8 Ads 58/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 58/2015- 67 - text 8 Ads 58/2015 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: Mgr. S. F., zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 2. 2012, čj. X-obnovené řízení, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 4. 2015, čj. 52 Ad 6/2012 – 254, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Stanislavu Kadečkovi, Ph.D., advokátovi se sídlem Teplého 2786, Pardubice, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 3146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 29. 2. 2012, čj. X-obnovené řízení (dále jen „napadené rozhodnutí“), Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) zrušila své rozhodnutí čj. X ze dne 17. 3. 2011 a přiznala žalobkyni od 1. 1. 2010 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 3109 Kč měsíčně, který zvýšila v souladu s příslušnými předpisy od 1. 1. 2011 na částku 3206 Kč měsíčně a od 1. 1. 2012 na částku 3262 Kč měsíčně. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Krajský soud žalobu zamítl. [3] Mezi stranami bylo sporné datum vzniku plné invalidity žalobkyně a to, že žalovaná při výpočtu doby pojištění nezohlednila dobu, po kterou žalobkyně dle svého tvrzení absolvovala zahraniční vědeckou postgraduální stáž v Japonsku. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „posudková komise“) se sídlem v Hradci Králové původně stanovila datum vzniku plné invalidity žalobkyně na den 11. 5. 2004, a to v posudku ze dne 6. 12. 2012. Tento závěr následně přehodnotily posudkové komise se sídlem v Praze a v Brně, které ve svých posudcích stanovily datum vzniku invalidity na den 31. 10. 2002. Již tohoto dne totiž žalobkyně uvedla při vyšetření po autonehodě poruchy soustředění, únavu a změny mentálního stavu. Oporou pro tento závěr byl lékařský nález z USA ze dne 31. 10. 2002 a lékařské zprávy z roku 2003. Vyšetření ze dne 11. 5. 2004 bylo pouze potvrzením již dříve stanovené diagnózy. Krajský soud označil závěry brněnské a pražské posudkové komise za přesvědčivé a vzal za prokázané, že žalobkyně byla plně invalidní již od 31. 10. 2002. Krajský soud zároveň odmítl názor žalobkyně, že její invalidita vznikla již v roce 2000, neboť tento závěr nebylo možné dovodit z předložených posudků. Na tomto závěru nic nezměnila ani lékařská zpráva MUDr. B. ze dne 23. 12. 2014, kterou se posudkové komise rovněž zabývaly a dospěly k závěru, že je založena pouze na domněnkách. [4] Nesprávné určení data vzniku invalidity nicméně nezkrátilo žalobkyni na jejích právech. Ačkoli se stala plně invalidní dnem 31. 10. 2002, nezískala potřebnou dobu pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) ve znění účinném do 31. 12. 2009, nýbrž až podle § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 1. 2010, podle kterého bylo postačující, získal-li žadatel o invalidní důchod alespoň 10 let doby pojištění v posledních 20 letech před vznikem invalidity. Invalidní důchod jí tedy nebylo možné přiznat dříve než od 1. 1. 2010. [5] Krajský soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou, podle které měla žalovaná započítat žalobkyni do doby pojištění také dobu od 1. 4. 1997 do 31. 3. 2002, kterou žalobkyně strávila na stáži v Japonsku. Žalobkyně neprokázala, že byla během této doby v České republice řádně pojištěna, ani že by se účastnila vědecké stáže v Japonsku jako vědecký pracovník. Žalobou napadené rozhodnutí vycházelo z rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 2. 9. 2008, které žalobkyně nerozporovala a podle kterého bylo její studium v Japonsku postaveno na roveň studiu na tuzemské vysoké škole. Nejednalo se tedy o vědeckou stáž. Uvedené studium nelze zohlednit ani jako dobu pojištění, neboť podle § 20 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění lze dobu studia považovat za dobu pojištění nejdéle do 26 let věku; žalobkyně přitom začala studovat v Japonsku až ve věku 34 let. III. [6] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítla, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, pokud dospěl k závěru, že žalovaná nesprávně určila datum vzniku invalidity, neboť napadené rozhodnutí vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Správní orgán je za těchto okolností povinen doplatit dávky důchodového pojištění ode dne, od kterého dávky náležely dle správného data vzniku invalidity. [7] Stěžovatelka setrvala na názoru, že její invalidita vznikla nejpozději dne 4. 