8 Afs 37/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 37/2015- 59 - text 8 Afs 37/2015 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: GAME TEAM PLUS, spol. s r. o., se sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Praha 10, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2013, čj. 22971/13/5000-14504-711335, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 18. 2. 2015, čj. 59 Af 26/2013 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I.a 1. Finanční úřad v Liberci rozhodnutím ze dne 9. 3. 2011, čj. 70941/11/192930500320, nepřiznal žalobci náhradu nákladů ve výši 3120 Kč, které měly žalobci vzniknout v souvislosti se splněním výzvy k součinnosti třetích osob ze dne 28. 6. 2010. V té finanční úřad vyzval žalobce k předložení fotokopie dokladů a písemností souvisejících s prodejem vozidla Opel Vivaro. 2. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 27. 9. 2011, čj. 8482/11-1500-505085. I.b 3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, který jej rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, čj. 59 Af 54/2011 – 38, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, finanční ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Odvolací finanční ředitelství.) 4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2013, čj. 22971/13/5000-14504-711335, změnil rozhodnutí finančního úřadu tak, že nahradil ve výroku odkaz na § 107 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, odkazem na § 30 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. II. 5. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, který ji rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, čj. 59 Af 26/2013 – 36, zamítl. Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje. III. 6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. 7. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se spokojil s vysvětlením žalovaného o platnosti elektronického podpisu JUDr. Š. na napadeném rozhodnutí. Krajský soud se dopustil vady řízení, protože vyšel pouze z vytištěných písemností, nikoliv z elektronické části spisu, která by mohla být jediným důkazem o platnosti podpisu úřední osoby. 8. Krajský soud se opomněl vyjádřit k námitce, že nebylo postaveno najisto, kdo byl úřední osobou oprávněnou vydat a podepsat napadené rozhodnutí. Soud uvedl obecně, že skutečnost, kdo je v dané věci úřední osobou, vyplývá z Podpisového řádu žalovaného, z pracovní smlouvy, příp. ze jmenování či zvolení do funkce. Tyto dokumenty ale nebyly součástí spisu. Krajský soud se tedy ve skutečnosti nezabýval tím, zda JUDr. Š. byla podle zmíněných dokumentů úřední osobou v posuzované věci. Podstata žalobní námitky nespočívala v tom, že by úřední osoba překročila své pravomoci, stěžovatel proto nebyl povinen uvést konkrétní pochybnosti. 9. Dále stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení jeho nároku na náhradu nákladů. Nesouhlasil především se závěrem krajského soudu, že náklady vynaložené stěžovatelem na zastoupení daňovou poradkyní nelze podřadit pod § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Soud tento závěr dostatečně nezdůvodnil. Zejména neobjasnil, proč by předložení listin mělo být považováno za čistě administrativní úkon. Stěžovatel byl přesvědčen o oprávněnosti paušalizovat hotové výdaje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Propočítávání a dokládání jednotlivých výdajů na telefonické hovory, elektronickou komunikaci, na mzdy, na jednotlivé kopie listin, poštovné apod. by bylo pro stěžovatele časově komplikované a nehospodárné. Ustanovení § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků nevylučuje nárok na náhradu nákladů podle advokátního tarifu. 