhodný), jakož i k námitce, že tento výčet vůbec neodpovídá účelu, k jakému stěžovatelka teplo produkuje, a co je jeho výstupem (výstupem stěžovatelčina procesu - technologie není „produkt“ ve smyslu NACE). [9] Za rozporný s obecnými zásadami daňového práva a svými základními právy označila stěžovatelka závěr městského soudu, že „je lhostejno, zda má případná produkce tepla ekonomický podklad či nikoli (tedy zda je účelem a dosaženým výsledkem dále ekonomicky využitelný zpeněžitelný produkt, či nikoli)“. [10] Stěžovatelka poukázala na ustanovení § 29 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů odkazující na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jehož jednou ze zásad je zásada zákonnosti. Správce daně může uložit daň pouze v souladu se zákonem; v případech, které zákonem řešeny nejsou nebo jsou řešeny nesrozumitelně a nejednoznačně způsobem umožňujícím nikoli jediný závazný výklad, nelze na základě extenzivního výkladu takových norem uložit daňovou povinnost, resp. provést interpretaci k tíži daňového subjektu – stěžovatelky (čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod). Daňová povinnost nemůže být také uložena toliko na základě výkladu provedeného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ve věci sp. zn. 8 Afs 15/2010. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející trpělo vadami, jimiž by se musil zabývat i bez návrhu. [12] Zdejší soud úvodem uvádí, že již jedenkrát v projednávané věci rozhodoval, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Afs 100/2013, ve kterém zrušil rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, čj. 9 Afs 100/2013-48, rozsudky městského soudu ze dne 10. 9. 2013, čj. 8 Ca 306/2009-56-58 a čj. 8 Ca 306/2009-67-69. Důvodem byla vada řízení spočívající v tom, že městský soud při ústním jednání vyhlásil rozsudek, avšak poté vyhotovil dvě opačné písemné varianty rozsudku s různými čísly listu (rozsudek o zamítnutí žaloby a rozsudek o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného), které účastníkům zaslal, čímž porušil § 49 odst. 9 s. ř. s. a zásadu právní jistoty. Městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu poté vydal rozsudek čj. 8 Af 17/2014-95, jenž je napaden nynější kasační stížností. Nejvyšší správní soud konstatuje, že zde není dána nepřípustnost kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť účelem citovaného ustanovení je zamezit tomu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval znovu věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor. V předchozím rozsudku ze dne 6. 3. 2014 vytkl zdejší soud městskému soudu závažnou procesní vadu a již se nezabýval věcí samou; naproti tomu na základě nyní podané kasační stížnosti stěžovatelky se poprvé může zabývat námitkami meritorními. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Ze správního spisu i samotného tvrzení stěžovatelky vyplývá a nebylo ani ve věc