9 As 80/2015 — Nejvyšší správní soud

9 As 80/2015- 24 - text 9 As 80/2015 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: EX.CHANGE,k.s., se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2012/1710/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 11 A 109/2012 – 50, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 11 A 109/2012 – 50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se dle rozhodnutí žalované ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2012/1890/570, dopustila správních deliktů podle § 26 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „devizový zákon“), za což jí žalovaná uložila pokutu ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správních deliktů se žalobkyně měla dopustit tím, že: (i) v rámci kontrolních směn provedených dne 29. 3. 2011 v provozovně na adrese Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1, ve dnech 8. 11. 2011, 10. 11. 2011 a 12. 12. 2011 v provozovně na adrese Václavské náměstí 824/29, 110 00 Praha 1 a dne 13. 12. 2011 v provozovnách na adresách Staroměstské nám. 551/17, 110 00 Praha 1 a Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1, nesdělila klientům před konečným uskutečněním nákupu cizí měny výši protihodnoty nakupované cizí měny; (ii) dne 29. 3. 2011 v provozovně na adrese Staroměstské nám. 551/17, 110 00 Praha 1 neuvedla na kurzovním lístku kurzy a ceny jednotlivých služeb spolu s doprovodným textem v jednotné velikosti; (iii) dne 29. 3. 2011 v provozovnách na adresách Staroměstské nám. 551/17, 110 00 Praha 1, Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1 a Václavské náměstí 824/29, 110 00 Praha 1, nezveřejnila v českém a anglickém jazyce informaci o právu klienta na vydání dokladu o poskytnutí služby s údaji podle zákona o ochraně spotřebitele a o povinnosti devizového místa této žádosti klienta vyhovět; čímž porušila § 3e písm. e) devizového zákona dále provedený § 5 odst. 1, 3 a 5 vyhlášky České národní banky č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti (dále jen „vyhláška o směnárenské činnosti“). Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala rozklad, který Bankovní rada žalované zamítla rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku. [2] Žalobkyně jej napadla u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Postupně se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, a přestože většině z nich nepřisvědčil, shledal, že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. [3] V odůvodnění rozsudku se mimo jiné zabýval rozdíly mezi spojeními „odstoupení od obchodu“ a „odstoupení od smlouvy“, neboť dle žalobkyně je možné je zaměňovat a žalovaná je užívala nesprávně. Městský soud vysvětlil, proč tomu tak není, a popsal proces uzavření kupní smlouvy o nákupu či prodeji cizí měny. Následně však konstatoval, že veřejnoprávní úprava podmínek pro provádění směnárenské činnosti není odvislá od působení norem soukromého práva a je třeba ji vykládat podle jejího účelu. Ustanovení § 5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti sleduje ochranu klienta, a to požadavkem, aby byl při nákupu nebo prodeji valut bezpečně informován o přesné výši nabývané protihodnoty. Proto dle městského soudu není zásadní, zda je v okamžiku sdělení informace o protihodnotě kupní smlouva již uzavřena. Žalobkyně měla povinnost informovat klienta před konečným uskutečněním nákupu nebo prodeje cizí nebo české měny, tedy nejpozději bezprostředně před ukončením nákupu v technickém smyslu – okamžikem, kdy je klientem nakupovaný obnos peněz připraven ve směnárenské propusti. Městský soud uzavřel, že žalovaná sice do značné míry spojuje informační povinnost devizového místa se subjektivními právy smluvních stran vyplývajícími z norem soukromého práva, v projednávané věci se však nejednalo o vadu, která by mohla ovlivnit výsledek správního řízení. [4] Dále posuzoval dostatečnost zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně konkrétně rozporovala závěr žalované o době instalace displejů k zobrazování výše protihodnoty; tvrdila, že byly instalovány již při kontrolních směnách dne 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011. K vypořádání tohoto bodu městský soud nejprve posuzoval, zda správní spis