4 As 76/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 76/2016- 27 - text 4 As 76/2016 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. Milan Usnul, soudní exekutor, Exekutorský úřad pro Prahu 9, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 A 76/2015 - 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný přípisem ze dne 5. 3. 2015, č. j. MSP-28/2012-OSD-ENA/164, žalobci vytkl pochybení v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 098 EX 01096/11, a to na základě § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný sdělil žalobci: „Dle našeho zjištění jste mohl vyznačit doložku právní moci na usnesení o zastavení exekuce na č. l. 291 ohledně výroku č. I. již k datu 14. 1. 2015 a vydat a zaslat oznámení o skončení exekuce příslušným katastrálním úřadům bez zbytečného odkladu po jejím vyznačení, aby mohlo dojít k deblokaci nemovitostí paní D. H. Právní moc jste ohledně výroku č. I na usnesení o zastavení exekuce na č. l. 291 vyznačil až dne 11. 2. 2015. Oznámení o skončení exekuce jste vydal až dne 12. 2. 2015, Katastrálnímu pracovišti Praha bylo doručeno dne 13. 2. 2015, Katastrálnímu pracovišti Praha - východ bylo doručeno dne 13. 2. 2015, Katastrálnímu pracovišti Liberec bylo doručeno dne 13. 2. 2015 a Katastrálnímu pracovišti České Budějovice bylo doručeno dne 12. 2. 2015. Tímto postupem jste porušil ust. § 46 odst. 1 exekučního řádu postupovat rychle a účelně a dbát ochrany práv účastníků řízení a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a soutěže soudních exekutorů postupovat svědomitě a pečlivě (usnesení Sněmu Exekutorské komory České republiky ze dne 28. února 2006).“ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 A 76/2015 - 37, zamítl žalobu proti udělené výtce. K námitce, že oprávnění i povinná podali proti usnesení o zastavení exekuce odvolání, a proto nebylo možné postupovat ve věci rychleji, v odůvodnění rozsudku soud připomněl, že oprávnění podali odvolání v poslední den lhůty, tj. dne 13. 1. 2015, a to pouze proti výrokům II a IV napadeného usnesení, tj. proti výrokům o nákladech exekučního řízení, nikoliv proti výroku I, jímž byla zastavena exekuce. Povinná se dopisem, který byl doručen žalobci již dne 29. 12. 2014, odvolala jen proti výrokům o nákladech řízení a odvolání stran zastavení exekuce se výslovně vzdala. V exekučním řízení se v souladu s ustanovením § 52 exekučního řádu přiměřeně aplikuje úprava obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 159 občanského soudního řádu je rozsudek v právní moci, jestliže se proti němu nelze odvolat. Vzhledem k tomu, že oprávnění nepodali odvolání proti výroku I napadeného usnesení ani v poslední den lhůty, tj. dne 13. 1. 2015, nabyl právní moci následující den, tj. 14. 1. 2015. Soud upozornil, že z § 205 odst. 4 občanského soudního řádu vyplývá, že rozsah, v němž je rozhodnutí napadeno, lze měnit nejpozději do uplynutí odvolací lhůty. Jakkoli tedy byla odvolání podaná účastníky v obou případech neúplná a jejich odůvodnění mělo být doplněno později, rozsah odvolání byl závazně vymezen v případě povinné již dnem, kdy se stran výroku o zastavení exekuce odvolání vzdala, tj. již dne 29. 12. 2014, a v případě oprávněných současně s uplynutím odvolací lhůty, tj. dne 13. 1. 2015. Jakékoli pozdější doplnění odvolání by již na právní moc prvního výroku nemohlo mít vliv, což mohl žalobce zjistit již dne 14. 1. 2015. Žalobce proto nebyl povinen vyčkat s vyznačením právní moci, až oprávnění doplní odvolání. Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že žádný právní ani stavovský předpis neupravuje lhůtu, ve které je exekutor povinen vyznačit právní moc usnesení. Prodlení předcházející vyznačení právní moci usnesení je však nutné posoudit podle § 46 odst. 1 exekučního řádu, to znamená v souvislosti s otázkou, zda žalobce jednal v souladu s povinností postupovat v exekuci rychle a účelně a zda při tom dbal ochrany práv účastníků řízení. Požadavek zákona na rychlost a na ochranu práv účastníků řízení vyplývá ze specifického charakteru exekuční činnosti, která bezprostředně a velmi závažně zasahuje do právní sféry povinných osob. Tyto požadavky