10 As 188/2015 — Nejvyšší správní soud

10 As 188/2015- 48 - text 10 As 188/2015 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) Ing. P. K., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Trnková 1864/22, Praha 4, a b) Ing. L. K., zast. Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, adresa pro doručování: Sekce právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Náměstí Svobody 471/14, Praha 6, proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 20. 5. 2013, čj. 125/2013-1140, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, čj. 3 Ad 9/2013-32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a) ve výši 4114 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce JUDr. Martina Hádka, advokáta, a žalobci b) náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. Daniela Tetzeli, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím náčelníka Vojenské policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 12. 2012, čj. 26-10/66/2011-5104, byla žalobcům uložena povinnost nahradit České republice – Ministerstvu obrany škodu ve výši 15 997 Kč, a to podle § 101 odst. 1 a § 107 odst. 1 a 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, pokud jde o žalobce a), a podle § 103 a § 107 odst. 1 a 3 téhož zákona, pokud jde o žalobce b). Správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval již potřetí, neboť jeho původní rozhodnutí ze dne 9. 8. 2011, čj. 26-10/2011-5104, a ze dne 29. 2. 2012, čj. 26-10//53/2011-5104, žalovaný zrušil. [2] Dle správního orgánu prvního stupně žalobce a), jakožto velitel vojenského útvaru 8895 Praha, na základě návrhu komisí, jimž předsedal žalobce b), dne 27. 10. 2008 schválil zrušení materiálu majetkového uskupení 4.1 – materiál všeobecného využití (dále jen „materiál MU 4.1“) a dne 30. 6. 2008 zrušení materiálu majetkového uskupení 4.2 – stavební a opevňovací materiál (dále jen „materiál MU 4.2“) s odůvodněním, že materiál byl vadný a neopravitelný. Ke zrušení materiálu však došlo ještě v době, kdy nebyly vyčerpány stanovené normy životnosti, a tedy nemohlo dojít jeho běžným používáním k úplnému fyzickému opotřebení. [3] V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně v prvé řadě uvedl, že nedošlo k promlčení nároku na náhradu škody. Jako rozhodující pro počátek běhu lhůty vzal ve smyslu § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání den, kdy se o škodě dozvěděl poprvé na základě protokolu o kontrolních zjištěních inspekce ministra obrany ze dne 14. 5. 2009. K přerušení běhu promlčecí lhůty došlo dle správního orgánu prvního stupně ke dni zahájení řízení ve věci objasňování škody dne 5. 5. 2011, tedy před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty. Správní orgán prvního stupně dále uvedl, že i kdyby počala promlčecí lhůta běžet od data prohlášení o vyřazení majetku z evidence, uplynula by až 30. 8. 2011, respektive 27. 10. 2011, tedy po zahájení správního řízení. [4] Ministr obrany v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobců proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. [5] Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodnutí ministra obrany zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud se předně neztotožnil s posouzením otázky promlčení provedeným správními orgány, neboť dle jeho názoru musí pro přerušení promlčecí lhůty rozhodnutí, jímž ve smyslu § 159 odst. 4 zákona o vojácích z povolání služební orgán uplatňuje nárok na náhradu škody, nabýt právní moci. Dále městský soud konstatoval, že „[v] otázce, zda vůbec vznikla škoda, popř. v jaké výši, je správní spis nekonzistentní a závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemají odporu v předloženém správním spise.“ Z údajů obsažených ve spise nelze dle názoru městského soudu jednoznačně určit počátek běhu životnosti předmětného materiálu, neboť datum pořízení tohoto materiálu a tím i počátek běhu jeho životnosti byl v průběhu řízení významně zpochybněn, a to zápisem o ocenění majetku i výslechem svědka dne 17. 6. 2011, přičemž tyto pochybnosti ani sdělení ředitele Vojenského zařízení 7103, ani odůvodnění správních rozhodnutí přesvědčivě nevyvrátila. Správní orgán prvního stupně nevzal v úvahu rozpory vyplývající ze správního spisu, čímž shodně se žalovaným zatížil správní řízení „neunesením důkazního břemene ohledně samotného vzniku škody a nedostatečným zjištěním skutkového stavu.“ II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců [6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku předně vyjádřil nesouhlas s tím, že skutkový stav, který byl základem pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nemá oporu ve správním spise; zopakoval přitom, že správní orgány odůvodnily svá rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem a v souladu se zjištěným skutkovým stavem. [7] S odkazem na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2015, čj. 7 As 95/201549, stěžovatel namítl, že pro uplatnění nároku na náhradu škody služebním orgánem zákon nevyžaduje, aby příslušné rozhodnutí nabylo právní moci, neboť „[u]platnění nároku je účinkem spojeným s doručením rozhodnutí do dispozice účastníka řízení, vůči němuž je nárok uplatňován.“ Na základě toho stěžovatel považuje za rozhodující první rozhodnutí vydané ve věci, tedy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 9. 8. 2011, čj. 26-10/2011-5104, přestože bylo následně stěžovatelem zrušeno; právní otázku promlčení posoudil proto městský soud nezákonně. [8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Žalobce a) se ve vyjádření ke kasační stížnosti s odůvodněním rozsudku městského soudu ztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [10] Žalobce b) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že první z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v dané věci nelze pro závažné vady považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody a stěžovatelem citovanou judikaturu tak na projednávaný případ nelze aplikovat. Žalobce b) dále uvedl, že stěžovatel „značně bagatelizuje tu skutečnost, že městský soud opřel své rozhodnutí rovněž o závěr, že stěžovatel vzal za základ zrušeného rozhodnutí skutkový stav, který nemá oporu ve správním spise.“ Stěžovatel se ve zrušeném rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce b), že v důsledku jeho jednání žádná škoda nevznikla, s jeho opakovanou námitkou, že o zrušení materiálu MU 4.1 bylo rozhodnuto z důvodu jeho poškození používáním a že tedy nemůže nést odpovědnost za škodu způsobenou neznámou osobou, ani s námitkou, že datum pořízení majetku MU 4.2 neodpovídá skutečnosti. Žalobce b) navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec s právním vzděláním (§ 105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející trpěly vadami, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. [12] Kasační stížnost není důvodná. III.A K námitce, dle níž městský soud nezákonně vytkl stěžovateli podstatné procesní vady řízení [13] Tato stěžovatelova námitka byla v kasační stížnosti vznesena jen zcela obecnou formulací a bez jakékoliv argumentace, jež by při odkazu na právě posuzovaný případ vyvracela závěry městského soudu. Stěžovatel uvedl toliko následující: „Žalovaný nesouhlasí s tím, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu, a má nadále za to, že služební orgány I. a II. stupně se ve svých rozhodnutích plně vypořádaly s námitkami žalobců, že jak rozhodnutí o náhradě škody, tak napadené rozhodnutí jsou po stránce obsahové i formální v souladu se zákonem, přičemž v jejich odůvodnění se služební orgány poměrně vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s opakovanými námitkami žalobců, tedy že výroky rozhodnutí byly odůvodněny v souladu se zjištěným skutkovým stavem a se zákonem.“ [14] Nejvyšší správní soud k takto navrhovatelem stylizované kasační námitce především připomíná, že kasační stížností nemůže se stěžovatel omezovat pouze na všeobecnou výtku nesprávnosti napadeného rozsudku spojenou s opět jen všeobecným tvrzením, že ve správním řízení bylo postupováno a rozhodováno bezvadně. Takto uplatněné kasační námitky nejsou dostatečným podkladem pro př