3 As 192/2015 — Nejvyšší správní soud

3 As 192/2015- 47 - text pokračování 3 As 192/2015 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce Arthro Biotherapy s. r. o., se sídlem Ostrava, Tyršova 1832/9, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015, č. j. 22 A 9/2015-52, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se žalobce (dále jen „stěžovatel“), který je nestátním zdravotnickým zařízením, domáhal žalobou podanou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ochrany před nezákonným zásahem ze strany Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „žalovaný“). Postup žalovaného je zdokumentován v přiloženém správním spise. Z něj vyplývá, že Ministerstvo zdravotnictví dopisem ze dne 31. 7. 2014, č. j. MZDR 23490/2013-7/OZS, poslalo krajským úřadům, včetně žalovaného, podnět k provedení kontrolní činnosti dle § 107 a § 108 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Upozornilo, že získalo informace týkající se terapeutické metody společnosti Cellthera, s. r. o., využívající autologní buňky stromální vaskulární frakce získané z tukové tkáně (dále též „buněčný přípravek“). Buněčný přípravek má být podle doporučení výrobce aplikován pouze do měkkých tkání v okolí kloubu, tedy v souladu s rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) o povolení činnosti tkáňového zařízení společnosti Cellthera, s. r. o.; ovšem Ministerstvo zdravotnictví má podezření, že je v řadě případů aplikován pacientům nitrokloubně, tedy způsobem, který některé odborné lékařské společnosti v současnosti považují za metodu non lege artis. Při nitrokloubní aplikaci by se daný přípravek stával léčivým přípravkem moderní terapie dle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, a musel by být vyroben v souladu s tímto zákonem; k výrobě léčivých přípravků však Cellthera, s. r. o., doposud neměla povolení. Ministerstvo zdravotnictví proto tímto podnětem uložilo krajským úřadům prověřit, zda poskytovatelé zdravotních služeb v působnosti daného úřadu nabízejí a poskytují předmětný přípravek pouze v souladu s doporučením výrobce a zda tyto zdravotní služby byly pacientům poskytnuty s jejich svobodným a informovaným souhlasem. Vzhledem k tomu, že jedním z poskytovatelů výslovně uvedených v podnětu Ministerstva zdravotnictví byl i stěžovatel, zahájil u něj žalovaný dne 23. 10. 2014 kontrolu týkající se dodržování povinností vyplývajících ze zákona o zdravotních službách. Stěžovatel předložil pouze anonymizovanou zdravotnickou dokumentaci ohledně předmětných výkonů vztahující se k šesti pacientům. Následně jej žalovaný výzvou ze dne 27. 11. 2014, č. j. MSK 155356/2014, vyzval podle § 65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách k umožnění nahlížení do zdravotnické dokumentace vedené o celkem 402 pacientech ošetřených postupem aplikace buněčného přípravku v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2014. V reakci na to stěžovatel požádal dne 15. 12. 2014 o pozdržení postupu ve věci kontroly, neboť měl za to, že žalovaný požaduje poskytnutí osobních údajů v rozsahu a způsobem nemajícím oporu v zákoně o zdravotních službách, takže stěžovatel pokládal za nezbytné oznámit toto jejich zpracování Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Žalovaný ovšem sdělením ze dne 17. 2. 2015, č. j. MSK 21375/2015, stěžovatele upozornil, že zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), přerušení kontroly neumožňuje, pročež jej opět vyzval ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace oněch 402 pacientů. Stěžovatel mezitím podal dne 23. 1. 2015 žalobu ke krajskému soudu proti výzvě ze dne 27. 11. 2014, neboť v ní spatřoval nezákonný zásah. Požadoval také, aby krajský soud zakázal žalovanému vyzývat stěžovatele k umožnění nahlížení do zdravotnické dokumentace vedené o pacientech ošetřených buněčným přípravkem bez předchozího písemného souhlasu pacientů. V rozšíření žaloby, spojeném s návrhem na vydání předběžného opatření, stěžovatel doplnil, že nezákonný zásah pokračuje, a rozšířil žalobu i na napadení sdělení ze dne 17. 2. 