10 Afs 8/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 8/2015- 42 - text 10 Afs 8/2015 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: P. B., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 22, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2013, čj. 3947-3/2013-900000-302, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2014, čj. 57 Af 27/201379, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci [1] Dne 23. 9. 2010 provedli pracovníci Celního ředitelství Plzeň u žalobce domovní prohlídku a prohlídku jiných nebytových prostor, přičemž nalezli větší množství tabákových výrobků. Při následném podání vysvětlení v rámci trestního řízení žalobce uvedl, že nalezené tabákové výrobky nevlastní ani neskladuje; tvrdil, že patří Vietnamci jménem D., o němž uvedl jen to, že na registrační značce jeho vozidla bylo písmeno „A“. Celně technická laboratoř provedla analýzu vzorků. Celní úřad Karlovy Vary vydal platební výměr na zaplacení spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období září 2010, a to ve výši 1 225 699 Kč. Žalovaný odvolání žalobce rozhodnutím uvedeným v záhlaví odvolání zamítl. [2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou. Krajský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. II. Stručné shrnutí obsahu kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Včasnou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že jí stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně upozorňuje na nerespektování interního předpisu při odběru vzorků. Dále polemizuje s tím, že by on sám tabákové výrobky skladoval. Konečně zpochybňuje použití důkazů pořízených v trestním řízení. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Žalovaný ve vyjádření souhlasí s rozhodnutím krajského soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; vady, jimiž se musí zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Při posuzování kasačních námitek se Nejvyšší správní soud nejdříve vypořádal se zákonností odběru vzorků, dopady pochybení správního orgánu na zákonnost finálního rozhodnutí a s tím související přezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu [kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., III.A.]. Dále soud posoudil, zda byl stěžovatel skladovatelem tabákových výrobků, tedy plátcem spotřební daně [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., III.B.]. Konečně pak zvážil použití důkazů pořízených v trestním řízení v řízení daňovém [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., III.C.]. III.A. Odběr vzorků [8] Stěžovatel tvrdí, že správní orgán postupoval při odběru vzorků zaslaných k analýze v rozporu s interním předpisem SP č. 18/2008 „Pracovní postup pro odběr a manipulaci se vzorky“. Stěžovatel totiž nebyl při odběru vzorků přítomen. Z těchto důvodů je provedený odběr vzorků nutno považovat za protiprávní. [9] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. [10] Ze správního spisu je patrné, že Celní ředitelství Plzeň provedlo u žalobce dne 23. 9. 2010 domovní prohlídku následovanou prohlídkou jiných nebytových prostor (objektu skladových prostor bez čísla popisného či evidenčního na stavební parcele č. 48/7 v kat. území Dolní Žďár u Ostrova). Při nich Celní ředitelství zajistilo sporné tabákové výrobky a k tomu pořídilo i fotodokumentaci. Tabákové výrobky byly dle předávacího protokolu dne 17. 10. 2010 předány společně s žádostí o odborné vyjádření Celně technické laboratoři k analýze. Při porovnání fotodokumentace pořízené při domovní prohlídce s fotodokumentací pořízenou Celně technickou laboratoří je zřejmé, že jednotlivé vzorky posuzovaných tabákových výrobků byly označeny číslem vzorku a názvem, originálně zabaleny a nenesly žádné stopy neoprávněné manipulace či poškození. Jak správně připomenul krajský soud, stěžovatel v této souvislosti ani v předcházejícím řízení nevznesl žádné námitky či pochybnosti o tom, že by se vzorky bylo manipulováno způsobem, který by mohl ovlivnit výsledky analýzy. [11] Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že mezi stranami není sporné, že k porušení vnitřního předpisu ze strany celního úřadu při odebírání vzorků skutečně došlo. To ostatně uvedl