8 As 109/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 109/2014- 70 - text 8 As 109/2014 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2013, čj. KrÚ 63278/2013/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2014, čj. 52 A 87/2013 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1) Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013, čj. MUHO-7487/2013, Městský úřad Holice (dále jen „městský úřad“) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 1. 5. 2013 v 13:39 hodin v obci Chvojenec, okres Pardubice, na silnici č. III/29821 ve směru od obce Rokytno řídil osobní automobil tovární značky Volkswagen, registrační značky X rychlostí 71 km/h, čímž nejméně o 21 km/h překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci. Za toto jednání mu městský úřad uložil pokutu ve výši 2500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 1 měsíce a povinnost nahradit náklady řízení. 2) Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2013, čj. KrÚ 63278/2013/ODSH/8 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil shora uvedené rozhodnutí městského úřadu. II. 3) Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Krajský soud žalobu zamítl. Neshledal důvod přezkoumávat napadené rozhodnutí nad rozsah žalobních bodů. Na zákonnost napadeného rozhodnutí nemělo vliv, že ve správním spise byla založena fotokopie žalobcova občanského průkazu, neboť tato kopie nebyla rozhodným podkladem pro posouzení odpovědnosti žalobce za projednávaný přestupek. Stěžejním důkazem o vině žalobce byl záznam o měření rychlosti vozidla, podklady o ověření funkčnosti měřícího zařízení a důkaz o proškolení osob provádějících měření. Žalovaný uvedl tyto důkazy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, byly rovněž součástí správního spisu a žalobce proti nim nevznesl v průběhu správního řízení žádné námitky. Krajský soud uvedl s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 – 35, že měření rychlosti vozidla radarem je legální postup a důkaz takto získaný byl získán v souladu se zákonem. Žalobce sice namítl, že má pochybnosti o správnosti provedeného měření, ale neuvedl, v čem konkrétně měla spočívat tato nesprávnost. Za těchto okolností nebyl dán důvod k revizi či kontrole provedeného měření. Nebylo rovněž nutné do spisu zakládat návod k použití měřícího zařízení, protože žalobce nijak nenamítal, že rychlost vozidla byla změřena v rozporu s tímto návodem. 4) Vzhledem k tomu, že žalobcova vina byla dostatečně prokázána existujícím záznamem o měření rychlosti vozidla, dokladem o funkčnosti měřícího zařízení a záznamem o proškolení osob provádějících měření, bylo nadbytečné provádět výslech policistů, kteří měření prováděli. Žalobce ostatně nepopřel, že řídil změřené vozidlo, pouze tvrdil, že nesouhlasil s použitím důkazů a způsobem měření. Žalovaný neporušil odmítnutím výslechu policistů zásadu ústnosti. 5) Krajský soud dále uvedl, že nepřesná citace judikatury v části napadeného rozhodnutí týkající se místa spáchání přestupku nebyla natolik zásadní, aby měla vliv na přezkoumatelnost a srozumitelnost tohoto rozhodnutí. Ačkoli v přestupkovém řízení platí zásady trestního práva, nelze dovozovat, že je na něj třeba ve všech ohledech aplikovat trestní řád. 6) Z fotografické dokumentace je zřejmé, že vozidlo řízené žalobcem bylo změřeno v obci. Ze správního spisu je zjevné, že měřící zařízení bylo umístěno na domě čp. 242 a zaměřeno na vozidla jedoucí od obce Rokytno. Snímek vozidla byl proveden na vzdálenost 240 m od domu čp. 242 směrem na obec Rokytno, přičemž od tohoto místa je značka „začátek obce“ vzdálena více než 700 m a navíc se nachází za ohybem silnice. Nebylo tedy reálné, aby vozidlo žalobce bylo v okamžiku změření mimo obec. Krajský soud připomněl, že řidiči motorových vozidel jsou povinni dodržovat nejvyšší povolenou rychlost na celém území obce, a dodržování této rychlosti je tudíž možné kontrolovat kdekoli v obci. 7) Nedůvodná byla i námitka týkající se ustanovení opatrovníka. Žalobce zvolil jako zmocněnce osobu s bydlištěm na Kanárských ostrovech, kam se nedařilo doručovat. Jeho pražská adresa byla pouze adresou ohlašovny. Zmocněnec ani nepotvrzoval zprávy doručované na jím udanou elektronickou adresu. Za těchto okolností krajský soud souhlasil se žalovaným, že záměrem zmocněnce bylo pouze mařit doručování, a tak účelově prodlužovat řízení o přestupku. Žalobce nevyvrátil správnost těchto úvah žalovaného. 