4 Ads 175/2015 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 175/2015- 47 - text 4 Ads 175/2015 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, se sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2015, č. j. 58 Ad 13/2014 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.573 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Petry Krnošové. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 6. 2014, č. j. X, (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 7. 3. 2014, č. X. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že posoudila splnění potřebné doby pojištění včetně zařazení žalobce do příslušné pracovní kategorie zejména z evidenčních listů důchodového pojištění. Z evidenčních listů vystavených zaměstnavatelem žalobce Diamo, s. p. vyplynulo, že žalobce odpracoval v pracovní kategorii „I. A uran“ celkem 9 let a 6 dnů, a že tudíž nesplnil podmínku pro vznik nároku na snížení důchodového věku na 55 let ve smyslu § 74 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná pak v této souvislosti zdůraznila, že Diamo, s. p. potvrdil pravdivost údajů uvedených v evidenčních listech a uvedl, že nemá k dispozici jiné doklady, které by jej opravňovaly měnit evidenční list žalobce. Jelikož žalovaná považovala skutkový stav vyplývající z výše uvedeného za dostatečný, nepřijala ani čestná prohlášení předložená žalobcem, ani jiné listiny, jež podle něj měly prokázat, že splnil podmínky § 75a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 58 Ad 13/2014 - 31, zrušil rozhodnutí o námitkách pro vady řízení a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku soud uvedl, že v projednávané věci je spornou otázkou, zda žalobce splňuje podmínky pro přiznání důchodu podle § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. V této souvislosti soud upozornil, že je nutné posoudit, zda je žalovaná plně vázána údajem, který v evidenčních listech uvedl zaměstnavatel žalobce. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná je povinna využít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 6 Ads 33/2012 - 54, a ze dne 12. 6. 2013, č. j. 4 Ads 8/2013 - 31. Dále krajský soud konstatoval, že závěr žalované o nemožnosti využít institutu čestného prohlášení ve smyslu § 85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, pro prokázání zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie není správný, o čemž svědčí i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 6 Ads 129/2009 - 74. Žalovaná tak pouze mechanickým způsobem přejala informace od bývalého zaměstnavatele žalobce, aniž by je jakkoliv prověřila, což je podle krajského soudu v rozporu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn I. ÚS 1415/10. Krajský soud zdůraznil, že žalovaná nesplnila povinnost uvést rozhodné skutečnosti již v odůvodnění svého rozhodnutí, a připomněl, že nepostačuje, aby správní orgány vysvětlily svůj postup až ve vyjádření k žalobě. Jelikož krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav, z nějž rozhodnutí o námitkách vycházelo, vyžaduje zásadní doplnění dokazování, zrušil uvedené rozhodnutí s tím, že bude na žalované, aby se v dalším řízení zabývala důkazními návrhy žalobce a dokazování doplnila tak, aby mohla spolehlivě vyhodnotit charakter práce skutečně vykonávané žalobcem. Proti výše uvedenému rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2004 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítla, že při hodnocení doby pojištění ve zvýhodněné pracovní kategorii vycházela z evidenčních listů, jejichž správnost potvrdil jak pracovník zaměstnavatele žalobce, tak i žalobce samotný, a rovněž i pracovník Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa. Údaje týkající se zařazení žalobce do výhodnější pracovní kategorie vycházejí zejména z resortních seznamů registrovaných ve Sbírce zákonů a z velmi podrobné a přesné evidence zaměstnavatele týkající se označení pracoviště a druhu vykonávané práce, včetně jejich rozsahu. Stěžovatelka proto přikládá těmto dokladům vyšší věrohodnost než čestným a svědeckým prohlášením. Stěžovatelka rovněž odmítla názor, že se nezabývala charakterem práce vykonávané žalobcem. Z odůvodnění rozhodnutí o námitkách podle jejího názoru vyplývá, že se touto skutečností a předloženými listinami zabývala. Charakter práce, který vykonával žalobce, pak dostatečně prokázal evidenční list, což ostatně předpokládá zákon o důchodovém pojištění. Předložená čestná či svědecká prohlášení navíc nejsou podle jejího názoru prohlášeními přímých spolupracovníků žalobce. Stěžovatelka dále namítla, že „[s]amotná skutečnost, že se v odůvodnění námitkového rozhodnutí svědeckými prohlášeními nezabývá, svědčí o tom, že je nepokládá za dostatečně průkazné doklady, resp. že k nim nepřihlíží.“ Podle stěžovatelky soud nesprávně posoudil její pravomoc nahradit v rámci dokazování splnění úkolů zaměstnavatele při provádění důchodového pojištění a zdůraznila, že evidenční list vyhotovený a potvrzený zaměstnatelem je pro ni závazný a musí jej respektovat. Stěžovatelka dále uvedla, že „[o]pakované šetření prokázaných skutečností v situaci, kdy žalobce dodatečně zpochybnil pouze formou prohlášení správnost údajů o zařazení do zvýhodněné pracovní kategorie v evidenčních listech důchodového zabezpečení a zaměstnavatel potvrdil prověření jejich správnosti, pokládá stěžovatelka za nadbytečné.“ Proto stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2015, č. j. 58 Ad 13/2014 - 31, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 8. 2015 uvedl, že se stěžovatelka podanou kasační stížností snaží vyhnout zákonným povinnostem, které jí ukládá správní řád. Stěžovatelku vyzval, aby si od jeho zaměstnavatele vyžádala důkazní materiály, které mu zaměstnavatel odmítl vydat s tím, že se jedná o obchodní tajemství. Konkrétně požadoval, aby mu bylo umožněno nahlédnout do čtvrtletních výkazů o těžbě uranu v oblasti Hamr na Jezeře z let 1984 a 1985, kde je přesně uvedeno, kolik bylo vytěženo uranové rudy a jak byla následně zpracovávána. Žalobce zdůraznil, že usazovací laguny nebyly ještě v roce 1984 zkolaudovány, přesto však byly provozovány v provizorním režimu, a to přestože zde oficiálně nikdo nemohl pracovat. Nově systematizovaná místa pracovníků, kteří prováděli těžbu na usazovacích lagunách Pustý, zde byla vytvořena od května 1985, protože vznikl nový samostatný „Závod Odvodňování“, kde byli pracovníci zařazeni do důchodové kategorie I. A. Žalobce pracoval na v lokalitě Pustý během celé doby příprav stavby, kde přicházel do kontaktu se silně znečistěnými důlními vodami. Charakter práce, kterou vykonával v letech 1984 a 1985, odpovídal podle jeho názoru důchodové kategorii I.A. Rovněž žalobce uvedl, že stěžovatelka posoudila nárok na starobní důchod pouze podle evidenčního listu a skutečným charakterem vykonávané práce, jenž vyplýval z důkazních návrhů, se vůbec nezabývala. V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 9. 2015 žalobce uvedl, že obsah stížnostních námitek nijak nedokládá tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku. Podle žalobce je stěžovatelka v řízení o přiznání starobního důchodu povinna vycházet nejen z evidenčních listů, ale taktéž využít všechny přípustné důkazní prostředky prokazující vznik nároku na snížený důchodový věk. Stěžovatelka sama připustila, že v odůvodnění rozhodnutí o námitkách neuvedla důkazy navrhované žalobcem, přičemž tato skutečnost svědčí o tom, že stěžovatelka důkazy nepovažuje za průkazné a nepřihlíží k nim. Takovým postupem stěžovatelka nesplnila povinnosti plynoucí § 68 odst. 3 a 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť se důkazními návrhy vůbec nezabývala a následně v odůvodnění rozhodnutí o námitkách se s nimi nevypořádala. Žalobce konstatoval, že se stěžovatelka ve skutečnosti vůbec nezabývala charakterem práce vykonávané žalobcem, což má podle jeho názoru zásadní důsledky spočívající v nesprávném posouzení nároku na starobní důchod. Své vyj