7 Azs 239/2015 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 239/2015- 26 - text 7 Azs 239/2015 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: L. S., zastoupený Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava – Slezská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2015, č. j. 61 Az 6/2012 – 229, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2015, č. j. 61 Az 6/2012 – 229, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 61 Az 6/2012 – 229, zamítl žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 5. 4. 2012, č. j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, kterým zamítlo jeho žádost o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle ust. § 14a zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a neprodloužilo doplňkovou ochranu pro existenci důvodu podle ust. § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že závěr ministerstva o nemožnosti vedení paralelního trestního stíhání ve dvou státech není správný. Zásadní spornou otázkou však podle jeho názoru je, zda stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu nadále hrozí trestní stíhání, příp. odsouzení a uvěznění. Její posouzení je totiž rozhodující pro závěr o zákonnosti napadeného správního rozhodnutí. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v průběhu soudního řízení předložil potvrzení Ministerstva vnitra Ukrajiny, že je trestně stíhán podle ust. § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Na základě sdělení Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 17. 12. 2014 a připojeného výpisu z evidence OSK UMVS Ukrajiny v Ivanofrankivské oblasti, které si krajský soud vyžádal prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, pak dospěl k závěru, že stěžovatel nejen v současné době, ale ani v době vydání napadeného správního rozhodnutí nebyl trestně stíhán v zemi původu, a proto mu nehrozilo nebezpečí vážné újmy pro případ jeho uvěznění. S ohledem na uvedená zjištění ministerstvo nepochybilo, když stěžovatelovu žádost o prodloužení doplňkové ochrany zamítlo a doplňkovou ochranu neprodloužilo pro existenci důvodu podle ust. § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, protože nebezpečí jeho trestního stíhání pro případ návratu do země původu zaniklo. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které namítal, že existují značné pochybnosti o správnosti a úplnosti závěru, k němuž dospěl krajský soud, a to s ohledem na důkazy, které předložil. Zejména jde o výpisy z Rejstříku trestů Ukrajiny ze dne 25. 5. 2011, 12. 6. 2014 a 21. 5. 2015, ze kterých vyplývá, že vůči stěžovateli je nadále vedeno trestní stíhání. Krajský soud pouze uvedl, že sdělení Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 17. 12. 2014 považuje za směrodatné, neboť bylo vyžádáno oficiální cestou přes Ministerstvo spravedlnosti. Důkazy předložené stěžovatelem nijak nehodnotil, ani je nevzal v potaz pro svá skutková zjištění, která jsou rozvedena v odůvodnění rozsudku, a v neposlední řadě ani nezdůvodnil, proč k nim nepřihlížel. Tento postup krajského soudu je podle stěžovatele chybný, neboť předložené výpisy z Rejstříku trestu Ukrajiny, ve kterých jsou evidována i dosud neukončená trestní řízení, jsou jediným oficiálním a relevantním důkazem o tom, zda je na Ukrajině vůči jeho osobě vedeno trestní řízení či nikoliv. Podle stěžovatelova přesvědčení jakékoliv vyjádření či sdělení úředníka ministerstva nebo prokuratury je oproti oficiálnímu výpisu z rejstříku trestu „pouhým“ podpůrným podkladem. V žádném případě mu nelze přikládat stejnou váhu, či dokonce vyšší, jak to učinil krajský soud. Právě stěžovatelem průběžně předkládané výpisy z rejstříku trestů, ze kterých je zřejmé, že je proti němu nadále vedeno trestní stíhání, jsou rozhodným důkazem, z něhož lze učinit závěr, že jeho žaloba je důvodná. Pokud nelze učinit z předložených výpisů jednoznačný závěr, že je stěžovatel stále na Ukrajině trestně stíhán, tak lze z nich dovodit důvodné pochybnosti o sdělení Generální prokuratury Ukrajiny. V žádném případě však nelze tyto pochybnosti bez povšimnutí přejít a učinit závěr, že trestní stíhání proti stěžovateli již na Ukrajině není vedeno. Proto měl krajský soud napadené správní rozhodnutí vedle přezkoumání v mezích žalobních bodů, vycházeje ze skutkového a právního stavu, který byl dán v době vydání správního rozhodnutí, také přezkoumat s přihlédnutím k aktuální situaci a stavu v zemi původu, což se nestalo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že trvá na správnosti rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany, i na tom, že se dostatečně zabývalo všemi tvrzeními stěžovatele, kterými zdůvodnil svou žádost. V daném případě bylo jednoznačně prokázáno, že trestní věc stěžovatele převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené trestní řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné, a Ukrajina již tedy žádné trestní řízení proti stěžovateli nevede. Není tedy důvod se domnívat, že stěžovatelův život je ohrožen ve smyslu vážné újmy. Námitky stěžovatele nemají opodstatnění, což ostatně dostatečně podrobně vyhodnotil i krajský soud v napadeném rozsudku, s jehož odůvodněním se ministerstvo ztotožňuje. Proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Protože stěžovatel podal kasační stížnost i z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Pokud jde o meritum věci, krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku omezil na posouzení otázky, zda v případě návratu na Ukrajinu hrozí stěžovateli i nadále trestní stíhání, příp. odsouzení a uvěznění. Jeho negativní závěr v tomto směru vychází pouze ze sdělení Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 17. 12. 2014. V soudním spisu jsou však založena dvě sdělení Generální prokuratury Ukrajiny, a to jednak ze dne 29. 9. 2014 v ukrajinském a anglickém jazyce, které se týká trestního stíhání podle § 121 odst. 2 Trestního zákona Ukrajiny, a jednak ze dne 17. 12. 2014 v ukrajinském a anglickém jazyce, které se týká trestního stíhání podle § 212 odst. 2 Trestního zákona Ukrajiny, přičemž pouze toto sdělení je přeloženo do českého jazyka. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak není zřejmé, zda se s ohledem na uvedená odlišná ustanovení trestního zákona jedná o dvě různá sdělení týkající se trestních stíhání ohledně různé trestně činnosti, nebo zda jde z hlediska jeho obsahu o totožné sdělení, ve kterém pouze došlo k překlepu v označení příslušného paragrafu trestního zákona a které se tak vztahuje k jednomu a témuž trestnímu stíhání. Z odůvodnění napadeného rozsudku také není zřejmé, že by se krajský soud zabýval tvrzením stěžovatele, že je na Ukrajině stále trestně stíhán podle § 263 odst. 1 Trestního zákona Ukrajiny, což opakovaně v průběhu správního i soudního řízení dokládal potvrzeními Ministerstva vnitra Ukrajiny, i když existenci těchto potvrzení v odůvodnění rozsudku zmiňuje. Nijak je ale nehodnotí a ani neuvádí, proč k nim nepřihlížel. Krajský soud tedy pochybil