3 Azs 259/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 259/2015- 24 - text 3 Azs 259/2015 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolínská 654/2, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112925-41/ ČJ-2015-020023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 A 196/2015 – 13, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Žalovaná dne 8. 8. 2015, pod č. j. KRPC-112953-12/ČJ-2015-020023, rozhodla o zajištění žalobce na dobu 60 dní za účelem jeho správního vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112953-42/ČJ-2015-020023, poté tuto dobu prodloužila o třicet dnů. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění napadl žalobce žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 A 196/2015 – 13. Při posouzení věci vycházel z ustanovení § 130 odstavec 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle něhož zařízení pro zajištění cizinců provozuje Ministerstvo vnitra prostřednictvím jím zřízené organizační složky Správy uprchlických zařízení. Zaujal proto názor, že nedostatky zařízení pro zajištění cizinců, na které žalobce v žalobě poukázal, nespadají pod zákonnou pravomoc žalované a namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro tento nedostatek pravomoci dovozovat. K tvrzení žalobce, že v důsledku nedostatečné právní pomoci v zařízení pro zajištění cizinců nebyl schopen zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění, krajský soud uvedl, že ani tato okolnost nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění. Soud dovodil, že pokud by žalobci bylo bráněno v přístupu k právní pomoci ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu například v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, žalobce avšak tuto možnost nevyužil ani v době, kdy byl již zastoupen advokátem. Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž se žalovaný správní orgán nezabýval realizovatelností žalobcova vyhoštění. Podle názoru krajského soudu žalovaná v rozhodnutí uvedla, proč považuje důvody žalobcova zajištění za nadále trvající, a opětovně také zdůvodnila, proč nepovažuje za dostačující přijetí zvláštního opatření za účelem vycestování. Poukázal taktéž na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. V posuzované věci tomu tak nebylo a ani žalobce takovou skutečnost neuvedl ani v rámci správního řízení, ani v podané žalobě. Krajský soud po posouzení všech skutkových okolností věci neshledal žádný důvod k pochybám, že k realizaci správního vyhoštění dojde, a v řízení tak nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potencionální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce. II. Kasační stížnost stěžovatele a vyjádření žalovaného Žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal kasační stížnost, v níž uplatnil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vlivu nepřiměřených materiálních podmínek zajištění na zákonnost rozhodnutí o zajištění a zároveň právní otázku existence reálných předpokladů pro vyhoštění. Podle něj nemůže obstát tvrzení krajského soudu o tom, že vytváření přiměřených materiálních podmínek zajištění není v kompetenci žalovaného správního orgánu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že vhodnost místa a podmínek, ve kterých je zajištění realizováno, je přímo propojena s legalitou zajištění. Na základě rozhodnutí žalovaného byl stěžovatel do těchto podmínek umístěn a byl povinen tam setrvat. Žaloba ve věcech zajištění je tedy jediným prostředkem, na jehož základě může nevhodnost podmínek zajištění namítat. Nevhodnost materiálních podmínek zařízení proto vede i k nezákonnosti prodloužení detence. Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí o jeho zajištění neobsahuje žádné úvahy ohledně existence reálného předpokladu vyhoštění. Ačkoliv tento předpoklad nevyplývá přímo ze zákona o pobytu cizinců, je jednoznačně dovozován z judikatury Nejvyššího správního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a z článku 15 odstavce 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 12. 2008, č. 2008/115/ES. Existuje tedy požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění bylo nařízeno pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn. Správní orgány jsou tak povinny při rozhodování o zajištění cizince zvážit, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. Stěžovatel uvedl, že překážka bránící vyhoštění cizince může být právní povahy (např. rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy), může však jít i o překážku faktickou. Takovou překážkou je i absence dokladu spojená s neochotou či neschopností zastupitelského úřadu země původu vydat cestovní doklad v době, po kterou může být cizinec zajištěn. Podle stěžovatele bylo policii od počátku řízení zřejmé, že nedisponuje cestovním dokladem. Tento fakt však nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění není možná a zároveň ani nemůže být hodnocen v tom smyslu, že realizace správního vyhoštění možná bude. Minimálně však tato skutečnost indikuje, že vyhoštění cizince nebude realizovatelné hladce a v krátké době. Žalovaný se tak měl v rozhodnutí zabývat tím, jak dlouho trvá zajištění náhradního cestovního dokladu, zda příslušný konzulát spolupracuje při vydávání náhradního cestovního dokladu, zda se v obdobných případech podařilo vyhoštění realizovat, v jaké lhůtě atp. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na informace získané od Ředitelství služby cizinecké policie na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podle nichž za období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 bylo občanům Afghánistánu uloženo celkem 47 správních vyhoštění, realizováno však nebylo ani jediné. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že v době vydání napadeného rozhodnutí existoval odůvodněný předpoklad, že k vyhoštění stěžovatele do země původu je problematické. Žalovaný se však touto skutečností vůbec nezabýval a krajský soud tento stav aproboval. Stěžovatel dále poukázal na to, že správní orgán vydává rozhodnutí o prodloužení zajištění v době, kdy je cizinec již zajištěn. Správní orgán proto na rozdíl od rozhodnutí o zajištění není omezen extrémně krátkou lhůtou 48 hodin. Zkoumat podmínky zajištění proto může delší dobu. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že ze zajištění byl propuštěn dne 3. 11. 2015, a že mu není jasné, z čeho správní orgán usuzoval na to, že se vyhoštění podaří realizovat ve lhůtě 30 dní. Žalovaný správní orgán se ve vyjádření k obsahu kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem K zajištění stěžovatele došlo dne 6. 8. 2015 ve 22.10 hodin z důvodu jeho neoprávněného vstupu a pobytu na území České republiky. Stěžovatel podal vysvětlení k neoprávněnému vstupu a následnému pobytu na území České republiky, jehož obsah je zachycen v protokolech ze 7. 8. 2015 a 8. 8. 2015. Zde uvedl, že z Afghánistánu odešel se ženou a chlapcem před desíti měsíci. Přes Pákistán a Írán přešli do Turecka a odtud do Řecka. Přes Makedonii a Srbsko dále pokračovali do Maďarska, tam je chytila policie, vzala jim otisky prstů a vyfotografovala je. V Budapešti jim poté dva černoši nabídli, že je za úplatu 1.000 EUR převezou do Německa. Stěžovatel nemá cestovní doklady, nedisponuje žádnou částkou. Tvrdí, že v České republice zůstat nechce. Na tomto území nemá žádné příbuzné, bratranec jeho manželky žije v Německu. V Evropské unii nežádal nikde o udělení mezinárodní ochrany. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že bere uklidňující léky a léky na ucho. Stěžovatel výslovně uvedl, že z území členských států Evropské unie nevycestuje, a že chce co nejdříve požádat o azyl v Německu. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015, č. j. KRPC-112925-11/ČJ-2015-020023, byl stěžovatel podle § 124 odst. 1 pí