obsahuje podklady, z nichž vyplývají skutková zjištění žalované a které současně splňují zákonné požadavky. Dospěl k závěru, že nikoli, neboť žalovaná neměla čerpat z úředního záznamu; zjištění z kontrolních směn měla být zachycena ve formě protokolu podle § 15 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“). Žalovaná měla žalobkyni seznámit s jeho obsahem, předat jí stejnopis, žalobkyně měla mít možnost podat námitky. Úřední záznam, na jehož základě žalovaná rozhodovala, tyto kvality nesplňoval. Dle názoru městského soudu k ochraně práv žalobkyně nedostačuje, seznámí-li se s obsahem úředního záznamu cestou nahlížení do spisu. Žalovaná tímto postupem zatížila řízení vážnou procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. [5] Městský soud pokračoval, že zjištěním kontrolních pracovníků žalované neodpovídá ani výrok rozhodnutí v bodě (i), citovaný v bodě [1] tohoto rozsudku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž žalovaná konstatovala, že při kontrolních směnách provedených dne 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 byla výše protihodnoty zobrazena na displeji umístěném za přepážkou, přitom žalobkyni vytýká absenci tohoto postupu (informování o výši protihodnoty) a kvalifikuje ji jako správní delikt. Z rozhodnutí tedy nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda způsob informování formou zobrazení protihodnoty na displeji je hodnocen jako zákonný a proč. Tento rozpor způsobuje nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí. [6] Proti rozsudku městského soudu nyní žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti [7] Stěžovatelka výslovně podřadila důvod kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tvrdila tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení. [8] V prvé řadě odporovala názoru městského soudu, že měla o kontrolních zjištěních pořídit protokol splňující náležitosti zákona o státní kontrole. Vysvětlila, že ke zjištění skutkového stavu došlo dvěma způsoby, a to na základě státní kontroly z dubna 2011 a následných kontrolních směn z konce roku 2011, které byly provedeny v průběhu správního řízení a o kterých byl pořízen úřední záznam. Těmito kontrolními směnami chtěla stěžovatelka prověřit, zda u žalobkyně došlo k avizované nápravě. [9] Vysvětlila, že má možnost provádět kontroly (kontrolní nákupy) i jiným způsobem, než dle zákona o státní kontrole, konkrétně odkázala na zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČNB“), který v § 44 odst. 2 předpokládá získávání informací potřebných pro výkon dohledu a kontrolu dodržování zákonů, přímo použitelných předpisů Evropské unie, příslušných sektorových zákonů, vyhlášek a opatření vydaných Českou národní bankou. Uvedla, že volba mezi různými postupy je na jejím správním uvážení s tím, že kritériem je zejména povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy dozorovaných subjektů. Na podporu svých závěrů odkázala na blíže nespecifikovanou odbornou literaturu vztahující se k zákonu č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). [10] Shrnula, že byla oprávněna provádět kontrolní směny na základě zvláštního zákona; kompetenci zakládá zákon o ČNB, procesním předpisem je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznila, že o kontrolních směnách pořídila úřední záznamy, které se staly součástí spisového materiálu. Žalobkyně proto nebyla zkrácena na svých právech, neboť se s úředními záznamy mohla seznámit a vyjádřit se k nim; dle stěžovatelky je nepodstatné, zda tak mohla učinit formou námitek proti protokolu nebo vyjádření ve správním řízení. [11] Na druhém místě rozporovala, že by napadené rozhodnutí i rozhodnutí, proti kterému směřoval rozklad, byla nepřezkoumatelná. Zdůraznila, že již v rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012 vysvětlila, že v rámci kontrolních směn provedených dne 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 sice protihodnota byla sdělena, ale až v době, kdy žalobkyně nebyla ochotna připustit, aby zákazník (kontrolní pracovník stěžovatelky) odstoupil, respektive upustil od transakce. Samotná instalace displejů nemá vliv na výrok správních rozhodnutí. Podstatné je, že ke sdělení výše protihodnoty došlo až při vložení peněz do směnárensk