vyjadřují princip přiměřenosti exekuce. Podstatou tohoto principu je povinnost exekutora, jakožto osoby uplatňující státní moc, zasahovat do práv účastníků řízení jen v nejnutnější míře a pouze po dobu nezbytnou pro dosažení účelu exekuční činnosti, to znamená nuceného vymožení povinnosti uložené exekučním titulem. Povinná v posuzovaném případě nemohla, v důsledku inhibitoria, nakládat se svými nemovitými věcmi. Příslušný soud však zrušil exekuční titul, žalobce poté pravomocně zastavil exekuční řízení a z § 46 odst. 1 exekučního řádu vyplývá, že měl bezodkladně vyznačit právní moc usnesení o zastavení exekuce, aby mohl bezprostředně odstranit procesní důsledky exekuce, respektive oznámit skončení exekuce dotčeným orgánům podle § 46 odst. 8 exekučního řádu. Pokud žalobce vyznačil právní moc usnesení o zastavení exekuce až dne 11. 2. 2015, tj. 27 dní po právní moci, nepovažuje ani soud takovou prodlevu za přiměřenou. Soud uzavřel, že žalobce bezdůvodně nejednal bez zbytečného odkladu, když právní moc usnesení o zastavení exekuce vyznačil až dne 11. 2. 2015, tj. 27 dní poté, co ve výroku I nabylo právní moci. Soud konstatoval, že aplikace § 158 odst. 4 občanského soudního řádu, tj. lhůty k vyhotovení rozsudku, na posouzení prodlení při vyznačování právní moci, je zcela nepřípadná. Vyznačení právní moci je toliko úředním osvědčením právní skutečnosti. Svou povahou tak není soudním ani správním rozhodnutím, nýbrž úředním úkonem, na který sama zákonná procesní úprava občanského soudního řízení nepamatuje. Povinnost vyznačit právní moc vyplývá exekutorovi z § 23 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Vedle soudů postupuje podle tohoto právního předpisu rovněž exekutor (viz § 52 odst. 2 exekučního řádu). I s poukazem na skutečnost, že je vyznačení právní moci upraveno pouze podzákonným právním předpisem, lze vyloučit, že by tento úkon mohl představovat procesní rozhodnutí. Námitku žalobce proto soud posoudil jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní namítl, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví lhůtu pro vyznačení právní moci, což ostatně připustil i soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Žádný právní předpis rovněž nestanoví kritéria pro určení, jak dlouhou dobu prodlení při vyznačení právní moci lze akceptovat jako přiměřenou. Povinnost vyznačit právní moc je pro soudní exekutory ve smyslu § 52 odst. 2 exekučního řádu upravena v § 23 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Podle prvního odstavce uvedeného ustanovení „[j]akmile soudce zjistí, že rozhodnutí nabylo právní moci, zaznamená to na vyhotoveném rozhodnutí založeném ve spise s uvedením dne, kdy nastala právní moc, a připojí svůj čitelný podpis a datum vyznačení. Nabylo-li rozhodnutí právní moci jen zčásti, je to nutno v záznamu přesně vyjádřit. Když byl podán návrh na doplnění rozsudku, není to na překážku tomu, aby byla vyznačena právní moc rozhodnutí.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení „[p]rávní moc může vyznačit i vyšší soudní úředník, justiční čekatel, asistent soudce a soudní tajemník v případech, kdy rozhodnutí vydal nebo kdy k tomu byl soudcem pověřen.“ Podle stěžovatele je zřejmé, že povinnost k vyznačení právní moci je vázána na subjektivní zjištění dotyčné osoby, která je k vyznačení právní moci povinna resp. oprávněna. K porušení povinnosti vyznačit právní moc tedy muže dojít nejdříve v okamžiku, kdy se dotyčná osoba o nabytí právní moci skutečně dozví a nikoli, kdy se o tom dozvědět mohla. V takové situaci je třeba k posuzování, zda došlo k prodlení s plněním uvedené povinnosti, přistupovat zdrženlivě, transparentně s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem. Soud ovšem zopakoval nezákonný názor žalovaného a bez dalšího vycházel z okamžiku, kdy nastala právní moc usnesení o zastavení exekuce, bez zohlednění okamžiku, kdy stěžovatel tuto skutečnost zjistil. Žalovaný ani soud se tímto hlediskem nijak nezabývali. Soud tak porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle § 36 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je z praktických důvodů zcela běžné, že soud, popřípadě not