1 As 90/2015 — Nejvyšší správní soud

1 As 90/2015- 37 - text pokračování 1 As 90/2015 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Z. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2010, č. j. PPR19730-24/ČJ-2008-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 6 Ad 3/2011 – 48, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 6 Ad 3/2011 – 48, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 29. 11. 2010, č. j. PPR1973024/ČJ200899KP, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 19.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Mgr. Josefa Kopřivy, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Ředitel Policie České republiky, správy Severomoravského kraje vydal dne 3. 7. 2008 rozhodnutí ve věcech služebního poměru, č. PSM:3714/ČJ-2008-OP, kterým podle § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru”) rozhodl, že „podle § 100 odst. 1 zákona neodpovídá Česká republika – Ministerstvo vnitra, prostřednictvím Policie České republiky, správy Severomoravského kraje Ostrava, za změnu zdravotního stavu spočívající v poškození bederní meziobratlové ploténky L4/5“, k níž mělo u žalobce, vrchního asistenta podpraporčíka, dojít dne 24. 11. 2005 ve Městě Albrechticích při služebním zákroku, kdy při vlečení agresivního pachatele ke služebnímu vozidlu ucítil prudkou bolest v zádech a jen s obtížemi nastoupil do služebního vozidla. Dále bylo rozhodnuto, že „podle § 101 a násl. zákona“ se žalobci neposkytuje náhrada škody. [2] Rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 1. 12. 2008, č. j. PPR-19730-8/ČJ-2008-99KP, o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele správy, zrušil Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2010, č. j. 10 Ca 37/2009 - 29, pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [3] Následně žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně ze dne 3. 7. 2008 tak, že část výroku znějící „podle § 100 odst. 1 zákona neodpovídá Česká republika – Ministerstvo vnitra…“ nahradil slovy „podle § 88 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neodpovídá Česká republika – Ministerstvo vnitra…“ a část výroku znějící „vzhledem k výše uvedenému náhradu škody podle § 101 a násl. zákona neposkytuji“ byla nahrazena slovy „vzhledem k výše uvedenému náhradu škody dle § 91 a násl. zákona č. 186/1992 Sb. neposkytuji“. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil. [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u městského soudu. Namítal zejména nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu a dále nesprávnost úvahy žalovaného týkající se příčinné souvislosti úrazového děje a následného poškození zdraví. II. Právní názor městského soudu [5] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku zdůraznil, že se tehdy nezabýval předchozím rozhodnutím žalovaného věcně, neboť shledal, že je nepřezkoumatelné, protože se žalovaný dostatečně nevypořádal se všemi podklady, konkrétně s posudkem MUDr. S. Zavázal žalovaného, aby absenci tohoto hodnocení v novém rozhodnutí odstranil, a pokud k takovému hodnocení bude zapotřebí odborných znalostí, aby vyžádal doplňující posudek prof. Urbánka, popř. doplňující stanovisko MUDr. S., případně aby pořídil revizní znalecký posudek. Tento názor žalovaný respektoval. Vyžádal si doplňující znalecký posudek prof. Urbánka, který dostatečně a přesvědčivě identifikoval důvody odlišnosti jeho hodnocení. Pokud žalovaný takový závěr do svého rozhodnutí převzal, jednal v souladu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu. [6] K námitce nesprávnosti závěru žalovaného o příčinné souvislosti úrazového děje a následného poškození zdraví uvedl, že podle § 88 zákona č. 186/1992 Sb. odpovídá policie za škodu vzniklou při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním k poškození policisty na zdraví nebo k jeho smrti. Pojem služebního úrazu však zákon nedefinuje, praxe i judikatura vychází ze závěrů civilní judikatury k pojmu pracovní úraz. Otázka příčinné souvislosti je primárně odborná a vyslovoval se k ní posudek prof. Urbánka. I zde je proto spornou otázkou úplnost a přesvědčivost tohoto posudku co se týče závěru o rozhodující příčině poškození žalobcova zdraví. K posouzení této otázky vyšel soud z judikatury k pojmu pracovní úraz, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3899/2007. Z definice pracovního úrazu považoval soud za podstatné, zda popsaný děj byl dějem úrazovým (krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů) a zda jeho mechanismus byl rozhodující příčinou změny zdravotního stavu. Je-li totiž jako úrazový děj judikaturou definována „událost, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují“, rozhodujícím znakem služebního úrazu je i příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a vzniklým poškozením zdraví. Znalec v posudku obsáhle vysvětlil mechanismus vzniku výhřezu meziobratlové ploténky jako postupný děj spočívající v dlouhodobé traumatizaci těla této ploténky, vzniku postupných degenerativních změn, které následně ve svém souhrnu i při nahodilé, neúrazové události vyústí dříve či později v tento výhřez. Odkázal na konkrétní nálezy týkající se zdravotního stavu žalobce před úrazovým dějem a interpretoval je jako doklady takového dlouhodobého postižení páteře, přičemž žalobce proti tomuto závěru nebrojil. Tyto podle soudu přesvědčivé závěry nelze zpochybnit pouze poukazem na to, že judikatura nevylučuje, aby byl jako pracovní úraz posouzen i děj navazující na určitou predispozici poškozeného. Soud proto dospěl k závěru o úplnosti a přesvědčivosti závěrů v posudku prof. Urbánka. Opřel-li o něj žalovaný své rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a dospěl k přiléhavým právním závěrům. III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Ač městský soud v dřívějším rozsudku přímo uložil žalovanému jen to, aby si vyžádal doplňující posudek prof. Urbánka, a pouze doporučil vyžádat si doplňující stanovisko MUDr. S., popř. revizní posudek, podle stěžovatele ze zásady objektivnosti řízení ve věcech služebního poměru plyne, že v případě zásadního rozporu obou posudků neměla být situace řešena pouze vyžádáním doplnění posudku, který byl pro účastníka nepříznivý. Podle § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru je služební funkcionář pro zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, povinen opatřit si důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka. Žalovaný tak záměrně neučinil a dal prostor k vysvětlení stanoviska výlučně prof. Urbánkovi. Ostatně již v předchozím řízení se žalovaný snažil stanovisko MUDr. S. znevěrohodnit a vyloučit z řízení jeho posudek z důvodu, že se nejedná o posudek znalecký. Motivace k takové snaze je nasnadě a žalovaný ji potvrdil tím, že MUDr. S. neoslovil, byť mu to soud doporučil. [9] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem znalce a potažmo i žalovaného, podle nichž rozhodující příčinou poškození zdraví nebyl úrazový děj, ale předchozí obecné onemocnění. Tvrzení, že před úrazem došlo k několikáté recidivě, však podle stěžovatele není podloženo předcházejícími lékařskými zprávami, CT vyšetřením, rentgenovými snímky apod. Bolesti zad, které byly důvodem neschopnosti ke službě před úrazem, mohly mít i jiný původ jako bolest svalů, nachlazení ledvin atd. Při předchozích neschopnostech nebyl léčen, což by v případě „předchozí degenerace meziobratlové ploténky, v jejímž vazivovém prstenci (již dříve) vznikne radiální trhlinka“, bylo nezbytné a stěžovatel by musel být v rámci lékařské prohlídky posouzen jako zdravotně nezpůsobilý nebo by mu byla stanovena zdravotní omezení pro výkon služby. Před úrazem rovněž neměl problémy s bolestí zad, od níž by bolest šla až