8) Žalobce předložil na podporu svých námitek nezřetelnou fotografii, která však neodpovídá obsahu správního spisu. Ve správním spise je založena fotografie vozidla řízeného žalobcem v dostatečném rozlišení, které umožňuje zjistit registrační značku vozidla. Na případ žalobce nelze aplikovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které nepatrné překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci (o 2 km/h) nenaplňuje materiální znak přestupku. Žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o více než 21 km/h. Takové překročení nejvyšší povolené rychlosti je natolik značné, že jím bezpochyby došlo k naplnění i materiální stránky přestupku. III. 9) Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl, že krajský soud byl povinen zkoumat oprávněnost trestního obvinění vzneseného proti stěžovateli v plném rozsahu, tj. i nad rámec žalobních bodů, a byl povinen ex offo zkoumat porušení práv obviněného a průběh správního řízení. Stěžovatel uplatnil zcela konkrétní námitky a důkazy, kterými se soud nezabýval, ačkoli byl povinen se s nimi vypořádat. Krajský soud zároveň použil nepřiléhavou judikaturu zejména z daňové oblasti. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. 10) Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že jako obviněný z přestupku nebyl povinen označovat důkazy k prokázání svých tvrzení a že správní orgány byly povinny zkoumat všechny relevantní možnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011 – 68). 11) Stěžovatel dále namítl, že krajský soud byl povinen vycházet pouze z legálních a legitimních důkazních prostředků, které byly získány zákonným způsobem a se zaručením všech práv obviněného. Celé obvinění z přestupku však stojí pouze na jediném důkazu, a to záznamu z měřícího zařízení. Chybí přitom zadní strana ověření funkčnosti měřícího zařízení, není tedy známa skutečná doba platnosti tohoto ověření, a rovněž nebylo postaveno najisto, zda doba platnosti neskončila dříve v důsledku některé ze zákonných podmínek (srov. § 7 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu č. 262/2000 Sb., o metrologii). Soud ani správní orgány však neprovedly žádný důkaz, kterým by zjistily, nakolik je výpis z měřícího zařízení spolehlivý. 12) Stěžovatel také uvedl, že samotné měření bylo vadné. Všechny fotografie z měřícího zařízení byly nepoužitelné, neboť byly pořízeny ve shodný čas, mají shodné číslo snímku a odlišné vzdálenosti měření. Muselo tedy dojít k závadě na měřícím zařízení. Soud přitom opominul stěžejní důkaz, a to návod k použití měřícího zařízení, bez kterého nebylo možné ověřit správnost postupu při měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011 – 56). 13) Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013 – 60, podle kterého „pokud byla rychlost vozidla zaznamenána rychloměrem, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze.“ Tento názor je podle stěžovatele nesprávný, neboť odporuje principům logiky a fyzikálním zákonům. 14) Podle stěžovatele soud pouze presumoval, ale neprokázal správnost uvedeného místa měření, neboť vyšel pouze z tvrzení policisty o poloze měřícího zařízení, ačkoli policejní snímky z místa měření nevykazují žádnou relevantní shodu pozadí. Na uvedeném úseku je silnice a stromy, bez intravilánu obce. Lze se tedy důvodně domnívat, že zde byla nejvyšší povolená rychlost 90 km/h. Fotografie pořízená na údajném místě měření neobsahuje stejné markanty, jako fotografie vozidla řízeného žalobcem. Místo měření je tedy zcela odlišné od fotografovaného místa. Žalovaný dále manipuloval se spis