8 Afs 63/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 63/2014- 68 - text 8 Afs 63/2014 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupeného Mgr. Lenkou Krupičkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Na Hroudě 1034/61, Praha 10, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 11. 10. 2011, čj. 6163-2/2011-140100-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014, čj. 22 Af 181/2011 – 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Celní úřad Frýdek-Místek (dále jen „správce daně“) vyzval dne 8. 8. 2011 pod čj. 80597/2011-946100-024 žalobce podle § 21 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2014, ke splnění ručitelského závazku v celkové výši 29 251 383 Kč. 2. Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2011, čj. 6163-2/2011-140100-21, Celní ředitelství Ostrava zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí správce daně. II. 3. Žalobce napadl rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Celní ředitelství bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, a v souladu s tímto zákonem bylo v řízení pokračováno jako s žalovaným s Generálním ředitelstvím cel. Rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, čj. 22 Af 181/2011 – 35, krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje. III. 4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 5. Stěžovatel připustil, že poskytl zajištění daně ručením podle § 21 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Namítl však, že liknavost správce daně vůči daňovému dlužníkovi, společnosti AB style s. r. o. (dále jen „AB style“), způsobila zbytečné zvýšení ručitelského závazku. Správce daně také pochybil, pokud ke splnění dluhu vyzval stěžovatele, aniž by učinil pokus o vymožení dlužné částky od AB style. 6. Dále stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že dobrovolné převzetí ručitelského závazku stěžovatelem zbavilo správce daně povinnosti postupovat podle zásad procesní rovnosti, rychlosti, hospodárnosti, spolupráce a vstřícnosti. Nedoplatek na dani AB style vznikl na základě 46 neuhrazených platebních výměrů na daň z lihu a vína. Nejstarší z nedoplatků byl splatný již dne 22. 3. 2010. Správce daně uvědomil stěžovatele o nedoplatcích až sděleními ze dne 25. 7. 2011, čj. 8059-2/2011, a ze dne 27. 7. 2011, čj. 8059-5/2011. Vzápětí správce daně vydal výzvu ke splnění ručitelského závazku ze dne 8. 8. 2011, čj. 8059-7/2011-046100-024. 7. Prodlevy AB style s placením daní začaly již ve zdaňovacím období prosinec 2009. Správce daně vyměřil AB style daň z lihu za zdaňovací období prosinec 2009 rozhodnutím ze dne 27. 1. 2010, čj. 2765/2010-046100-021, ve výši 23 973 120 Kč, se splatností dne 24. 2. 2010. Prodlení AB style trvalo několik měsíců (až 222 dní), během kterých správce daně vydal celkem dvanáct platebních výměrů na úrok z prodlení. V případě daně z lihu za zdaňovací období duben 2010 přesáhlo prodlení AB style délky 100 dní, než byl vydán platební výměr na úrok z prodlení. AB style se dostal do prodlení s placením daní i ve všech následujících obdobích. 8. Nedoplatky AB style na daních se odvíjely již od 24. 2. 2010, v srpnu 2010 správce daně začal vyrozumívat AB style o předpisu úroku z prodlení, avšak výzvu k zaplacení daně podle § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních vydal teprve 25. 7. 2011. Tato výzva je z pohledu ručitele stěžejním procesním úkonem, protože až z ní se stěžovatel dozvěděl o celkovém nedoplatku AB style na dani a o jeho špatné platební morálce. Správce daně měl podle § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních povinnost vyzvat dlužníka k zaplacení daně, pokud daň nezaplatil ve lhůtě její splatnosti. Správce daně pochybil, pokud se zasláním výzvy bezdůvodně otálel, nechal nedoplatky na dani a úroky z prodlení dále kumulovat a přes zjevně špatnou platební morálku AB style povolil úhradu daně za zdaňovací období říjen až prosinec 2010 ve splátkách. Správce daně povolil plnění ve splátkách v únoru 2011, tedy šest měsíců poté, kdy AB style vyrozuměl o předpisu úroku z prodlení za starší, stále nesplněné nedoplatky. 9. Krajský soud se mýlil v názoru, že se stěžovatel měl sám zajímat o platební situaci dlužníka, protože převzal ručitelský závazek dobrovolně. Správce daně se má primárně zasazovat o řádné a včasné plnění daňových povinností dlužníkem a nespoléhat pouze na zajištění ručením. Skutečnost, že § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních výslovně nestanovil lhůtu pro vydání výzvy, neznamená, že správce daně měl k dispozici libovolně dlouhou dobu. Podle § 7 odst. 1 daňového řádu má správce daně postupovat bez zbytečných průtahů. Tomuto požadavku postup správce daně nevyhověl. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 2254/07, podle nějž „[f]yzickým i právnickým osobám vzniká legitimní očekávání, že veřejná moc bude existenci pohledávek státu oznamovat potenciálním dlužníkům bez zbytečného odkladu poté, co některá z jejích složek zjistí jejich existenci“, dvouletá prodleva mezi splatností celního dluhu a jeho uplatněním vůči věřiteli byla v rozporu s principy dobré správy a povinnostmi orgánů veřejné moci, přestože správní orgán neměl zákonnou povinnost uplatnit dluh dříve. 10. Správce daně měl v souladu se zásadou hospodárnosti postupovat tak, aby stěžovateli jako ručiteli nevznikly zbytečné náklady. Povinnost správce daně zaslat výzvu podle § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních na vědomí ručiteli souvisí s možností vypovězení ručení ve smyslu § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Ručitel má ze zákona právo na informaci o aktivaci svého ručitelského závazku, přičemž ze zásad daňového řízení plyne požadavek, aby se jednalo o informaci včasnou. Správce daně fakticky připravil stěžovatele o možnost předejít vypovězením ručení vzniku enormních nákladů, informoval jej totiž až ve chvíli, kdy se dluh na dani kumuloval po dobu šestnácti měsíců a téměř dosáhl celkové částky zajištěné ručením. Zasažením do stěžovatelova veřejného subjektivního práva na včasné vypovězení ručitelského závazku správce daně zatížil řízení vadou, která způsobila nezákonnost rozhodnutí. 11. Na podporu svých závěrů stěžovatel poukázal na § 153 odst. 3 a na § 173 daňového řádu. Podle § 153 odst. 3 daňového řádu správce daně může daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. Informační povinnost správce daně zakotvená v § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních byla zjevně přísnější, jelikož § 153 odst. 3 daňového řádu hovoří pouze o možnosti vyrozumění a nestanoví žádnou závaznou formu. Právní nauka dospěla k závěru, že podle § 153 odst. 3 daňového řádu má správce daně vyrozumět daňového dlužníka o výši jeho nedoplatku bezodkladně po splatnosti daně (Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 927). Tím spíše musí být povinnost bezodkladného vyrozumění dovozena z § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních, který byl vůči správci daně přísnější. Na srovnání s § 173 daňového řádu stěžovatel demonstroval spojitost informační povinnosti správce daně s možností vypovědět ručení. Jelikož § 173 daňového řádu, rozdílně od úpravy v zákoně o spotřebních daních, nepočítá s možností vypovězení ručení, nestanoví ani povinnost správce daně vyrozumět ručitele o vzniku nedoplatku. 12. Správce daně postupoval v rozporu s účelem institutu zajištění spotřebních daní, kterým je krytí rizik spojených s výrobou, zpracováním a držením výrobků, u nichž z pohledu státu existuje zvýšená hrozba zneužití a podvodů. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 3/13, zdůraznil, že k použití zajištění daně na úhradu splatné spotřební daně má docházet pouze výjimečně. Správce daně nedbal funkce zajištění spotřebních daní a liknavým přístupem vůči AB style „dostal stěžovatele prakticky do pozice spoludlužníka, který poskytl zálohu na daň.“ 13. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem, že správce daně nebyl povinen vymáhat dlužnou daň nejprve po AB style. Podle § 21 odst. 5 zákona o spotřebních daních správce daně vyzve k plnění ručitele, pokud výzva dlužníkovi k zaplacení splatné daně byla marná. Ustanovení nelze vykládat tak, že k možnosti správce daně obrátit se