4 As 114/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 114/2016- 43 - text 4 As 114/2016 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) L. C. a b) BcA. A. C., zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 4 A 43/2012 – 154, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku celkem 6.728 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce, Mgr. Davida Zahumenského, advokáta, se sídlem Burešova 615/6, Brno, přičemž každému ze žalobců náleží stejný díl přiznaných nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení před správními orgány a správními soudy [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2009, č. j. 36110/2009-HH-30.1-13.8.09, bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 7. 2009, č. j. 6574/2008/BM/PRAV, konkrétně výše pokuty uložená každému ze žalobců byla snížena z částky 6.000 Kč na 4.000 Kč; mimoto byl změněn údaj o aplikovaném ustanovení z § 52 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o přestupcích“), na písm. b) téhož ustanovení, jakož i o nejzazším termínu očkování ze dne 24. 3. 2009 na den 25. 3. 2009. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. [2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla ve společném řízení podle § 57 odst. 2 zákona o přestupcích každému ze žalobců uložena pokuta podle § 29 odst. 2, s přihlédnutím k § 11 odst. 1, § 12 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobci (každý z nich jednotlivě) byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku šíření infekčních onemocnění, stanovenou v § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), ve spojení s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 537/2006 Sb.“), když nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera A. C., nar. X, podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. Z. A., O. 9, B., základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, a to v termínech stanovených uvedenými právními předpisy. Současně byla každému ze žalobců uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou, v níž namítali jeho nezákonnost spočívající v tom, že povinnost podrobit se očkování, resp. skutková podstata daného přestupku je stanovena vyhláškou č. 537/2006 Sb. jako podzákonným právním předpisem; to podle žalobců odporuje ústavnímu pořádku. V případě jejich dcery mimoto nebyla spolehlivě zjištěna možnost kontradikce či přirozené imunity ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobci upozornili na rizika spojená s očkováním hexavakcínou a namítali, že nebyli řádně a úplně poučeni o rizicích a důsledcích očkování a alternativách k němu; na podporu svých tvrzení poukázali na rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. VI ZR 48/99. Napadené rozhodnutí je podle jejich názoru v rozporu s čl. 5 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, jakož i s Úmluvou o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) a principem přiměřenosti. Uloženou pokutu žalobci považují za nepřiměřeně vysokou; žalovaný se podle nich nevypořádal s nízkou společenskou nebezpečností jednání a skutečností, že žalobci jednali v nejlepším zájmu dítěte. Brojili také proti tomu, že pokuta a náhrada nákladů (jediného společného) řízení byla udělena každému ze žalobců jako rodičů zvlášť. [4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Ca 26/2009 – 56, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil žalovanému k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení. V odůvodnění shledal důvodnou námitku porušení čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Listina“), a to s ohledem na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92. Městský soud dospěl k závěru, že žalobci neporušili zákonem stanovenou povinnost, neboť z obecného ustanovení § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nelze vyvozovat správněprávní odpovědnost, přičemž konkrétní skutkové podstaty reprobovaného jednání nejsou upraveny zákonem, nýbrž pouze vyhláškou č. 537/2006 Sb., tedy podzákonným právním předpisem. Dalšími žalobními námitkami se již nezabýval. [5] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010 se žalovaný bránil kasační stížností, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 4 As 8/2011 – 98, rozsudek městského soudu ze dne 27. 8. 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, a konstatoval, že závěry napadeného rozsudku městského soudu nemohou obstát, neboť právní úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování, stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce č. 537/2006 Sb., odpovídá ústavněprávním požadavkům čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. [6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 A 43/2012 – 118, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění neshledal důvodnou námitku nedostatečného zjištění kontraindikace či přirozené imunity ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, jakož ani námitku nedostatečného poučení žalobců o rizicích a důsledcích očkování a alternativách k němu. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný se s touto otázkou vypořádal dostatečně. Městský soud neshledal rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně; vyložil, že úprava § 46 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví a prováděcí vyhlášky č. 537/2006 Sb. přijaté na základě zmocnění v § 108 odst. 1 téhož zákona spadá pod výluku podle čl. 26 této úmluvy, neboť byla přijata z důvodu ochrany veřejného zdraví. Stejně tak se městský soud neztotožnil s námitkou porušení Úmluvy o právech dítěte či ústavního principu přiměřenosti. Vzhledem k tomu, že rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům a kterýkoli z nich mohl zajistit splnění zákonné povinnosti, byla pokuta za spáchání přestupku správně uložena každému z nich; stejně tak povinnost k náhradě nákladů řízení je v intencích § 79 odst. 1 zákona o přestupcích dána za každého jednotlivého obviněného. [7] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se žalobci bránili kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 As 2/2013 – 75, zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, totiž shledal, že správní orgány i městský soud řádně vyhodnotily, že se nejedná o výjimečný případ, kde by byly dány okolnosti pro zachování autonomie stěžovatelů a vyloučení jejich postihu, a správně posoudily rovněž otázku naplnění formální i materiální stránky přestupku. Konstatoval, že na překážku realizace zákonné povinnosti podrobit se povinnému očkování, resp. na překážku postihu stěžovatelů za přestupek spočívající v odepření povinného očkování jejich nezletilé dcery A., nebyla svoboda náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny. Názorová orientace nemůže žalobce vyvázat z plnění povinností, které jsou jim uloženy zákonem v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny, v daném případě povinnosti podrobit jejich nezletilé dítě povinnému očkování v souladu s požadavky § 46 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Postup správních orgánů nelze hodnotit ani jako zásah do jejich svobody náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny, ani jako zásah do jejich práva na svobodu myšlení nebo svědomí (duševní autonomii) podle čl. 15 odst. 1 Listiny; této kategorii nelze podřadit obecný nesouhlas žalobců s povinností podrobit svoji dceru povinnému očkování. Odepření zákonné povinnosti žalobci nelze ospravedlnit ani odkazem na právo na rodičovskou péči a nedůvěrou v systém očkování v České republice a přesvědčením s