ve svém rozhodnutí i žalovaný. Krajský soud správně přisvědčil stěžovateli, že celní úřad se skutečně měl interním předpisem řídit, a měl proto umožnit stěžovateli být přítomen při odběru vzorků; není proto v řízení o kasační stížnosti potřebné řešit ani s tím související námitku o porušení správní praxe. [12] Krajský soud rovněž správně uvedl, že ne každé procesní pochybení správního orgánu má vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Dle ustálené judikatury zdejšího soudu samotná neúčast daňového subjektu (zde stěžovatele) při odběru vzorků nemusí mít vliv na zákonnost rozhodnutí, to za podmínky, že nejsou žádným způsobem vzorky znehodnoceny, či změněny jeho rozhodné vlastnosti (k tomu v detailech rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2010, čj. 9 Afs 78/200959, věc Mr. Tobacco). [13] V kasační stížnosti stěžovatel neuvádí, proč by právě uvedené právní závěry neměly být aplikovány na jeho případ. Správnost těchto závěrů nezpochybňuje, nesnaží se ani vysvětlit, v čem je jeho kauza odlišná. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem shrnuje, že samotná neúčast stěžovatele při odběru vzorku nemá vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu, ledaže by tu byly opodstatněné úvahy o možné manipulaci se vzorkem. [14] Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by nepřítomnost stěžovatele při odběrech vzorků byla jedinou tvrzenou formální vadou. Podle něj totiž interní předpis upravuje nejen přítomnost kontrolované osoby, ale také další náležitosti, např. o tom jaké dokumenty se vyhotovují (protokol o odběru vzorků). Nejvyšší správní soud se tedy zabýval otázkou, zda se krajský soud vypořádal se všemi námitkami obsaženými v žalobě [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [15] Dle § 75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud přezkoumává žalobu v mezích žalobních bodů. Krajský soud je tedy v zásadě povinen vypořádat se pouze s argumenty namítanými v žalobě. Tvrdí-li stěžovatel, že správní orgán postupoval při odběru vzorků v rozporu s interním předpisem, nemůže očekávat, že se krajský soud vypořádá s každým ustanovením tohoto předpisu. Soud se v souladu se zákonem může vypořádat jen s těmi ustanoveními, jejichž nerespektování stěžovatel namítne a z nichž usuzuje na případnou nezákonnost vydaného rozhodnutí. Z obsahu žaloby ke krajskému soudu vyplývá, že stěžovatelovi nikdy nebyly předloženy protokoly o odběru vzorků, i když o ně výslovně žádal. Dále namítal, že měl být seznámen s postupem odběru, měl dostat „poučení kontrolovaného subjektu“, a že po ukončení odběru vzorků měl mít právo vznést námitky. Naopak nikdy nenamítal, na což ostatně poukazuje i krajský soud, jakým způsobem se tato pochybení mohla promítnout do samotného odběru vzorků a následně tak ovlivnit výsledky analýzy. Stěžovatelovy námitky zůstávají pouze v rovině nepřítomnosti stěžovatele při odběrech vzorků. S komplexem těchto námitek se krajský soud dostatečně vypořádal na stranách 16 až 18. [16] Konečně stěžovatel pro podporu svého tvrzení, že pochybení správních orgánů při odběrech vzorků nelze považovat za jednorázové, odkazuje na výpovědi „pracovníků celní správy, kteří vzorky odebírali v jiném případě, který projednával Okresní soud Praha – východ, kdy tito pracovníci vypovídali jako svědci a uvedli, že se při odběru vzorků neřídili metodickým pokynem k odběru vzorků, neboť ten platí jen pro daňové účely a nikoliv trestní“. K této skutečnosti nemohl zdejší soud přihlédnout, neboť stěžovatel tento argument nevznesl v řízení před krajským soudem (§ 109 odst. 5 s. ř. s.). Navíc z tohoto tvrzení není ani patrné, jak by tato (nová) skutečnost mohla jakkoliv změnit shora uvedené závěry. Stěžovatel je totiž povinen uvádět konkrétní individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/200558, č. 835/2006 Sb. NSS). [17] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v obdobné věci téhož stěžovatele týkající se placení spotřební daně z lihu za též zdaňovací období již rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, čj. 7 Afs 278/2014-22 rozhodoval. Právě v této věci se zdejší soud podrobněji zabýval otázkou nezákonnosti odběru vzorků spotřební d