2015, kterým žalovaný stěžovatele opět vyzval ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace, a nadto k předložení jmenného seznamu pacientů podstoupivších zákrok, včetně údajů umožňujících jejich identifikaci, byť jej stěžovatel již předtím 11. 2. 2015 opětovně požádal o přerušení kontroly a informoval o stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů, z nějž měla vyplývat správnost stěžovatelova postupu. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 8. 2015 napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Vzhledem k tomu, že žalovaný zpochybnil včasnost žaloby, konstatoval krajský soud nejprve, že žaloba i její rozšíření jsou včasné, neboť kontrola u stěžovatele byla sice zahájena již dne 23. 10. 2014, ovšem přípisy o jejím zahájení byly zcela obecné, takže z obsahu správního spisu nevyplývá, že by se stěžovatel dozvěděl o konkrétním rozsahu požadované zdravotnické dokumentace dříve než ze žalobou napadené výzvy ze dne 27. 11. 2014. Druhé napadené sdělení ze dne 17. 2. 2015 pak bylo napadeno taktéž včas a jeho obsah nebyl totožný s první výzvou, neboť žalovaný nově požadoval také jmenný seznam pacientů, kteří podstoupili předmětný zákrok. Při posouzení důvodnosti žaloby se krajský soud zaměřil na otázku zákonnosti postupu žalovaného a shledal, že postup žalovaného nebyl nezákonný. Žalovaný totiž je „příslušným správním orgánem“ ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, ostatně právě žalovaný rozhodl dne 10. 11. 2011 o registraci stěžovatele jako nestátního zdravotnického zařízení pro obor traumatologie. Je tedy logické a žádoucí, aby žalovaný mohl kontrolovat úroveň poskytování zdravotních služeb, k jejichž poskytování udělil stěžovateli oprávnění; podle § 22 písm. f) zákona o zdravotních službách ostatně může rozhodnout i o odejmutí oprávnění k poskytování služeb. Jakožto příslušný správní orgán je zároveň ve smyslu § 107 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách kontrolním orgánem, který provádí kontrolu poskytovatelů v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, tedy podle § 108 odst. 1 tohoto zákona kontroluje plnění povinností a podmínek stanovených tímto zákonem nebo jinými právními předpisy upravujícími zdravotní služby nebo činnosti související se zdravotními službami. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalovaného vůči stěžovateli nic nezákonného. Žalovaný na podnět ministerstva zahájil u stěžovatele kontrolu poskytování určitého typu zdravotních služeb, zjistil rozsah poskytnutých služeb za konkrétní období a rozhodl se zkontrolovat, zda stěžovatel poskytl tyto služby na náležité odborné úrovni, k čemuž hodlal využít nahlížení do zdravotnické dokumentace pacientů. Nahlížení bylo potřebné pro účely vyplývající ze zákona o zdravotních službách, tedy pro účely kontroly příslušným kontrolním orgánem. K zahájení kontroly přitom nebylo nezbytné zjištění pochybení u samotného stěžovatele; jako podnět ke kontrole stačilo i pochybení zjištěné u jiného poskytovatele, které se týkalo buněčného přípravku aplikovaného i stěžovatelem. Stěžovatel ostatně neuvedl žádná tvrzení svědčící o tom, že oněch 402 zdravotnických dokumentací nepředstavovalo nezbytný rozsah kontroly. Stejně tak není rozporným se zákonem o zdravotních službách nebo zákonem o ochraně osobních údajů ani požadavek na předložení jmenného seznamu pacientů obsažený v druhém sdělení žalovaného, neboť informace potřebné k identifikaci pacientů jsou podle § 53 odst. 2 zákona o zdravotních službách nedílnou součástí zdravotnické dokumentace. Včas podanou kasační stížností, opírající se o důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu. Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje stěžovatel v tom, že zde byla splněna podmínka nezákonnosti zásahu žalovaného. Sám totiž jeho nezákonnost spatřuje jednak v absenci zákonného zmocnění pro žalovaného k provádění daného druhu kontroly; jednak v nezákonnosti požadavku nahlížení do zdravotnické dokumentace v daném rozsahu. Žalovanému podle stěžovatele ze zákona nevyplývalo oprávnění ke kontrole zdravotnické dokumentace z důvodů, které žalovaný uváděl. Stěžovatel trvá na tom, že z ustanovení § 107 zákona o zdravotních službách nevyplývá žalov