10. Stěžovatel uplatnil v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) své právo zvolit si v daňovém řízení zástupkyni – daňovou poradkyni. Bylo nesporné, že daňová poradkyně poskytla stěžovateli daňové poradenství v souvislosti s výzvou správce daně k součinnosti. Splnění povinnosti uložené výzvou nelze považovat za jednoduchý administrativní úkon. Zástupkyně stěžovatele musela využít software, hardware, službu internetového připojení a zaručený elektronický podpis. Dále musela věnovat svůj čas na jednání se stěžovatelem a vyřízení věci. Správce daně a žalovaný prostřednictvím této daňové poradkyně se stěžovatelem komunikovali. Za daňové poradenství jí proto náležela odměna podle § 6 profesního předpisu, kterou stěžovatel skutečně uhradil, čímž došlo ke snížení jeho majetku. Stěžovatel nebyl ve výzvě k součinnosti poučen, že správce daně nebude hradit náklady na zastoupení. 11. Podle obecného pravidla § 30 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nese náklady daňového řízení správce daně. Stěžovateli však bylo uloženo nést náklady daňového řízení jiného daňového subjektu, aniž by existoval legitimní cíl, pro který by mohlo být do jeho vlastnického práva takto zasaženo. Nadto, odvolací orgán posléze uznal, že výzva k součinnosti byla v části nezákonná. Zastoupení daňovou poradkyní proto bylo důvodné. 12. Stěžovatel namítl, že krajský soud (dostatečně) nevypořádal některé žalobní námitky, konkrétně (a) námitku porušení čl. 4 odst. 2 a čl. 11 Listiny tím, že byl stěžovateli nezákonně odňat majetek, (b) námitky v bodu II.3.2 žaloby, že sjednání zastoupení bylo důvodné s ohledem na hrozbu pokuty ve výši až 2 mil. Kč a pochybnosti o zákonnosti rozsahu výzvy, a nevypořádal se ani s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1126/07, podle kterého je účelem paušálního vyčíslení odměny zjednodušení výpočtu, (c) námitku v bodu II.3.3 žaloby, že zákon nestanoví povinnost nést náklady cizího daňového řízení (d) námitku v bodu II.3.4 žaloby, že podání ze dne 31. 7. 2010 obsahovalo kromě tří listin také vyjádření k nezákonnosti výzvy, (e) námitku v bodu II.3.5, že zástupkyni fakticky vznikly náklady v souvislosti s elektronickým podáním, (f) námitku v bodu II.3.6 žaloby, že správní orgány nehodnotily důkaz o úhradě hotových výdajů ve výši 3120 Kč, (g) námitku v bodu II.3.7 žaloby, že ze zákona nevyplývá povinnost stěžovatele hradit si sám náklady na zastoupení, pokud si ve věci výzvy k součinnosti zvolí zástupce, (h) námitku v bodu II.3.8 žaloby, že náklady, které by stěžovatel musel sám vynaložit, nebyl-li by zastoupen, byly zahrnuty v odměně za zastupování, dále krajský soud neobjasnil rozdíl mezi hotovými výdaji doloženými konkrétními doklady a hotovými výdaji podle § 13 advokátního tarifu, (i) námitku v bodu II.3.9 žaloby, v níž stěžovatel zpochybnil závěr o nemožnosti použití advokátního tarifu, zejm. poukazem na zásadu rovnosti, (j) námitku v bodu II.3.10 žaloby, v níž stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že se ve vztahu k nákladům řízení nepoužije zásada úspěchu ve věci. 13. Krajský soud se dostatečně nevypořádal ani s námitkou porušení práva na spravedlivý proces a porušení vlastnického práva, k nimž došlo nepřiměřenou délkou řízení. O náhradě nákladů mělo být rozhodnuto do 15 dnů, konečné rozhodnutí však bylo vydáno až po 1130 dnech. Po tuto dobu bylo stěžovateli odňato právo pokojně užívat majetek ve výši 3120 Kč. 14. Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nesprávně posoudil rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí prvního stupně a nevyjádřil se k namítané vadě, že rozhodnutí žalovaného změnilo pouze výrok rozhodnutí prvního stupně, ale ponechalo původní chybné odůvodnění. Takové rozhodnutí je jako celek neurčité. Podle odůvodnění rozhodnutí prvního stupně správce daně postupoval podle § 107 daňového řádu ve spojení s § 264 odst. 1 téhož zákona, ale podle výroku (ve znění rozhodnutí o odvolání) bylo rozhodnuto na základě § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Ve věci tak existují dvě odlišná rozhodnutí. 15. Krajský soud neobjasnil, proč nepřisvědčil námitce, že rozhodnutí prvního stupně neobsahovalo podpis oprávněné úřední osoby. Soud pouz