4. 2000 a její vznik příčinně souvisel s tím, že se v roce 1999 stala v Japonsku obětí znásilnění. Tuto skutečnost dokládal i posudek MUDr. B., který uzavřel, že její práceneschopnost vznikla důsledkem znásilnění, po kterém se u žalobkyně rozvinul typický obraz posttraumatické stresové poruchy vedoucí k podstatnému snížení pracovního potenciálu. Z posudku vyplývá, že stěžovatelka se tématem znásilnění neustále zaobírá, trpí nočními můrami s tématem znásilnění i „flashbacky“ včetně dotekových a čichových vjemů. Význam tohoto posudku nelze bagatelizovat jen proto, že MUDr. B. použil slovní obrat „lze se domnívat“, který se v lékařských posudcích běžně užívá. Posudek MUDr. B. podpořila i soudní znalkyně z oboru psychologie PhDr. Švecová, která ve svém posudku konstatovala, že základní trauma u stěžovatelky vzniklo znásilněním na půdě univerzity, kde vykonávala stáž; již před nehodou byla její pracovní schopnost nulová. [8] Stěžovatelce nemůže jít k tíži, že psychická onemocnění lze určit maximálně s vysokou mírou pravděpodobnosti a že zpravidla není možné určit přesný čas jejich vzniku či rozvoje. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 3 Ads 6/2004 – 47, nelze datum vzniku invalidity u psychického onemocnění ztotožňovat se dnem jeho diagnózy, pokud nelze vzhledem k plíživému charakteru onemocnění vyloučit, že nepříznivý stav stěžovatele vznikl již přede dnem diagnózy; to platí tím spíše za situace, kdy stěžovatel udával zdravotní obtíže odpovídající uvedenému onemocnění již několik let před jeho diagnostikováním. [9] Podle § 5 odst. 1 a 4 zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění účastni zaměstnanci v pracovním poměru a v poměru obdobném pracovnímu poměru. Stěžovatelka byla důchodově pojištěna i během stáže v Japonsku, neboť tato stáž měla charakter závislé práce. Stěžovatelka pobírala peněžitou odměnu, byla na stáž vyslána řadu let po ukončení magisterského studia a musela kvůli stáži ukončit doktorské studium v tuzemsku. Úkoly k výzkumu byly zadány a kontrolovány a stěžovatelka obdržela veškeré materiální, technické i vědecké zázemí. Vzdělávání na stáži mělo spíše charakter celoživotního vzdělávání, nikoli charakter studia na vysoké škole. Stáž organizovala Česká republika ve spolupráci s Japonskem a jejím cílem bylo získat nové odborníky v oblasti práva životního prostředí se zahraničními zkušenostmi. Charakter těchto pobytů nebyl v 90. letech jednoznačně definován, to však nelze přičítat stěžovatelce k tíži; je třeba naopak interpretovat zákon o důchodovém pojištění extenzivně tak, aby stěžovatelka nebyla krácena na svých právech. Stěžovatelka také nabídla alternativní možnost započtení japonské stáže do doby pojištění, a to jako interní vědeckou aspiranturu, neboť podle § 102 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jsou interní vědečtí aspiranti účastni pojištění až do 31. 12. 1998. [10] Na závěr kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí náleží invalidní důchod i bez ohledu na dobu pojištění, a to na základě § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Její invalidita nastala v důsledku znásilnění, ke kterému došlo během stáže na japonské univerzitě, a jednalo se proto o školní úraz, který je postaven na roveň pracovnímu úrazu (srov. § 391 odst. 4 zákoníku práce). V tomto případě není podstatné, zda se tak stalo v průběhu studia nebo v průběhu vědecké stáže, neboť nárok na invalidní důchod zde vznikl v obou případech. IV. [11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V. [12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst.