6 As 7/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 7/2015- 26 - text 6 As 7/2015 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: H. W., zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1406/DS/14-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 95/2014 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu Včas podanou kasační stížností žalobce brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“) ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 95/2014 – 36 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1406/DS/143-3 (dále též „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odbor dopravy, ze dne 17. 4. 2014, č. j. 25376/OD/13-11/Mar. (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny B. V prvoinstančním rozhodnutí Magistrát města Karlovy Vary, odbor dopravy (dále též „prvoinstanční orgán“), vzhledem k hned několika skutečnostem (trvalý pobyt žalobce v SRN, závěry pobytové kontroly, odebrání řidičského průkazu v SRN v roce 2007 pro sklony k požívání drog) dospěl k závěru, že zde jsou důvodné pochybnosti o tom, že žalobce (žadatel) splňuje podmínku obvyklého bydliště ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Prvoinstanční orgán proto žalobci zaslal výzvu ze dne 27. 12. 2013, č. j. 25376/OD/13-2/Mar. (dále jen „výzva“), ve které žalobce mj. vyzval k tomu, aby doložil osobní vazby na místo pobytu na území ČR (soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti). Žalobce trval na tom, že prvoinstančnímu orgánu doložil doklady potřebné pro prokázání obvyklého bydliště ve smyslu § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, a proto svou žádost již dále nedoplňoval. Prvoinstanční orgán žalobcovu žádost zamítl právě proto, že žalobce neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční orgán postupoval správně a v souladu se zákonem, když dospěl k závěru, že žalobce skutečně neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště. Odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V žalobě žalobce předně konstatoval, že k žádosti o udělení řidičského oprávnění přiložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, výpis ze živnostenského rejstříku dokládající jeho podnikatelskou činnost na území ČR a čestné prohlášení ve smyslu § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu. Žalobce uvedl, že oba správní orgány pomíjejí, že žadatel v řízení o vydání řidičského oprávnění sice má důkazní povinnost, ale o splnění této důkazní povinnosti je správní orgán povinen žadatele řádně požádat, resp. ho k tomu řádně vyzvat. Žalobce byl toho názoru, že výzva ke splnění důkazní povinnosti je toliko obecná, když prvoinstanční orgán nevymezil, jaké skutečnosti povahy skutkové nebo právní brání žádosti vyhovět. Proto nelze žalobci vytýkat nesplnění důkazní povinnosti; naopak má žalobce za to, že vydáním toliko obecné výzvy prvoinstanční orgán zatížil řízení vadou, jež měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Dále žalobce tvrdil, že obě správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, když pouze rekapitulují průběh správního řízení, aniž by správní orgány vypořádávaly námitky žalobce a aniž by uváděly, jakými úvahami se řídily při hodnocení podkladů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec a jakým způsobem prověřovaly správní orgány obvyklé bydliště žalobce. Samotné konstatování, že na uvedené adrese nebyl žalobce zastižen, je nedostačující. Žalobce zdůraznil, že jím doložené potvrzení o přechodném pobytu, jež podle § 87n zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), veřejnou listinou, prokazuje mj. adresu pobytu na území ČR a to, že žalobce na území skutečně pobývá. Žalobce konstatoval, že z § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu je zřejmé, že zákonodárce stanovil demonstrativním a alternativním výčtem, jaké důkazní prostředky „zajišťují“ žadateli prokázání obvyklého bydliště na území ČR, pokud nemá na území trvalý pobyt. Jako účelové a nepravdivé hodnotil to naznačení žalovaného, že si přechodný pobyt zřídil jen pro účely získání řidičského oprávnění a že přechodný pobyt na území ČR nemá. Stejně lze podle žalobce hodnotit výklad ohledně nedostatečného prokázání obvyklého bydliště. Žalobce uvádí, že správní orgány neprokázaly, že zde je důvodná pochybnost o obvyklém bydlišti žalobce, a že žalovaný nesprávně přenáší důkazní břemeno na žalobce. Žalobce shrnul, že považuje za nezpochybnitelné, že prokázal existenci obvyklého bydliště na území na ČR. Krajský soud se v napadeném rozsudku neztotožnil s námitkou spočívající v nedostatečné konkrétnosti výzvy. Žalobci muselo být, i přestože to prvoinstanční orgán ve výzvě výslovně neuvedl, zcela zřejmé, jaké podklady jsou pro správní orgán akceptovatelné ve vztahu k prokázání obvyklého bydliště, a to i s ohledem na to, že žalobce byl již v řízení před prvoinstančním orgánem zastoupen advokátem, který se předmětnou problematikou opakovaně zabývá. K námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí krajský soud připomněl, že tato je nutné podle ustálené judikatury správních soudů považovat za jeden celek. Krajský soud konstatoval, že z rozhodnutí jsou seznatelné důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jejich vydání a úvahy, kterými se správní orgány řídily při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, i informace o tom, jak se odvolací správní orgán vypořádal s důvody uvedenými v odvolání žalobce. Obě správní rozhodnutí jsou tak přezkoumatelná. K charakteru potvrzení o přechodném pobytu krajský soud uvedl, že potvrzení o přechodném pobytu sice prokazuje adresu místa hlášeného pobytu cizince na našem území (§ 87n odst. 2 zákona o pobytu cizinců), ale nemůže samo o sobě prokazovat, že fyzická osoba na určitém místě na území České republiky pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb stanoveného druhu nebo že na určitém místě na území České republiky pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací. Stejně tak ani nelze z výpisu ze živnostenského rejstříku dovozovat, že osoba v něm uvedená na našem území skutečně podniká a jak dlouho tu podniká. Ve sporných případech musí k uvedeným podkladům přistoupit další důkazy. Krajský soud uvedl, že povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení ve smyslu § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zatěžuje účastníka zejména tehdy, žádá-li o přiznání určitého oprávnění. Proto je typické, že okolnosti důležité pro ochranu soukromého zájmu žadatele mohou být zjišťovány tak, že žadatel je správním orgánem vyzván, aby takovéto okolnosti tvrdil a na podporu svých tvrzení označil či předložil patřičné důkazy. V tomto kontextu soud dále odkázal na § 50 odst. 2 věty třetí, v němž je zakotvena zásada součinnosti účastníků řízení. Krajský soud konstatuje, že zákon neuvádí, že řidičské oprávnění bude uděleno osobě, která předloží některou z v § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uvedených listin, nýbrž stanoví, že bude uděleno osobě, která má obvyklé bydliště na území České republiky. Krajský soud se přiklonil k faktickému pojetí obvyklého bydliště ve smyslu zákona o silničním provozu. Jak vyplývá z výše uvedeného, neprokázání obvyklého bydliště jde k tíži žadatele. Při pobytové kontrole nejen že zde nebyl nikdo zastižen, ale ani na této adrese není záznam o provozovně, která by zde dle výpisu z živnostenského rejstříku měla být. Prvoinstanční orgán poskytl žalobci prostřednictvím dostatečně určité výzvy šanci podklady doplnit. Nelze po správním orgánu požadovat, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti (k tomu srov. zejména § 52 větu prvou správního řádu). Žalobce splnění podmínky obvyklého bydliště neprokázal. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. II. Kasační stížnost V kasační stížnosti podané s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č., 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve